3 Tdo 15/2009
Datum rozhodnutí: 04.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 15/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2009 o dovoláních podanými P. M. a I. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 45/2008 ze dne 16. 9. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 8/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání P. M. a I. M. odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 61 T 8/2008 ze dne 17. 6. 2008 byl P. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) trestního zákona (dále jen tr. zák.) spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a I. M. byla uznána trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl P. M. uložen ve smyslu § 29 odst. 1, 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvaceti let s tím, že pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí, v citovaném rozsudku přesně specifikovaných. I. M. byl potom uvedeným rozsudkem uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti let a i ona byla pro jeho výkon zařazena do věznice s ostrahou a také jí byl uložen trest propadnutí věci v citovaném rozsudku přesně specifikované. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podal odvolání P. M. a také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně. O takto podaných odvoláních rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestech ve vztahu k obžalovaným P. M. a I. M. Za splnění podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že P. M. za použití § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsoudil k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let a pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věcí v citovaném rozsudku přesně specifikovaných. Uvedeným rozsudkem I. M. za použití § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsoudil k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let a pro výkon takto uloženého trestu ji zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. I jí uložil také trest propadnutí věci, v uvedeném rozhodnutí přesně specifikované. Odvolání podané P. M. potom podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali P. M. i I. M. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil P. M. ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když shodný dovolací důvod uplatnila v rámci svého dovolání i I. M.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku P. M. uvedl, že nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, pokud se týče právní kvalifikace jeho (popsaného) jednání jako spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. To proto, že popsané jednání měl spáchat v úmyslu zakrýt jiný trestný čin ve smyslu ustanovení § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. K tomu uvedl, že on osobně se na předchozím získávání poskytnutých úvěrů poškozené ničím nepodílel, nedopustil se tak v této souvislosti žádného trestného činu, když o jednání své manželky a pana Š. věděl pouze zprostředkovaně a v tomto směru neměl ani motivaci. Odmítl také v tomto směru vedenou argumentaci odvolacího soudu, který uvedl, že není podstatné, zda se pachatel vraždy jakkoliv podílel na dříve spáchaném trestném činu. Ani z vedeného dokazování neplynulo, že by se jakkoliv na podvodném získávání úvěrů poškozenou podílel. Takto uvedené znaky kvalifikované skutkové podstaty označeného trestného činu tedy nenaplnil a ani naplnit nemohl. K právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tedy spáchání vraždy zvlášť surovým způsobem uvedl, že se domnívá, že v posuzované věci se nejednalo o extrémně vysokou míru brutality, která by se podstatně vymykala z rámce běžného u většiny trestných činů. V průběhu celého trestního řízení a ani z výpovědi příslušného znalce totiž nebylo vyvráceno, že poškozená v době útoku železnou tyčí, po předchozím rdoušení, byla v bezvědomí. I znalcem byl jím spáchaný trestný čin vraždy hodnocen jako čin spáchaný s větší surovostí, nikoliv však jako takový, který byl spáchán s extrémně vysokou mírou brutality, která by se podstatně vymykala z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Nebylo přitom nepochybně zjištěno, který z úderů byl smrtící a nelze tedy říci, zda veškeré údery směrované na tělo poškozené byly údery, které tato mohla pociťovat nebo od určitého (nestanoveného) okamžiku šlo pouze o údery do již mrtvého těla. Uzavřel s tím, že jeho jednání tak mělo být právně kvalifikováno dle ustanovení § 219 odst. 1 tr. zák., když nejsou naplněny předpoklady pro užití kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, jak rozhodly soudy. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí dle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté ve věci sám rozhodl dle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej uzná vinným spácháním trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a uloží mi přiměřený trest .

I. M. v rámci podaného dovolání uvedla, že nebylo nijak prokázáno, že finanční prostředky, které získala ze zprostředkování úvěrů poškozené neměla v úmyslu vrátit a také nebyla na usmrcení poškozené nijak domluvena s P. M., když ten ji popsaným způsobem usmrtil sám o své vůli a ona se na předmětném trestném činu nijak nepodílela, i když mu také nezabránila, ale z právního hlediska se vraždy nedopustila . Dále uvedla, že pro uložení výjimečného trestu nebyly naplněny zákonné podmínky, když popsaný trestný čin vraždy se ničím nevymyká jiným těmto trestným činům, a to i v případě vražd dvojnásobných. Znovu poukázala na to, že se předmětného trestného činu nijak neúčastnila a s M. na jeho provedení domluvena nebyla. Pokud by tedy její jednání soudy vůbec právně kvalifikovaly jako trestný čin, měly by předmětný skutek posoudit jako trestné činy podle § 167 odst. 1 tr. zák. a § 207 odst. 1 tr. zák. Dodala, že projevená lítost z její strany byla skutečná a nikoli předstíraná (formální), jak dovodil odvolací soud a vyjádřila se i ke svému předchozímu odsouzení, když v tomto směru jsou správné závěry soudu prvního stupně. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl námitkám dovolatelky, tyto shledal jako důvodné, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k projednání vázanému na právní názor NS .

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že ohledně přípustnosti takto podaného dovolání stran námitek dovolatelky do rozhodnutí o její vině je dovoláním nepřípustným, neboť v tomto směru nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem přezkoumáno, neboť odvolání v předmětné věci podal pouze P. M. a ve vztahu k dovolatelce pouze příslušný státní zástupce, a to pouze do výroku o trestu. Stran námitek ohledně druhu a výše trestu uloženého dovolatelce je třeba uvést, že byla odsouzena k druhu trestu, které ustanovení § 219 odst. 2 tr. zák. připouští, a jeho výše odpovídá použitému ustanovení § 29 odst. 1, 2 tr. zák., které ji také vymezuje. Z hlediska užitého dovolacího důvodu je třeba uvést, že to bylo podáno takto z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř. Proto také navrhla, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

K dovolání podaného P. M. státní zástupkyně uvedla, že způsob spáchání, označeného trestného činu dovolatelem jako zvlášť surový, vyplynul jednoznačně z učiněných skutkových zjištění, a to i s ohledem na podaný znalecký posudek MUDr. V., který zařadil způsob provedení této vraždy do kategorie trestných činů spáchaných s větší surovostí, než bývá v takových případech obvyklé. I soudy správně poukázaly na to, že dovolatel vraždu spáchal brutálně za užití více mechanismů jejího provedení, což se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny takto páchaných trestných činů (šlo o popravu poškozené). Proto byl předmětný skutek opodstatněně právně kvalifikován jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., stejně jako podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. s tím, že zde je třeba vycházet z jednoznačných výpovědí obviněných i dalších důkazů, ze kterých plyne motiv činu spočívající ve snaze zakrýt předchozí trestnou činnost (v rámci posouzení předběžné otázky soudy, když předchozí jednání obviněných založilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu). Poukázal i na to, že skutková zjištění učiněná v posuzované věci nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Proto také navrhla, aby dovolání podané P. M. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neoprávněné.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné posoudit, zda uplatněný (u obou obviněných shodně) dovolací důvod i v dané věci je právě tím, který lze právem považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

K dovolání podanému I. M. je předně namístě uvést, že základní podmínkou jeho přípustnosti podle § 265a odst. 1 tr. ř. je to, že bylo konáno řízení před soudem prvního stupně, ve věci také rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podal toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Protože dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatelka může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, se kterou zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné tehdy, když soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při vlastním rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a nenapravil, ač takto postupovat mohl a měl. Ze spisu Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 61 T 8/2008 Nejvyšší soud zjistil, že obviněná I. M. proti rozsudku tohoto soudu, č. j. 61 T 8/2008-974 ze dne 17. 6. 2008, odvolání nepodala. Uvedený rozsudek ovšem napadl odvoláním obviněný P. M., ale také příslušný státní zástupce (§ 247 odst. 1 tr. ř., § 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), který uplatněný řádný opravný prostředek zaměřil výlučně proti výroku o trestu (v neprospěch obviněných) s tím, že vytkl soudu prvního stupně, že v rámci úvah o trestu tento nedostatečně zohlednil zvláště zavrženíhodný motiv vraždy, způsob jejího spáchání a těžký (neodčinitelný) následek a také pochybení spočívající v zařazení obviněných do příslušného typu věznice. Odvolání státního zástupce tak za daných skutečností v případě dovolatelky vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tedy vytýkanými nedostatky. Nezamítne nebo neodmítne-li odvolací soud podané odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to i z hledisek vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je přitom takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.). Mezi takové výroky patří také výrok o trestu. Jiné, odvoláním nenapadené výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým bylo možné odvolání podat. Shora uvedené zásady potom mají svůj význam i z hlediska podání dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich plyne, že oprávněný dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento (odvolací) soud oprávněn přezkoumat případně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. r. tr.).

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo odvolání příslušného státního zástupce podáno v neprospěch obviněné jen proti výroku o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněné) výhradně na předmětný výrok. Jestliže dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku namítla v podstatě to, že revizní princip z hlediska ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. není natolik omezen, že by snad odvolací soud neměl zjišťovat vady výroku o vině a případně je napravit, je třeba uvést, že dovolatelka si nesprávně vyložila ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., podle něhož, mají-li vytýkané vady původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, pokud oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Protože novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, je zřejmé, že odvolací soud nepřehlédl pochybení soudu prvního stupně, který obviněnou pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák. s tím, že podle citovaného ustanovení, jeho první věty za středníkem, plyne, že soud do věznice se zvýšenou ostrahou zařadí vždy pachatele, jemuž uložil výjimečný trest. V tomto směru pochybení soudu prvního stupně napravil a současně přisvědčil státnímu zástupci v tom, že s ohledem na způsob provedení trestného činu a jeho mimořádnou společenskou nebezpečnost i osobu dovolatelky je namístě uložit trest přísnější. S uvedenými vadami zjištěnými na podkladě přezkumu vymezeného odvoláním státního zástupce (ty neměly vliv na právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.), však odvolací soud nespojoval žádné důsledky, neboť předmětné odvolání státního zástupce směřovalo výlučně proti výroku o trestu.

Protože v předmětné věci podal odvolání pouze státní zástupce, je nutno vycházet z toho, že jenom tato oprávněná osoba svým procesním postupem vyvolala a stanovila rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu a současně ji omezila (u dovolatelky) výhradně na výrok o trestu. V takovém případě proto I. M., která sama odvolání nepodala, mohla uplatnit své pozdější dovolací námitky právě a jenom proti výroku o trestu, případně proti zákonnosti řízení, které mu předcházelo. Pokud v dané věci podala dovolání dílem proti výroku o vině, je zřejmé, ž v této části je takto podané dovolání nepřípustným.

Dovolatelka v posuzované věci napadla též výrok o trestu s tím, že jí byl nesprávně uložen trest výjimečný ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. To proto, že čin, který je předmětem tohoto řízení, se nijak a ničím nevymyká jiným trestným činům (vraždy), kde je běžně ukládán trest v zákonné trestní sazbě a má za to, že v jejím případě nebyly naplněny podmínky pro uložení takového trestu, když navíc odvolací soud nesprávně a v rozporu se skutečností se vyjádřil k jí projevené lítosti. K tomu je ovšem namístě zejména poukázat na důvody obsažené v citovaném rozsudku odvolacího soudu, které tento vedly k rozhodnutí o trestu. V tomto směru odvolací soud vysvětlil, z jakých úvah vycházel, když správně poukázal na způsob provedení činu, jeho neodčinitelný následek, okolnosti jeho spáchání, pohnutku k němu i na osobnostní profily obviněných. Takto správně také dovodil, že šlo o velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněných z hlediska ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák., když v případě dovolatelky poukázal i na to, že nyní projednávaného trestného činu se dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení pro dřívější majetkovou trestnou činnost. Odvolací soud také poznamenal, že podmínky pro uložení výjimečného trestu jsou v dané věci splněny zjištěním, že šlo o velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání dovolatelky, což je jedna z alternativních podmínek, přičemž není nutné, aby současně byla splněna i druhá podmínka spočívající v obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele. Přesto, že v uvedeném směru se jedná o námitky právně relevantní, s ohledem na uvedené však je takto podané dovolání zjevně neopodstatněné, když vůči takto vedené argumentaci nemá ani Nejvyšší soud výhrad.

K dovolání podanému P. M. je namístě zopakovat, že z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že oba soudy jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly. To proto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák., a to v její kvalifikované podobě. Uvedl, že neměl povědomí o předchozí trestné činnosti, kterou měla vražda zakrýt, když neznal v tomto směru aktivity své manželky (spoluobviněné) a neměl takto motiv. Stejně tak má za to, že způsob provedení předmětného trestného činu jeho osobou nelze pokládat za zvlášť surový nebo extrémně brutální, který by se takto podstatně vymykal rámci běžnému u většiny srovnatelných trestných činů. Uvedl, že poté, co poškozenou rdousil, ta upadla do bezvědomí, ve kterém byla i v době, kdy ji opakovaně udeřil železnou tyčí. Takto vznesené námitky, vedené proti tomu, jak byl soudy právně kvalifikován předmětný skutek, jsou právně relevantní, současně však zjevně neopodstatněné. To proto, že oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, proč dospěly k závěru, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. Poukázaly na to, že z provedených důkazů zjevně plyne, že dovolatel byl obeznámen spoluobviněnou s okolnostmi, za jakých byly vylákány peníze od poškozené, když s touto se znali, delší dobu se s ní stýkali a společně profitovali s takto získanými penězi. Následná obava právě z uvedených okolností, včetně hrozícího trestněprávního postihu, byla právě motivem, který je vedl společně k usmrcení poškozené. Ke způsobu usmrcení poškozené lze rovněž souhlasit se závěry, ke kterým dospěly soudy a k jimi přijaté právní kvalifikaci předmětného skutku (tzv. kvalifikované skutkové podstatě trestného činu vraždy ve smyslu § 219 odst. 2 písm. b/ tr. zák.), pokud dovodily, že dovolatel usmrtil poškozenou zvlášť surovým způsobem. Nelze přehlédnout, že z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatel poškozenou nejdříve škrtil a poté, co upadla do bezvědomí ji (jako zcela bezbrannou) silnými údery (nejméně devětkrát) udeřil železnou tyčí do hlavy, odtáhl do příkopu a ještě před jejím zahrabáním do listí ji pro jistotu ještě železnou tyčí dvakrát silně udeřil. Soudy také poukázaly na vyjádření příslušného znalce, který rovněž uvedl, že způsob provedení této vraždy byl spáchán s větší surovostí. Soudy potom uzavřely, že způsob, jakým byla vražda spáchána, vykazuje výraznou brutalitu za užití více mechanismů provedení, které se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu a lze jej označit v podstatě za popravu poškozené. S uvedenými závěry a argumentací v tomto směru soudy vedenou potom dovolací soud nemá výhrad s tím, že pokud jednání dovolatele bylo právně kvalifikováno jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák., jsou závěry soudů i v tomto směru přiléhavé a odpovídající ve věci učiněným skutkovým zjištěním.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání (obou obviněných) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka