3 Tdo 1483/2010
Datum rozhodnutí: 22.12.2010
Dotčené předpisy: § 241 odst. 1 tr. ř., § 41 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 1483/2010 -22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. prosince 2010 o dovolání podaném I. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 164/2010 ze dne 5. 5. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 141/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 141/2008 ze dne 2. 11. 2009 byl podle § 37a trestního zákona (dále jen tr. zák.) zrušen výrok o vině, trestu, náhradě škody, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 3 T 64/2008, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2008, a dále označený soud znovu rozhodl tak, že dovolatele uznal vinným pod bodem 1.) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2.) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., a konečně pod bodem 3.) trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. ve formě pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy (pokusu k jednomu z nich) byl odsouzen k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a čtyř měsíců, když pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu bylo uloženo podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. též ochranné sexuologické léčení ústavní formou a bylo také rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podal I. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 6 To 164/2010 ze dne 5. 5. 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o ochranném léčení a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při zachování skutkových zjištění, právní kvalifikace, výroku o trestu a náhradě škody, uložil dovolateli podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) ochranné sexuologické léčení v ústavní formě, přičemž dále ponechal napadený rozsudek beze změny.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal I. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl ke skutku označeném v citovaném rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1.), že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání, pokud ve spáchání označeného skutku spatřovaly i naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti uvedl, že poškozená si kabelku s mobilním telefonem i peněženkou odložila a po orálním sexu dovolatel vzal tuto kabelku, prohlédl ji a vzal z ní právě onen mobilní telefon a peněženku, poté kabelku předal poškozené a z místa utekl. Poukázal na to, že se v dané chvíli jednalo z jeho strany o dvojí jednání, když prvé směřovalo proti lidské důstojnosti poškozené v sexuální oblasti, druhé (byť časově navazovalo) proti majetku poškozené. Soudy přitom měly toto dvojí jednání rozlišit s tím, že násilí vůči poškozené vedl pouze v oblasti sexuální (vynucení felace), nikoli však vůči majetku poškozené. Uzavřel v tomto směru s tím, že zmíněné odcizení mobilního telefonu a peněženky poškozené měly soud právně kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a čin spáchal na věci, kterou má jiný při sobě a v podstatě se tak jedná o obdobu kapesní krádeže.

Další námitku dovolatel vznesl proti tomu, že soudy jeho (popsané) jednání právně kvalifikovaly jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti uvedl, že nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy s tím, že je namístě potřeba individuálního posuzování každého případu nejen z hlediska formálních podmínek zákona, nýbrž i z hlediska skutečné nebezpečnosti recidivy pro společnost. V těchto souvislostech poukázal na to, že poškozené nezpůsobil žádná zranění, nejednal brutálně a pokud poškozená odmítla normální pohlavní styk, požadoval alespoň felaci, ke které poškozenou násilím nenutil. Má za to, že takto nenaplnil znaky materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, které ovšem i odvolací soud posuzoval pouze mechanicky, když vycházel z jeho předchozího odsouzení a jeho hodnocení v příslušných znaleckých posudcích. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí .

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že stran namítané nesprávné právní kvalifikace předmětného skutku též jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. je třeba zdůraznit, že z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne, že dovolatel poškozené kabelku vzal, v její přítomnosti prohlédl, odcizil z ní to, co považoval za vhodné a poté kabelku vrátil. Popsaného jednání se však dovolatel dopustil proto, že si byl vědom toho, že případný odpor poškozené byl po jejím předchozím znásilnění zlomen a že ona sama právě v důsledku předchozího násilí a jeho pohrůžkou takové jednání strpí. Za daných okolností tak násilí v tomto směru bylo součástí skutkového děje, a to i ve vztahu k majetku poškozené. K námitce stran naplnění podmínek jednání zvlášť nebezpečného recidivisty státní zástupce uvedl, že označené podmínky byly naplněny jak po formální, tak i materiální stránce. Formální stránku zvlášť nebezpečné recidivy dovolatel naplnil tím, že předchozí zvlášť závažný trestný čin byl spáchán zcela shodným způsobem, tedy kombinací znásilnění a loupeže. Přitom ani dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody, který mu byl tehdy uložen, neměl na dovolatele žádný vliv, o čemž svědčí i to, že skutků shodného charakteru se dopustil i ve skutcích označených pod body 2) a 3) citovaného rozsudku soudu prvního stupně, jichž se podané dovolání netýká. Státní zástupce uzavřel s tím, že i s ohledem na poměrně krátkou dobu, po kterou byl dovolatel na svobodě, uvedené skutečnosti podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost do té míry, že naplňují podmínky zvlášť nebezpečné recidivy i po stránce materiální. Dodal, že je zcela nerozhodný poukaz na to, že poškozená v kritické době neutrpěla zranění. Proto také navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V dané věci namítl dovolatel nesprávné právní posouzení označeného skutku jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ačkoli podle jeho přesvědčení měl být skutek posouzen jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. a namítl také, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák. Z hlediska užitého dovolacího důvodu byly obě námitky uplatněny právně relevantně, jsou však současně zjevně neopodstatněné. K prvé námitce je ovšem namístě připomenout, že dovolatel užil vůči poškozené násilí, kterým ji nejdříve donutil k felaci a bezprostředně poté jí odcizil z kabelky, kterou měla při sobě popsané věci. Užitého násilí si byl nepochybně vědom, stejně jako skutečnosti, že jakýkoli odpor poškozené ve vztahu k odcizeným věcem byl nereálný, právě i pro předchozí násilí, takže ve svém celku byla poškozená odporu neschopna (tedy i ve vztahu k násilí na jejím majetku). Pokud soudy popsané jednání (skutek) dovolatele právně kvalifikovaly rovněž jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a své závěry v tomto směru také náležitě odůvodnily ve svých (citovaných) rozhodnutích, nelze k takto dovolatelem vedené námitce přihlédnout. K námitce stran absence materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy lze potom uvést, že podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V těchto souvislostech je nezbytné poukázat na to, že dovolatel byl v minulosti vícekrát soudně trestán, a to i nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Takto byl odsouzen v roce 1988 pro trestný čin znásilnění, v témže roce pro pokus k témuž trestnému činu, v roce 1992 znovu pro trestný čin znásilnění a konečně rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 5 T 233/96 již jako zvlášť nebezpečný recidivista. Nelze ani přehlédnout násilný způsob jeho jednání nejenom proti poškozené B. F., ale ani to, že předmětných trestných činů se dopustil v poměrně krátké době po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Lze takto uzavřít, že zmíněné okolnosti zvyšují stupeň nebezpečnosti jednání dovolatele pro společnost do té míry, že v daném případě u dovolatele naplňují i všechna kriteria stanovená zákonem pro shledání jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Uvedené skutečnosti potom indikují uložení trestu s převažujícími prvky represe tak, aby byla zaručena ochrana společnosti před jeho stále se opakující závažnou trestnou činností, když k takovému závěru správně dospěly i oba soudy.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. prosince 2010

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka