3 Tdo 1498/2008
Datum rozhodnutí: 04.02.2009
Dotčené předpisy: § 302 tr. ř., § 213 odst. 2 tr. zák.




3 Tdo 1498/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2009 o dovolání obviněného M. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 To 307/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 56/2008, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 To 307/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 50 T 56/2008, jakož i vadné řízení jim předcházející.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci k došetření.

Odůvodnění:

Dne 13. 5. 2008 podala Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 9 u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 ZT 131/2008 obžalobu na obviněného M. G. pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle 213 odst. 2 tr. zák., který měl spáchat skutkem spočívajícím v tom, že od dubna 2000 do prosince 2005 včetně, v P. a jinde se úmyslně vyhýbal placení výživného tím, že se soustavně zdržuje na neznámém místě, na dceru M. G., ve výši nejméně 800,- Kč měsíčně, jak bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 18 C 207/95 a za uvedené období tak dluží k rukám matky oprávněné, A. G., částku 49.800,- Kč .

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 50 T 56/2008, který soud vydal v řízení proti uprchlému konaném za podmínek § 302 a násl. tr. ř., byl obviněný M. G. uznán vinným výše uvedeným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit skutkem, který soud popsal zcela identicky s podanou obžalobou. Podle § 213 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal za obviněného jeho obhájce (§ 304 tr. ř.), rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 To 307/2008, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 8. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Rovněž odvolací soud rozhodoval v řízení proti uprchlému.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal za obviněného M. G. jeho obhájce následně dovolání, kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel namítl, že řízení proti němu bylo zahájeno dne 10. 4. 2008 a od počátku bylo proti němu vedeno jako proti uprchlému podle § 302 tr. ř. Přitom trestní oznámení bylo podáno matkou nezletilé již v roce 2001 a od té doby nebyly proti obviněnému, o němž údajně bylo známo, že se pohybuje v zahraničí s lunaparkem, ze strany orgánů činných v trestním řízení učiněny žádné úkony (např. nebyl vydán tzv. eurozatykač). Za těchto okolností proto bylo podle názoru dovolatele proti němu vedeno řízení proti uprchlému v rozporu se zákonem, neboť k tomuto zvláštnímu způsobu řízení lze přistoupit pouze tehdy, jestliže se pachatel buď skrývá, anebo se mu vyhýbá pobytem v cizině. Tyto podmínky však zjevně splněny nebyly, když ze závěrů, ke kterým dospěl soud prvního stupně, je možno dovodit jen tolik, že se dovolatel v zahraničí zdržuje či může zdržovat z pracovních důvodů. Zároveň lze obtížně odůvodnit, proč by se od roku 2000 zdržoval v cizině v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání, které bylo zahájeno teprve v roce 2008, tedy v době, kdy bylo výživné již placeno. Jestliže se osoba obviněná z trestného činu zanedbání povinné výživy ani nedozví, že je trestně stíhána, pak i ustanovení o účinné lítosti podle § 214 tr. zák. by bylo prakticky nepoužitelné.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal dovolatel především na to, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. se může dopustit pachatel, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale činí kroky směřující k tomu, aby se této povinnosti zbavil, oddálil její plnění nebo její plnění zcela zmařil zejména tím, že často mění zaměstnání a pobyt apod. Takové jednání pak musí být zahrnuto úmyslem dovolatele. V dovolatelově trestní věci však soudy nezjistily a z ničeho nedovodily, že by si jakkoliv počínal shora naznačeným způsobem. Skutkový stav věci, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, přitom nemůže z hlediska použité právní kvalifikace skutku obstát, neboť nevyjadřuje zákonem stanovené znaky použité skutkové podstaty. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že v situaci, kdy o výživném bylo rozhodnuto civilním soudem v roce 1995, trestné činnosti se měl dopustit v letech 2000 až 2005, a od roku 2001 o něm nejsou prakticky žádné zprávy, se měly orgány činné v trestním řízení svědomitěji zabývat tím, zda a do jaké míry byl vůbec schopen či měl možnost svoji vyživovací povinnost plnit a v jaké výši.

S ohledem na shora uvedené důvody v závěru dovolání obhájce obviněného navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a věc vrátil státnímu zástupci k dalšímu řízení.



K podanému dovolání se za podmínek § 265b odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a k použitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že dovolatel důvodně namítl, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Podle státní zástupkyně je třeba zdůraznit, že nebylo nijak blíže zjištěno, zda se obviněný (dovolatel) vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, či zda se skrývá na území republiky a brání tak svému dopadení, zajištění a následnému trestnímu stíhání. Samotný pobyt v cizině není důvodem pro řízení proti uprchlému, stejně jako nestačí pouhé zjištění, že se obviněný nezdržuje v místě svého bydliště a opakovaně si nevyzvedává obsílky a předvolání zasílané mu orgány činnými v trestním řízení. To platí především pro případy, není-li zejména zjištěn motiv, tedy snaha uprchnout nebo se vyhnout pobytem v cizině či skrýváním samotnému trestnímu stíhání. V posuzované trestní věci samotný způsob vedení života obviněného (dovolatele), který se má pohybovat s lunaparky, předpokládá, že se nebude zdržovat na jednom místě a není vyloučen ani jeho dlouhodobý pobyt v cizině. Ze žádných skutečností ve věci zjištěných nelze podle státní zástupkyně dospět k závěru, že by se vyhýbal trestnímu řízení právě s ohledem na trestní stíhání v dané trestní věci, a to i s ohledem na skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno až v roce 2008, tedy v době, kdy obviněný se již delší dobu pohyboval na různých neznámých místech. Lze proto dovodit, že nebyly splněny podmínky řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Bylo-li přesto nakonec toto řízení konáno, pak v důsledku toho byla obviněnému ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. znemožněna účast jak u hlavního líčení, tak u veřejného zasedání odvolacího soudu

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně poukázala na obsah ustanovení § 213 tr. zák. a zdůraznila, že při rozhodování o vině posuzuje soud rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení. Při svém rozhodování však musí respektovat ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině, v němž jsou upravena obecná základní kritéria pro stanovení výše výživného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti či majetkového prospěchu apod. Rozsah vyživovací povinnosti je pak v zásadě dán poměrem reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněného. S ohledem na skutečnost, že v posuzované trestní věci nebyly zjištěny objektivní možnosti obviněného ani jeho schopnosti hradit výživné v určité výši, bylo nesprávné vycházet z výše výživného, která byla stanovena byť nezměněným občanskoprávním rozhodnutím, a to minimálně pro odstup doby od vydání takového rozhodnutí do období, za které byl obviněný stíhán. Jeho možnosti i schopnosti platit výživné v původní stanovené výši se v rozhodném období mohly diametrálně změnit. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že z provedeného dokazování ani ze skutkové věty výroku rozsudku není možno dovodit, že by se dovolatel dopustil jednání uvedeného v ustanovení § 213 odst. 2 tr. zák., tj. že by jednal se záměrem vyhnout se plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Takový úmysl je nutno spolehlivě prokázat a nestačí jej dovozovat pouze ze skutečnosti, že dovolatel svou vyživovací povinnost neplnil a zdržuje se na neznámém místě, které se nepodařilo orgánům činným v trestním řízení vypátrat. Je totiž vždy nutno zjistit, proč k neplnění vyživovací povinnosti došlo. Skutek popsaný ve výroku rozsudku však kritéria nezbytná k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. podle státní zástupkyně nesplňuje.

Své písemné vyjádření k dovolání obviněného uzavřela státní zástupkyně tím, že dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil nejen po obsahové stránce právně relevantně, ale i důvodně. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, a poté aby věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Současně navrhla, aby dovolací soud toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný M. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (zde srov. též § 304 tr. ř.). Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pokud se tak nestalo, byl by obviněný zkrácen na svém právu, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítl, že v jeho trestní věci bylo konáno řízení proti uprchlému, ačkoliv pro tento postup nebyly řádně zjištěny (resp. též splněny) podmínky stanovené zákonem, a v důsledku toho mu bylo odepřeno právo na přítomnost u hlavního líčení i u veřejného zasedání konaného o jeho odvolání, pak dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil právně relevantně.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn námitkou, že předmětný skutek v soudy zjištěné podobě a popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neumožňuje dovodit, že dovolatel svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.

Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž se nejprve zabýval procesními námitkami uplatněnými na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a dospěl k následujícím závěrům:

K obsahu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jak byl vyložen shora, je třeba dále v obecné rovině uvést, že řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. lze konat jen proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Toto řízení lze provést dokonce i v těch případech, kdy uprchlý nebyl vůbec dopaden a o zahájení trestního stíhání se nedozvěděl (srov. § 303 odst. 1 věta první tr. ř.). Podstatné ovšem je, že orgány činnými v trestním řízení musí být spolehlivě zjištěno, že pachatel pobývá v cizině v úmyslu se trestnímu řízení vyhnout a že takto motivován opustil území republiky anebo v cizině zůstal. To znamená, že pobyt v cizině sám o sobě (např. z pracovních či jiných důvodů) ještě není důvodem řízení proti uprchlému. Za skrývání se považuje takový způsob maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se na území republiky ukrývá v úmyslu oddálit nebo zmařit své dopadení a zajištění k úkonům trestního řízení. Ze zjištění, že pachatel je neznámého pobytu , pak bez dalšího nelze dovodit, že se na území republiky skrývá, a ani to, že tak činí s cílem (v úmyslu) zabránit svému dopadení.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, z předloženého spisu vyplývá, že orgány činné v tzv. přípravném řízení trestním založily svůj závěr, že v případě obviněného M. G. jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, na zjištění, že jmenovaný se v místě svého trvalého bydliště nezdržuje a v současné době je neznámého pobytu (č. l. 21 spisu); soud pak na tom, že obviněný nemá žádné bydliště a podle sdělení jeho matky žijící ve Slovenské republice by se měl zdržovat na území České republiky i mimo něj s osobami provozujícími lunapark . Soud dále konstatoval výsledky šetření, podle nichž obviněný nebyl na území České republiky soudně trestán, nebyly mu zde vyplaceny žádné sociální dávky, nebyl hlášen na úřadu práce ani není evidován v živnostenském rejstříku. Zároveň se nepodařilo zjistit žádnou novou adresu či místo jeho pobytu. Uvedené skutečnosti vedly soud k závěru, že obviněný M. G. se prokazatelně skrývá pobytem na nezjištěném místě, kdy se tak vědomě vyhýbá trestnímu stíhání, které je proti jeho osobě vedeno, neboť si je bezpochyby vědom, že je povinen hradit výživné na svoji dceru (č. l. 80 spisu). Tento názor soudu prvního stupně posléze akceptoval i odvolací soud (viz str. 2 napadeného usnesení).

Ze zpráv Policie České a Slovenské republiky založených na č. l. 37 až 67 spisu mimo jiné vyplývá, že obviněný (dovolatel) jezdil pravidelně pracovat mimo území republiky (do zemí bývalé Jugoslávie) a zde se zřejmě od roku 2000 i dlouhodobě zdržoval. Podle sdělení jeho nejbližších příbuzných se mělo jednat o práci v lunaparcích či cirkusech. V tomto směru však žádné šetření nebylo vedeno. U své matky S. G. se podle zprávy ze dne 12. 12. 2005 zdržoval po operaci v roce 2003 (č. l. 55 spisu). O tom, že měl mít v době, kdy pracoval v bývalé Jugoslávii, blíže nespecifikovaný úraz, se zmiňoval i jeho bratr D. G. (č. l. 59 spisu). Podle zprávy ze dne 10. 9. 2007 (č. l. 53 spisu) S. G. orgánům policie sdělila, že se její syn nachází v Chorvatsku, a dále to, že za něj od roku 2006 plní vyživovací povinnost vůči nezletilé M. G., což doložila příslušnými poštovními poukázkami (č. l. 28 až 30). Zda se tak stalo z vlastní iniciativy matky obviněného či případně z jeho podnětu, zjišťováno nebylo. Výživné přitom S. G. platila přinejmenším až do doby rozhodování soudu (viz výpověď svědkyně A. G. - matky nezletilé - v hlavním líčení dne 24. 6. 2008 /č. l. 91/).

Trestní stíhání proti obviněnému M. G. (dovolateli) pro trestný čin zanedbání povinné výživy bylo přitom zahájeno teprve v dubnu 2008 (č. l. 21 spisu). Ze skutečností rozvedených v předcházejícím odstavci lze dovodit přinejmenším pochybnosti o tom, zda skutečnou příčinou dlouhodobého pobytu obviněného (dovolatele) v cizině (od roku 2000) bylo vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti a současná obava z možného budoucího trestního postihu, který navíc měl možnost odvrátit případným zaplacením dlužného výživného (srov. ustanovení § 214 tr. zák. o účinné lítosti). Úvahy o tom, že obviněný opustil území České republiky především z pracovních důvodů, nelze přitom s ohledem na obsah některých zpráv k jeho osobě pominout, a to tím spíše, že orgány činné v trestním řízení neprovedly žádné šetření k tomu, jaká je vlastně profese obviněného (dovolatele), zda někdy pracoval u kočovných společností (cirkusů, lunaparků) a zda s nimi též vyjížděl mimo území republiky. Názor soudu, že se obviněný (dovolatel) vyhýbá trestnímu řízení skrýváním se na území České republiky, se přitom pohybuje toliko v rovině hypotéz a není podložen žádnou konkrétní zjištěnou skutečností.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem lze plně přisvědčit jak názoru dovolatele, tak i názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství prezentovanému ve vyjádření k podanému dovolání, že řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. nemělo být pro absenci zákonných podmínek v dovolatelově případě konáno. Podmínky pro toto řízení by podle Nejvyššího soudu byly splněny pouze tehdy, jestliže by se dovolatel stal pro orgány činné v trestním řízení jednak nedosažitelným a jednak by tato nedosažitelnost byla motivem jeho jednání. Jinými slovy, že by byl veden úmyslem vyhýbat se trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že by se (na území České republiky) skrýval. To však spolehlivě zjištěno nebylo a vzhledem k nedostatku potřebného šetření ani zjištěno být nemohlo. Bylo proto namístě, aby orgány činné v trestním řízení zvolily takové procesní prostředky, jejichž užití by umožňovalo osobu pachatele pro účely trestního řízení zajistit. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pak došlo k tomu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného (dovolatele) v hlavním líčení i ve veřejném zasedání konaném o jeho odvolání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel poukazem na to, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. K námitkám dovolatele je nejprve nutno připomenout, že uvedeného trestného činu se dopustí pachatel, který nejen svoji zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale zároveň též aktivně jedná, tj. podniká kroky takové povahy, aby se uvedené povinnosti buď úplně zbavil nebo zmařil či alespoň oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. Tento trestný čin lze spáchat pouze úmyslně, přičemž vzhledem k povaze vyhýbání se vyživovací povinnosti půjde vždy o úmysl přímý (§ 4 písm. a/ tr. zák.). Trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. je trestným činem trvajícím, tzn. že trvá po celou dobu existence protiprávního stavu, který pachatel svým jednáním vyvolal. Tyto skutečnosti pak musí být předmětem dokazování (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).

V nyní posuzovaném případě se soudy obou stupňů výše uvedenými hledisky neřídily. Soud prvního stupně převzal do výroku svého rozsudku skutek v doslovném znění z podané obžaloby, včetně formulace, že se obviněný úmyslně vyhýbal placení výživného, ačkoliv tato zákonná dikce patří do tzv. právní věty výroku rozsudku. Závěr o tom, že obviněný (dovolatel) se konkrétní aktivní činností snažil zbavit své vyživovací povinnosti, je v rozsudku vyjádřen pouze tím, že se soustavně zdržuje na neznámém místě a činí tak s vědomím, že je povinen platit výživné na svoji nezletilou dceru, o kterou neprojevuje žádný zájem. Z rozsudku je zároveň zřejmé, že soud neměl k dispozici takové důkazy, z nichž by zjistil, zda obviněný byl v inkriminované době vůbec schopen svoji vyživovací povinnost plnit a v jaké výši. Závěr soudu, že tak mohl činit ve výši nejméně 800,- Kč, jak mu bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 11. 1995, sp. zn. 18 C 207/95, je za těchto okolností založen na ničím nepodložené hypotéze. Soud se nijak nezabýval ani skutečnostmi vyplývajícími z výsledků šetření ohledně osoby obviněného, především tím, zda jeho pobyt na neznámém místě mohl mít případně souvislost s jeho zaměstnáním u některé kočovné společnosti (lunaparku, cirkusu). Nezjišťoval dobu ani okolnosti jeho údajného úrazu, operace či následného léčení, ačkoliv nepochybně mohly mít vliv na jeho schopnost k práci, a rovněž se nezabýval posouzením otázky, po jakou dobu vlastně obviněný udržoval protiprávní stav spočívající v neplnění vyživovací povinnosti. Soud dobu spáchání skutku vymezil od dubna 2000 do prosince 2005, aniž by hodnotil celé období až do roku 2008, přestože z výpovědi matky nezletilé - svědkyně A. G. zjistil, že od počátku roku 2006 za obviněného platí výživné jeho matka S. G. V této souvislosti pak nebylo zjišťováno, zda obviněný jako tzv. povinná osoba se o to nějakým způsobem přičinil, anebo zda jeho matka jednala z vlastní iniciativy.

Za stavu, kdy dovolatel nemohl být ve věci vyslechnut orgány činnými v trestním řízení, bylo - pokud se soud rozhodl obžalobu přijmout - nezbytné přistoupit k provedení všech dostupných důkazů vztahujících se k výše uvedeným skutečnostem, především k údajným pracovním pobytům obviněného (dovolatele) v cizině. To mohlo být zjišťováno z výpovědí příbuzných (matky, bratra), o jejichž získání se soud ani nepokusil, a pokud by jejich výslechy přinesly nějaký výsledek, i vyžádáním zpráv od případných zaměstnavatelů. Na základě výpovědí příbuzných pak mohla být prověřována i zmiňovaná existence úrazu obviněného (dovolatele) a s ním spojená následná operace a léčení. V takovém případě by pak bylo třeba podle zpráv zdravotnických zařízení zároveň objasnit významnou skutečnost, po jakou dobu byl či nebyl dovolatel schopen pracovat a dosahovat příjmu, popř. zda pracovní schopnosti následně vůbec nepozbyl, a zjistit tak objektivní možnost obviněného plnit v rozhodné době svoji vyživovací povinnost a v jaké výši. Posledně uvedená otázka měla být podle § 9 odst. 1 tr. ř. řešena jako předběžná s přihlédnutím ke zjištěným poměrům obviněného. Mělo být objasněno rovněž to, z jakých důvodů začala za obviněného od roku 2006 platit výživné jeho matka, z jakých finančních zdrojů a zda se tak stalo jeho přičiněním či nikoliv.

Soud prvního stupně shora naznačeným způsobem nepostupoval a v důsledku toho zjistil skutkový stav věci ve zcela nedostatečném rozsahu. Skutková zjištění vtělená do výroku o vině pak v žádném směru neumožňují dovodit, že se obviněný (dovolatel) skutečně úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného, ani v jakém rozsahu. Byl-li soudem zjištěný skutek po právní stránce posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., je zřejmé, že soud své rozhodnutí založil na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud výše konstatovaná pochybení nezjistil a tudíž je ani nenapravil, přestože tak učinit měl. Pokud právní závěry soudu prvního stupně akceptoval, považoval za bezchybné a s jejich správností se v podstatě ztotožnil, zatížil své vlastní rozhodnutí rovněž vadami, které zákon předpokládá ve shora citovaném dovolacím důvodu.

Vzhledem ke skutečnostem, které Nejvyšší soud shora vyložil a jednotlivě v předcházejících odstavcích rozvedl, lze uzavřít, že rozhodnutí obou soudů trpí jednak vadami odpovídajícími důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak vzešla z řízení proti uprchlému, pro jehož konání nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, což mělo za následek, že dovolatel byl zbaven možnosti být přítomen v hlavním líčení i ve veřejném zasedání o svém odvolání (řádném opravném prostředku). Tím byl naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. O existenci konstatovaných vad neměla konečně pochybnosti ani státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která ve svém výstižném vyjádření k podanému dovolání vyslovila a odůvodnila názor, že dovolatel podal svůj mimořádný opravný prostředek zcela opodstatněně.

Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 8 To 307/2008, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 50 T 56/2008, jakož i vadné řízení jim předcházející. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. S ohledem na rozsah zjištěných vad pak podle 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia přípravného řízení, v jehož rámci bude třeba uplatnit bezchybný procesní postup, zejména pokud jde o užití ustanovení § 302 a násl. tr. ř., když pro konání řízení proti uprchlému nebyly - podle obsahu k dovolání připojeného spisu - splněny zákonem požadované podmínky. Tento závěr platí nejen pro řízení před soudy obou stupňů, ale i pro samotné přípravné řízení. Při vyhledávání a opatřování důkazů budou orgány činné v přípravném řízení postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu se zaměřením na to, zda se obviněný M. G. v rozhodném období a po jakou dobu pohyboval v cizině, zda tam byl z pracovních důvodů a případně kdo byl jeho zaměstnavatelem, anebo zda jeho pobyt v cizině byl toliko prostředkem vyhýbání se své zákonné povinnosti vyživovat jiného. Zároveň bude třeba opatřit důkazy týkající se okolností jeho údajného úrazu a následné schopnosti či neschopnosti být výdělečně činným. S tím úzce souvisí i vyhledání důkazů nezbytných pro zjištění toho, jaké byly výdělkové poměry obviněného v rozhodnou dobu a zda byl schopen svoji vyživovací povinnost vůbec plnit a v jaké výši. Mimo pozornost orgánů činných v trestním řízení zůstala i ingerence matky obviněného do plnění jeho zákonné vyživovací povinnosti i důvody, které ji k tomu vedly. Přitom jedině za předpokladu, že obviněný měl na zaplacení části dlužného výživného aktivní podíl, by bylo možno uvažovat o tom, že jako povinná osoba vzniklý protiprávní stav udržoval pouze do prosince 2005 a nikoliv až do roku 2008. Teprve po objasnění všech shora naznačených otázek by bylo možno uvažovat o tom, že výsledky přípravného řízení jsou jednak podloženy opatřenými (proveditelnými) důkazy a jednak postačují k tomu, aby ve věci obviněného M. G. bylo možno podat obžalobu.

Nejvyšší soud zároveň připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení - zde státní zástupce, jemuž byla věc vrácena k došetření - vázán právním názorem, který k projednávaným hmotně právním a procesním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a v intencích jeho rozhodnutí je povinen provést potřebné úkony a doplnění.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler