3 Tdo 1495/2011
Datum rozhodnutí: 30.11.2011
Dotčené předpisy: § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.




3 Tdo 1495/2011 -15 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný H. L. N. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 50 To 331/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 48/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 2 T 48/2011, byl obviněný H. L. N. uznán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že v době od 7. května 2009 do 10. května 2011 o 2:40 hodin, kdy byl kontrolován v M. ulici v Ch., okres Ch., hlídkou cizinecké policie, se zdržoval v Ch., v B., O., v P. a na jiných místech České republiky přesto, že mu rozsudkem Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 122/2005 ze dne 29. 7. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2005 pod sp. zn. 1 To 854/2005, byl mimo jiné uložen trest vyhoštění v trvání 5 let, rozsudkem Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 44/2007 ze dne 21. 5. 2007, který nabyl právní moci téhož dne, mu byl mimo jiné uložen trest vyhoštění v trvání 3 let a rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie O., Inspektorátu cizinecké policie Ch., č. j. CPOV-8919-15/ČJ-2008-4062, ze dne 21. 7. 2008, které nabylo právní moci 29. 7. 2008, mu byla stanovena doba, po kterou nelze umožnit vstup na území České republiky, na 10 let . Za to byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění na neurčito.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 50 To 331/2011, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 6. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým napadl rovněž rozsudek soudu stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil nesouhlas se soudy použitou právní kvalifikací stíhaného skutku. Uvedl, že vůči ve věci učiněným skutkovým závěrům nemá námitek. Současně však poukázal na to, že po svém propuštění z vyhošťovací vazby, aby si mohl opatřit doklady potřebné k vycestování z území České republiky (neboť tyto mu státní orgány nebyly schopny obstarat), se obrátil s žádostí o vystavení těchto dokladů na vietnamské velvyslanectví, avšak neuspěl. V předmětné žádosti totiž mohl jako svou adresu uvést pouze jméno vesnice H. T., kde má trvalé bydliště. Název ulice a číslo popisné, které po něm byly při vyplňování žádosti požadovány, uvést nemohl, neboť ta se používají ve Vietnamu pouze ve městech. Svým jednáním tedy nijak nemařil úkony příslušných orgánů směřující k opatření dokladů potřebných k jeho k vycestování. Nadto neměl peníze ani na zaplacení letenky a poplatků za vystavení dokladů. Potřebný finanční obnos získal až za dobu dvou let prováděním příležitostných prací. Ovšem i za této situace by se nepochybně setkal s obstrukcemi ze strany vietnamských úřadů, které by mu doklady bez udání přesné adresy trvalého bydliště ve Vietnamu stejně nevydaly. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že táž situace se bude pravděpodobně znovu opakovat, až vykoná uložený trest odnětí svobody. Tento absurdní stav měl podle jeho názoru Krajský soud v Plzni při úvaze o použité právní kvalifikaci skutku předvídat.

Vzhledem k výše rozvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí .

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 11. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný H. L. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek ve skutečnosti založil na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena zavinu, nedopustil úmyslně. S poukazem na vlastní skutkovou verzi celého případu, podle níž jeho snahu o opuštění území České republiky mařila okolnost, že z objektivních důvodů nezávislých na jeho vůli nemohl získat od Velvyslanectví Vietnamské republiky doklady potřebné k vycestování, a podle níž se zde zdržoval až do svého zadržení cizineckou policií jen proto, aby si vydělal potřebné finanční prostředky jak na letenku, tak na poplatky za vyřízení dokladů, dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil výlučně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané, včetně těch, které ho vedly k závěru, že obviněný nikdy neměl v úmyslu opustit Českou republiku a že úmyslně neuvádí některé osobní údaje z toho důvodu, aby mu nemohly být ze strany vietnamského velvyslanectví vystaveny doklady potřebné k vycestování. Jinými slovy, soudy na základě výsledků dokazování dovodily, že mu vůbec nejde o to, aby území republiky opustil, ale naopak se zde mohl nadále nelegálně zdržovat a nerespektovat tak rozhodnutí zdejších soudních a správních orgánů (viz str. 2, 3 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl v tomto směru ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v napadeném rozhodnutí odůvodnil (viz str. 1, 2 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci dospěl k závěru, že dovolání obviněného H. L. N. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. listopadu 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler