3 Tdo 1484/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 205 odst. 2 tr. zákoník, § 205 odst. 4 písm. c) tr. zákoník



3 Tdo 1484/2015 -31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 8 To 160/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 20/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá .

Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 33 T 20/2014 , byl obviněný M. H. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) zákona č . 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době od 22.30 hod. dne 18. 8. 2012 do 09.00 hod. dne 19. 8. 2012 v P., ul. K., za pomoci nezjištěného předmětu vypáčil okno vedoucí do kanceláře prodejny Maso uzeniny, společnosti D. J. P., s. r. o., následně tímto vnikl do kanceláře, ze které odcizil příruční trezorek zn. Asist, v němž se nacházela finanční hotovost ve výši 622.674,- Kč a stravenky v nominální hodnotě 28.787,- Kč, a tímto jednáním způsobil společnosti D. J. P., s. r. o., se sídlem P., K., škodu v celkové výši nejméně 651.461,- Kč na odcizených věcech a škodu poškozením ve výši nejméně 3.684,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 16. 8. 2011 byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 6 T 6/2011, který nabyl právní moci dne 27. 1. 2012, mimo jiné pro zločin loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 5ti let .

Za shora popsané jednání a za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 33 T 20/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 544/2014, byl podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. J. P., s. r. o., se sídlem P., K., částku 655.145,- Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 33 T 20/2014, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 8 To 160/2015 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. H. uložil za zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku z napadeného rozsudku a dále za přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 33 T 20/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 544/2014, podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl rozsudkem zrušen výrok o trestu pod bodem 1) z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 33 T 20/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 544/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to papírové krabice s obsahem sáčků s lištovými uzávěry.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody).

II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 8 To 160/2015, podal obviněný prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání (č. l. 1395-1404), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v rámci podaného dovolání vytýká jak soudu nalézacímu, tak soudu odvolacímu, že nezohlednily některé z jeho pohledu významné skutečnosti. Obsáhle zejména poukazuje na svůj vztah a společné soužití se svědkyní a bývalou partnerkou K. S., stejně jako její vztah k jejímu otci, dalšímu svědkovi V. S. Tohoto obviňuje z toho, že aby svou dceru přiměl k rozchodu s ním, různě ji šikanoval, neúměrně trestal, a to jak fyzicky, tak psychicky, přičemž jí dokonce vyhrožoval existenční likvidací. Stejně tak svědek V. S. svou dceru přiměl k tomu, aby jej falešně obvinila, a to nejen v projednávané věci, ale i v dalších kauzách, kdy svědek sám na jeho osobu opakovaně podával falešná trestní oznámení. V této souvislosti poukazuje na rozpory ve výpovědích svědkyně učiněných v průběhu celého řízení s tím, že celé obvinění jeho osoby je postaveno toliko na její výpovědi. Svědkyně měla poté, co se s ním rozešla a dostala se pod vliv svého otce, jemu údajně sdělit, že obviněný se měl dopustit krádeže trezoru z kanceláře prodejny Maso uzeniny, společnosti D. J. P., s. r. o. Další svědci pak uváděli jen informace, které se dozvěděli zprostředkovaně od svědkyně, nebo jejího otce. Obviněný v rámci dovolání podrobně rozebírá jednotlivé výpovědi svědkyně K. S. učiněné v rámci celého trestního řízení a poukazuje i na obsah výpovědí další svědkyně, R. H., matky K. S., kdy se dále pozastavuje nad skutečností, že trestní oznámení v projednávané věci na jeho osobu nepodal poškozený majitel prodejny Maso uzeniny J. S., ale svědek V. S., který však jakékoli osobní kontakty s poškozeným J. S. zapíral. I výpověď svědka J. S. označuje obviněný za rozpornou. Dále obviněný napadá ve věci provedené důkazy, kdy namítá, že soudy obou stupňů se zajištěnými důkazy nezabývaly. Uvádí, že kriminalistickou expertízou bylo zjištěno, že žádné jejich vyhodnocení nevedlo k označení jeho osoby, kdy u trasologických stop nebyla zjištěna shoda s jeho obuví, přičemž absence shody DNA jej dle jeho názoru vylučuje jako pachatele. Obviněný uvedl, že v prodejně pracovala celá řada lidí, kteří do detailu znali chod prodejny, včetně způsobu manipulace s penězi. Závěrem namítá porušení zásady in dubio pro reo a zpochybňuje i závěry soudů stran údajně způsobené škody.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 33 T 20/2014, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 8 To 160/2015, a ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 či Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 29. 9. 2015 (č. l. 1406). Dne 13. 11. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1090/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného M. H. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 8 To 160/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy byl toliko změněn výrok o uloženém trestu). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Námitky, které obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil, se však svým obsahem s jím uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí, neboť obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi svědků, zejména pak svědkyně K. S., svědka V. S., svědkyně R. H. a svědka - poškozeného J. S., jejichž výpovědi shodně označil za rozporné, dále kriminalistické expertízy z oboru trasologie a zajištěných biologických stop) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran povahy společného soužití se svědkyní K. S., povaze jejího vztahu s jejím otcem, svědkem V. S. a jeho vztahu k obviněnému, dále zjištění, zda se svědek V. S. osobně znal s poškozeným J. S., toho, kdo všechno měl přístup do prodejny), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy zcela ignorovaly důkazy svědčící v jeho prospěch) a nastiňuje současně i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že svědek V. S. chtěl všemožně zabránit tomu, aby se s ním jeho dcera, svědkyně K. S. scházela, přičemž na něj opakovaně podával falešná trestní oznámení nebo k tomuto přiměl svou dceru, a to včetně nyní projednávané věci, kdy svědkyně opakovaně uvedla, že pod vlivem svého otce vypovídala křivě).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

K obsahu podaného dovolání lze závěrem uvést, že obviněným uplatněné námitky nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem, přičemž částí námitek míří do oblasti otázek procesního charakteru.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2016

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu