3 Tdo 1485/2008
Datum rozhodnutí: 08.04.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1485/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2009 o dovoláních podaných obviněnými Mgr. I. P. a D. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 12 To 144/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 59/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 6 T 59/2004, byla obviněná Mgr. I. P. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že na základě zmocnění uděleného prodávajícím O. M., ze dne 23. 4. 2001 v H. K., prostřednictvím pozměněných plných mocí uzavřela v jeho zastoupení celkem tři kupní smlouvy, a to:

- dne 26. 6. 2001 kupní smlouvu s kupujícími manželi P. P. a H. P., na ¼ z celku ohledně stavby domu na stavební parcele zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Hradci Králové pro obec Hradec Králové a k. ú. S. P., za kupní cenu ve výši 1,350.000,- Kč, za které přijala hotově částku 700.000,- Kč při podpisu smlouvy a doplatek ve výši 650.000,- Kč převodem na účet její matky JUDr. E. P. u K. b., a. s., dne 15. 1. 2002

- dne 27. 6. 2001 kupní smlouvu s kupujícími manželi Ing. L. M. a L. M., na ¼ z celku ohledně stavby domu zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Hradci Králové pro obec Hradec Králové a k. ú. S. P., za kupní cenu ve výši 1,500.000,- Kč, ze které přijala hotově částku 400.000,- Kč při podpisu smlouvy a částku 850.000,- Kč převodem na účet její matky JUDr. E. P. u K. b., a. s., dne 14. 1. 2002, a

- dne 4. 9. 2001 kupní smlouvu s I. V., na ¼ z celku ohledně stavby domu zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Hradci Králové pro obec Hradec Králové a k. ú. S. P., za kupní cenu ve výši 650.000,- Kč, ze které přijala hotově částku 150.000,- Kč při podpisu smlouvy a doplatek ve výši 500.000,- Kč převodem na účet její matky JUDr. E. P. u K. b., a. s., dne 5. 12.2001,

na základě kterých tak ve prospěch prodávajícího O. M. přijala od kupujících celkem částku 3,250.000,- Kč, se kterou naložila tak, že

- dne 17. 1. 2002 použila 1,400.000,- Kč na zaplacení kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne 26. 4. 2001, kterou uzavřela v zastoupení O. M. a jeho manželky E. M. jako kupujících, s J. S. a I. S., jako prodávajícími zastoupenými J. S., ohledně stavby domu zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Hradci Králové,

- dne 23. 1. 2002 O. M. předala hotově první částku 50.000,- Kč a dne 30. 1. 2002 hotově druhou částku 50.000,- Kč a vyúčtovala mu k úhradě a současně proti v jeho prospěch přijatým finančním prostředkům započetla i své náklady a další úkony poskytnuté s prodejem a nákupem nemovitostí v částce celkem 537.396,70,- Kč,

přičemž tak ve prospěch O. M. nepoužila a ani mu nepředala zbývajících nejméně 1,212.603,30,- Kč,

a dále dne 7. 11. 2001 od O. M. převzala částku 450.000,- Kč za účelem úhrady části kupní ceny ve prospěch prodávajících J. a I. S. dle kupní smlouvy ze dne 26. 4. 2001 a na úhradu daně z převodu nemovitostí, které k tomu účelu nepoužila, v důsledku čehož si tak ke škodě O. M. neoprávněně ponechala a použila pro vlastní potřebu celkem částku nejméně ve výši 1,662.603,30 Kč, přičemž k zakrytí tohoto svého jednání použila dodatečně v období od počátku měsíce ledna 2002 do 28. 2. 2002 D. D. pozměněné pokladní doklady, tedy si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila na cizím majetku značnou škodu .

Týmž rozsudkem byl obviněný D. D. uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., na tom skutkovém základě, v přesně nezjištěný den v období od počátku měsíce ledna 2002 do 28. 2. 2002

- vyplnil pokladní doklad s datem 30. 1. 2002 na částku 50.000,- Kč a poté v kolonkách Cena bez DPH a Celkem Kč dopsal číslici 8 před číslicí 50000 a v kolonce Slovy dopsal slova osm set před slova padesát tisíc korun českých tak, aby tento pokladní doklad stvrzoval předání částky 850.000,- Kč O. M.,

- dále vyplnil pokladní doklad bez data na částku 50.000,- Kč a poté v kolonkách Cena bez DPH a Celkem Kč dopsal číslici 1 před číslici 50000 a v kolonce Slovy dopsal slovo sto před slova padesát tisíc korun českých tak, aby tento pokladní doklad stvrzoval předání částky 150.000,- Kč O. M.,

přičemž oba tyto pokladní doklady předal Mgr. I. P., která je poté použila k tomu, aby si mohla neoprávněně ponechat a použít pro vlastní potřebu celkem částku ve výši 1.000.000,- Kč ke škodě O. M., kterou jako jeho zmocněnec v jeho prospěch přijala v souvislosti se zprostředkováním prodeje jeho nemovitostí v k. ú. S. P. a obci Hradec Králové .



Obviněné Mgr. I. P. byl podle § 248 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dohledem, a obviněnému D. D. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že se (blíže nespecifikovaný) poškozený odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která obvinění podali proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 12 To 144/2008, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, který byl uložen obviněné Mgr. I. P., a (z podnětu obou odvolání) ve výroku, jímž byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že podle § 248 odst. 3 tr. zák. se obviněné Mgr. I. P. ukládá trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pět roků za současného vyslovení dohledu v rozsahu § 26a tr. zák. a § 26b tr. zák. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 7. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali následně oba obvinění společným podáním a prostřednictvím téhož obhájce dovolání, jímž současně napadli i pravomocné výroky z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé namítli, že závěr o jejich vině byl důkazně opřen především o procesně nepoužitelnou výpověď poškozeného O. M., který byl jako svědek vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 1. 11. 2004 před senátem, jehož členem byl i Ing. arch. Č. Ten byl ovšem následně usnesením ze dne 23. 1. 2007 jako přísedící z vykonávání úkonů v dané trestní věci vyloučen pro kontakt se svědkyní M. mimo jednání soudu. Protože poškozený O. M. mezitím zemřel, nebylo jej možno znovu vyslechnout před nově složeným senátem, tedy již bez vyloučeného (podjatého) přísedícího. Podle názoru dovolatelů v dalším řízení nepřicházel v úvahu ani postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy přečtení výpovědi shora uvedeného svědka soudem při opakovaném hlavním líčení, neboť z trestního řádu vyplývá, že úkony, které byly provedeny vyloučenou osobou, nelze použít při rozhodování o vině a trestu. To znamená, že důkaz výpovědí svědka O. M., považovaný soudem za rozhodující pro závěr o vině dovolatelů, byl proveden contra legem, a proto k němu nebylo možno přihlížet. V důsledku toho se zároveň vytváří situace, kdy v dosavadním řízení nebyl předložen jediný důkaz, který by přesvědčivě vyvracel obhajobu dovolatelů. V této souvislosti pak dovolatelé provedli vlastní rozbor některých dalších ve věci provedených důkazů, zejména odborného vyjádření o zkoumání ručního písma, které sice jednoznačně nevyloučilo možnost dodatečného dopsání čísel a textu do inkriminovaných pokladních dokladů, ale ani ji s jistotou nepotvrdilo. Soudy však tento důkaz hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo v neprospěch dovolatelů, tedy v rozporu s jejich ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a principy právního státu. Stranou ponechaly i skutečnost, že jeden ze tří pokladních dokladů údajně znějících na částku 50.000,- Kč měl v držení poškozený. Pokud by tento doklad u soudu předložil, byla by možná jeho konfrontace s údajně dopisovanými doklady na částky 150.000,- Kč a 850.000,- Kč, což se však nestalo. Za předpokladu, že klíčová svědecká výpověď poškozeného O. M. je procesně nepoužitelná (tzv. neúčinný důkaz), je podle dovolatelů zřejmé, že v jejich případě by nebyl k dispozici ucelený okruh důkazů, jenž by bez pochybností umožňoval závěr o jejich vině.

Dovolatelé současně odkázali na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Tato hlediska přitom nebylo možno opomenout ani v případě dovolatelů.

S vědomím, že namítaná nesprávnost skutkových zjištění (obecně) nemůže být předmětem přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení, pak obvinění v závěru dovolání poukázali na zásadní rozpory týkající se tvrzení o způsobu a době předání peněz. Zdůraznili, že poškozený O. M. nikdy nesporoval správnost přijatých částek, nedomáhal se žádného doplatku z utržených kupních cen a až teprve v okamžiku, kdy obviněná setrvala na svém vyúčtování odměny podle mandátní smlouvy jako na správném, postupně vytvořil verzi, podle níž měl být poškozen, ačkoliv tato verze podle dovolatelů není v souladu (resp. je v rozporu) s objektivním stavem věci.

S ohledem na výše uvedené důvody vyslovili oba dovolatelé přesvědčení, že procesní pochybení spočívající v použití neúčinného důkazu, v návaznosti na chybné právní posouzení závěrů odborné expertízy k padělání dokladů, jsou skutečnostmi rozhodnými pro závěr, že napadený rozsudek je vadný z hlediska § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .

K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ).

K dovolání obviněného D. D. uvedla, že z výrokové části rozsudku odvolacího soudu vůbec nevyplývá, jakým způsobem vlastně bylo rozhodnuto o jeho odvolání, ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že se soud jeho odvolacími námitkami směřujícími proti výroku o vině i výrokům na něj navazujícím věcně zabýval. Z výrokové části rozsudku odvolacího soudu i z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 23. 7. 2008 je však podle státní zástupkyně zřejmé, že o odvolání obviněného ve skutečnosti nebylo formálně rozhodnuto. Z toho lze dovodit, že dovolatel ve vztahu ke své osobě - jakožto samostatnému procesnímu subjektu - nenapadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a část společného dovolání k němu se vztahující nesplňuje proto podmínku přípustnosti. Podle názoru státní zástupkyně pak zůstává otázkou, zda dovolatel mohl učinit předmětem nyní posuzovaného dovolání námitku chybějícího výroku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

K dovolací argumentaci Mgr. I. P. stran procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozeného O. M. státní zástupkyně uvedla, že i když se dotýká otázek provádění důkazů z hlediska jejich procesní čistoty, jakož i způsobu jejich hodnocení, není ji možno s pouhým odkazem na její skutkovou povahu a tedy bez dalšího označit za nekvalifikovaný způsob naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze totiž přehlédnout, že se dovolatelka takovou námitkou přibližuje dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Ani tento důvod dovolání by však nemohla s úspěchem uplatnit, neboť u přísedícího soudce nalézacího soudu Ing. arch. Č. byl totiž uváděn takový důvod podjatosti, o kterém nalézací soud v době provádění zpochybněných procesních úkonů (konkrétně výpovědí svědka M. a svědkyně M.) nevěděl, přičemž dále nebylo zjištěno, že by se současně jednalo o skutečnost věcně vymezující negativní vztah uvedeného přísedícího soudce k dovolatelce. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 133/2002. Soud prvního stupně tedy při rozhodnutí o vyloučení soudce Ing. arch. Č. postupoval de facto za nedostatku splněných podmínek podle § 30 odst. 1 tr. ř. a spíše z opatrnosti, tzn. ve prospěch obviněných. Rovněž případné posuzování otázky správnosti navazujícího procesního postupu ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. by již vybočilo z rámce řízení o dovolání. Tuto otázku navíc podle státní zástupkyně odpovídajícím způsobem vyřešil již odvolací soud při rozhodování o řádném opravném prostředku.

Zvolenému důvodu dovolání pak podle státní zástupkyně neodpovídá ani zbývající dovolací argumentace obviněné, v níž namítla nedostatek důkazů svědčících pro závěr o její vině a porušení zásady in dubio pro reo při hodnocení důkazů oběma soudy. Za stavu, kdy teprve na tomto podkladě dovolatelka poukázala na všeobecně uznávaný princip právního státu ultima ratio , pak ovšem nelze dovodit, že by její hmotně právní námitka beztrestnosti vycházela ze skutkového stavu věci, který je z povahy řízení o dovolání zásadně nenapadnutelný a tím i nezměnitelný. Dovolatelka navíc ani nenamítala extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením věci na straně druhé, který by odůvodňoval výjimečný zásah do skutkových zjištění v rámci dovolacího řízení, a podmínky pro takový zásah v daném případě navíc ani splněny nebyly. Podstatným pro vyvození její trestní odpovědnosti podle státní zástupkyně zůstává, že za okolností blíže popsaných ve výroku o vině, dovolatelka v postavení realitní makléřky převzala od poškozeného finanční částku, která jí byla svěřena jako část kupní ceny za nemovitosti v K., a dále při prodeji jeho dosavadní nemovitosti ve S. P. převzala od jednotlivých kupujících kupní cenu za jednotlivé části této postupně prodávané nemovitosti, kterou použila jen zčásti na doplacení kupní ceny domu v K. a na náhradu svých nákladů, přičemž její zbývající část více než trojnásobně převyšující zákonnou hranici značné škody si neoprávněně ponechala; poté za účelem formálního pokrytí vyúčtování celkové částky za pomoci spoluobviněného D. D. použila pozměněné pokladní doklady, které takovou skutečnost osvědčovaly.

Právní závěr o tom, že dovolatelka svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přisouzeného trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a to ve všech rozhodných směrech, je podle státní zástupkyně vzhledem k výše rekapitulovaným skutkovým zjištěním soudů naprosto správný.

Své písemné vyjádření k dovoláním obviněných proto uzavřela tím, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného D. D. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné a nekvalifikované dovolání obviněné Mgr. I. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně navrhla, aby o podaných dovoláních bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Obvinění Mgr. I. P. a D. D. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou v případě obou obviněných přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni. Odvolací soud pak výslovně (viz výrok a str. 12 odůvodnění rozhodnutí) z podnětu obou podaných odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odkázání blíže nespecifikovaného poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních a z podnětu odvolání obviněné Mgr. I. P. též ve výroku o trestu, zatímco další napadené výroky ponechal beze změny. Tím ohledně nich vytvořil procesní stav, jako by podaná odvolání zčásti zamítl. Výrokem podle § 256 tr. ř. (zamítnutí odvolání) totiž může odvolací soud rozhodnout jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Z těchto důvodů pak nelze přisvědčit názoru státní zástupkyně vyslovenému ve vyjádření k podaným dovoláním, tj. že dovolání obviněného D. D. není přípustné, popř. že v napadeném rozsudku ohledně tohoto obviněného některý výrok chybí.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod jimi použitý dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatelů, v jejichž rámci polemizují se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů. Jedná se o námitku, že soudy - v rozporu se zásadou in dubio pro reo - nesprávně a v jejich neprospěch vyložily závěry odborné expertízy, jejímž předmětem bylo posouzení dodatečného dopsání číslic a textů do inkriminovaných pokladních dokladů, a především námitka, že soudy při posuzování jejich viny vycházely z procesně nepoužitelné výpovědi O. M. učiněné před senátem, jehož členem byl později vyloučený soudce přísedící Ing. arch. Č. Tyto námitky se totiž ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují ke zpochybnění skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatelé svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali revize (přehodnocení) některých soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejich námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ podle názoru Nejvyššího soudu nejde, neboť soudy ve věci dovolatelů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 11 až 21 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 až 10 rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy se zároveň zabývaly i posouzením toho, zda výpověď poškozeného O. M. byla procesně použitelným důkazem či nikoliv (viz str. 16 rozsudku soudu prvního stupě a str. 7 rozsudku odvolacího soudu).

Vzhledem k tomu, že námitka dovolatelů vztahující se k procesní nepoužitelnosti svědecké výpovědi poškozeného O. M. (jako tzv. neúčinného důkazu), se dotýká jejich garantovaného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), nemohl ji nechat bez povšimnutí ani Nejvyšší soud, byť jde o výlučně procesní otázku a pod hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ji podřadit nelze.

Jako obiter dictum je proto třeba poznamenat, že s dovolateli lze nepochybně souhlasit v tom, že úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení (srov. § 30 odst. 1 tr. zák.). Zároveň je však nutno vzít v úvahu, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. zák. nepozůstává pouze z pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Důležitá je i časová otázka vzniku těchto pochybností (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 475/99). Podle Nejvyššího soudu je z hlediska procesní nepoužitelnosti úkonu provedeného vyloučenou osobou (zde soudcem) podstatné a rozhodující to, zda důvody vyloučení existovaly již době předmětného úkonu. K takovému závěru pak lze dospět na podkladě již zmiňovaného rozboru skutečností, které k pochybnostem o podjatosti orgánu činného v trestním řízení vedly.

V posuzovaném případě byl podle zjištění odvolacího soudu svědek M. vyslechnut v hlavním líčení dne 1. 11. 2004 a svědkyně M. dne 14. 12. 2004. Věc v té době projednával senát Okresního soudu v Hradci Králové, kde soudcem přísedícím byl Ing. arch. Č. O vyloučení jmenovaného soudce z úkonů trestního řízení v projednávané věci bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2007 na základě toho, že se téhož dne posadil v restauračním zařízení poblíž budovy soudu ke stolu se svědkyní M. a byl v této situaci vyfotografován obhájcem JUDr. K. Zároveň však nebyl zjištěn žádný konkrétní vztah (osobní poměr) mezi přísedícím Ing. arch. Č. a výše uvedenou svědkyní (či s některým z obou svědků), a to ani v minulosti, přičemž taková skutečnosti nebyla v průběhu řízení ani nikým (tj. především stranami) namítána.

Za těchto okolností by byla námitka, že Ing. arch. Č. již v době výslechu poškozeného v r. 2004 byl z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, uplatněna v ryze hypotetické rovině, neboť není podložena zjištěním soudů ani žádným relevantním tvrzením dovolatelů. Soudům proto nelze vytknout, jestliže k výslechu poškozeného M. přihlížely jako k zákonnému úkonu trestního řízení. Protože svědek M. v průběhu řízení zemřel a zároveň došlo ke změně ve složení senátu, přicházel v úvahu postup uvedený v ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., podle kterého se výslech svědka přečte také tehdy, byl-li proveden podle zákona a taková osoba zemřela.

S ohledem na výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má Nejvyšší soud za to, že právně relevantní je toliko námitka dovolatelů týkající se nesprávné aplikace prostředků (norem) trestního práva jako ultima ratio na vztahy mající primárně soukromoprávní povahu.

Při posuzování její opodstatněnosti dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je nutno v obecné rovině připomenout, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře a které nechrání trestní právo. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V právním státě je totiž nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Tyto důležité aspekty ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil i Ústavní soud (srov. přiměřeně například nálezy Ústavního soudu č. 50/2001 a č. 61/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

V nyní projednávaném případě však soudy napadenými rozhodnutími výše uvedené zásady neporušily. Ze skutkových zjištění, na kterých v posuzovaném případě soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí, vyplývá, že jednání dovolatelů významně vybočilo z rámce soukromoprávních vztahů a obsahuje v sobě nejen přisvojování si cizí svěřené věci a pomoc k tomuto činu, ale i některé podvodné prvky, zvláště je-li bráno v úvahu, že prostředkem zpronevěry peněz patřících poškozenému O. M. bylo i padělání, resp. pozměňování pokladních dokladů dovolatelem D. D. sloužící k tomu cíli, aby si dovolatelka mohla pro sebe neoprávněně ponechat v rozsudku zjištěnou částku.

Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných Mgr. I. P. a D. D. byla dílem podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V jejich - z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněných částech - jim pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Proto Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O jejich odmítnutí bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler