3 Tdo 149/2017
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 149/2017 -21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 8. 2. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2016, č. j. 7 To 295/2016-454, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 191/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .


Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 4. 2016, č. j. 24 T 191/2013-432, byl obviněný M. L. uznán vinným v bodě ad 1) výroku o vině přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen tr. zákoník /), jehož se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěných dnech od října 2012 do ledna 2013 na různých místech ve Š., okres L., nejméně ve 4 případech požadoval od P. S., pod různými záminkami různé finanční částky, přičemž mu vyhrožoval, že ho jinak zmlátí a že také nemusí dojít domů, když mu poškozený ze strachu postupně vydal nejméně 4.000 Kč , a v bodě ad 2) výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že v době od 22.00 hodin do 23.00 hodin dne 28. 1. 2013 v ulici H. ve Š., okres L., zastoupil P. S., cestu a se slovy: Dej sem prachy od něho požadoval vydání peněz, a když mu poškozený odpověděl, že peníze nemá, chytil ho za rameno a následně se slovy: Mně je jedno, co ti udělám, jak mi nedáš prachy, mám stejně nástup trestu začal poškozeného šacovat a z kapsy mu vytáhl finanční hotovost ve výši nejméně 1.100 Kč, a z místa i s penězi odešel . Za to a za další sbíhající se trestnou činnost byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 1. 2013, č. j. 24 T 2/2013-52, který byl obviněnému doručen dne 4. 2. 2013 a nabyl právní moci dne 13. 2. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. S., bytem U. N., Š., částku 1.100 Kč.

K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, č. j. 7 To 295/2016-454, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. shora citovaný rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného znovu uznal vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že obviněný v přesně nezjištěných dnech od konce září 2012 do 31. 12. 2012 ve Š., okres L., a to v bydlišti poškozeného, ve městě a v H. ulici , nejméně ve 4 případech požadoval od P. S., pod různými záminkami různé finanční částky, přičemž mu vyhrožoval zejména tím , že ho jinak zmlátí, že také nemusí dojít domů, a poškozený mu ze strachu postupně vydal nejméně 4.000 Kč . Za to a dále za zločin loupeže, ohledně kterého zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem ad 2) nezměněn, byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 8. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v odvoláním napadených nezrušených výrocích rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. L. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně jsou v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. V důsledku toho pak bylo jeho jednání nesprávně posouzeno i po stránce hmotněprávní. Dovolatel trvá na tom, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil. Tato jeho konstantní obhajoba, uplatňovaná od počátku trestního řízení, nebyla podle jeho názoru ničím vyvrácena ani přes poměrně rozsáhlé dokazování. Na jeho podkladě nebylo možno učinit pochybnosti nevzbuzující závěr o jeho vině. Dovolatel zdůraznil, že ve věci nebyly zajištěny žádné kamerové záznamy, svědecké výpovědi, trasologické či daktyloskopické stopy či jiné hodnověrné důkazy dokumentující jeho údajnou trestnou činnost vůči poškozenému. Jediným důkazem svědčícím v jeho neprospěch byly výpovědi samotného poškozeného P. S., který je ovšem těžkým alkoholikem a toxikomanem, jak potvrdil nejen on sám, ale i jeho bývalá manželka. Poškozený si v nich mnohdy odporoval, během řízení postupně jinak popisoval jak průběh a místa údajných setkání s dovolatelem, tak i výše částek, které mu měl odevzdávat. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy bylo namístě podrobit poškozeného zkoumání příslušným znalcem, aby byla řádně zodpovězena otázka jeho obecné i specifické věrohodnosti. Nelze totiž vyloučit, že u něho mohly pracovat delirijní bludné představy, prožitou realitu si mohl vnitřně modifikovat, nebo ji dokonce nahradit jiným dějem. Pokud tedy znalec přibrán nebyl, šlo o jednoznačnou chybu. Soudy svým postupem a rozhodnutími nerespektovaly ústavně garantovaný princip presumpce neviny ani na něj navazující procesní zásadu in dubio pro reo.

Se zřetelem k výše uvedeným důvodům dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2016, č. j. 7 To 295/2016-454, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ve věci po zrušení napadeného rozhodnutí sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, a to buď podle § 226 písm. a) tr. ř. nebo podle § 226 písm. c) tr. ř.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 11. 11. 2016. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 21. 11. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i za podmínek předpokládaných v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.

Obviněný M. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pokud dovolatel v posuzovaném případě namítl nesprávnost právní kvalifikace stíhaných skutků jako přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu >1< loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, opřel tento (obecně) hmotněprávní argument výlučně o výtky zaměřené vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jeho obsah. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v zásadě založil pouze na zpochybnění učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, konkrétně absence znaleckého zkoumání vlivu zneužívání drog a alkoholu na psychiku poškozeného P. S. a jeho věrohodnost, Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy (k tomu přiměřeně srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud jim nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

Výše uvedená ústavněprávní východiska ovšem soudy v projednávané trestní věci neporušily. Dovolateli byla dána jak v hlavním líčení dne 14. 4. 2016, tak i ve veřejném zasedání o odvolání dne 16. 8. 2016 možnost učinit návrhy na doplnění dokazování, které však nevyužil. To je patrno z příslušných zvukových záznamů z obou jednání, které měl dovolací senát k dispozici a seznámil se tak s jejich obsahem. Konstatování obviněného vyjádřené v řádném opravném prostředku (odvolání), podle nějž shora zmíněný důkaz nebyl proveden, ač tomu tak mělo být, nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování procesní stranou (zde obviněným), o kterém by bylo nezbytně třeba rozhodnout a důvody tohoto rozhodnutí (nevyhovění) vysvětlit v odůvodnění rozsudku. Jestliže soud takový postup nezvolí, nejde o případ tzv. opomenutého důkazu (k tomu srov. přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015).

Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., pak zároveň nelze dovodit, že by soud k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení výsledků dokazování. S provedenými důkazy se v řízení, následujícím po zrušení jeho prvního rozsudku ve věci, vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Dostatečně vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného a proč naopak neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozeného, podpořených i dalšími provedenými důkazy (viz str. 3/4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého opětovného přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl zásadních výhrad a pouze v případě skutku ad 1) jejich popis toliko sám částečně upřesnil, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 5 až 7 shora napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Nelze tak dovodit, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem nezákonného či procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich či nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. L. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 2. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Ve skutečnosti však jde o zvlášť závažný zločin (srov. § 14 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku a § 173 odst. 1 tr. zákoníku).