3 Tdo 1480/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 209 tr. zákoníku



3 Tdo 1480/2016 -45

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch A. K., M. B., Z. H., K. B., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To 109/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 215/2014, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To 109/2016, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 T 215/2014, zrušují .

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Prachaticích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 T 215/2014, byli obvinění A. K., M. B., Z. H. a K. B. podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby pro skutky spočívající v tom, že 1) obžalovaná A. K., rozená B., jako jednatelka společnosti STABE GROUP, s. r. o., se sídlem Žernovická 1281, Prachatice, IČ: 28091141, uzavřela dne 3. 5. 2010 pracovní smlouvu s obžalovanou Z. H., dcerou účetní společnosti STABE GROUP, s. r. o., M. B., kdy předmětem smlouvy bylo přijetí do zaměstnaneckého poměru na pozici controling s dohodnutou smluvní mzdou ve výši 50.000 Kč měsíčně, přitom jednání o přijetí do zaměstnaneckého poměru vedla se svým bratrem, s ředitelem této společnosti, obžalovaným M. B.,
poté dne 10. 5. 2010 nastoupila obžalovaná Z. H. na dočasnou pracovní neschopnost, která bezprostředně po ukončení dne 31. 7. 2010 navazovala od 1. 8. 2010 na peněžitou pomoc v mateřství do 12. 2. 2011 a následně od 8. 3. 2012 do 19. 9. 2012, když na základě toho poskytnuté nemocenské dávky byly vypočteny z vyměřovacího základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby následně čerpání nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství bylo v co nejvyšší možné výši,
v důsledku tohoto podvodného jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila za výše uvedená období dávku nemocenského pojištění ve výši 45.747 Kč a peněžitou pomoc v mateřství ve výši 331.316 Kč a tímto společným jednáním způsobili obžalovaní České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 377.063 Kč,
2) obžalovaná A. K. jako jednatelka společnosti STABE GROUP, s. r. o., se sídlem Žernovická 1281, Prachatice, IČ: 28091141, předjednala podmínky pracovní smlouvy, která byla následně dne 2. 1. 2012 uzavřena, s její švagrovou, obžalovanou K. B., kdy předmětem bylo její přijetí do zaměstnaneckého poměru na pozici controling s dohodnutou smluvní mzdou ve výši 76.000 Kč měsíčně, přičemž za společnost STABE GROUP, s. r. o., jí podepsal ředitel tohoto subjektu, obžalovaný M. B., manžel obžalované K. B. a bratr jednatelky společnosti,
poté dne 5. 1. 2012 nastoupila obžalovaná K. B. na dočasnou pracovní neschopnost v souvislosti s těhotenstvím, která po skončení dne 3. 7. 2012 bezprostředně navazovala od 4. 7. 2012 do 19. 9. 2012, když oznámení o nástupu do zaměstnání bylo doručeno dne 11. 1. 2012 Okresní správě sociálního zabezpečení v Prachaticích a následně nemocenské dávky byly vypočteny z vyměřovacího základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby následné čerpání nemocenského pojištění bylo v co nejvyšší možné výši, v důsledku tohoto podvodného jednání tak Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila za výše uvedená období dávku nemocenského pojištění ve výši 197.540 Kč, a tímto společným jednáním způsobili obžalovaní České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 197.540 Kč,
3) obžalovaná A. K. jako jednatelka společnosti STABE GROUP, s. r. o., se sídlem Žernovická 1281, Prachatice, IČ: 28091141, uzavřela dne 1. 7. 2013 s touto společností pracovní smlouvu, na jejímž základě se stala zaměstnancem s funkčním zařazením ředitel s dohodnutou smluvní mzdou ve výši 80.000 Kč, přičemž od vzniku společnosti v roce 2008 nepobírala jako statutární orgán žádnou odměnu a nebyla přihlášena k sociálnímu pojištění a pojištěncem se stala ke dni uzavření smlouvy dne 1. 7. 2013, pracovní smlouvu za společnost STABE GROUP, s. r. o., uzavřela se svým bratrem a ředitelem tohoto subjektu obžalovaným M. B.,
poté dne 4. 7. 2013 nastoupila obžalovaná A. K. na dočasnou pracovní neschopnost, která byla ukončena ke dni 29. 1. 2014, když oznámení o nástupu do zaměstnání bylo doručeno dne 16. 7. 2013 Okresní správě sociálního zabezpečení v Prachaticích a následné nemocenské dávky byly vypočteny z vyměřovacího základu, který byl záměrně stanoven zaměstnavatelem s cílem, aby následné čerpání nemocenského pojištění bylo v co nejvyšší možné výši, v důsledku tohoto podvodného jednání Okresní správa sociálního zabezpečení v Prachaticích vyplatila za výše uvedené období dávku nemocenského pojištění ve výši 136.800 Kč a tímto společným jednáním způsobili České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, 150 00 Praha, IČ: 00006963, škodu v celkové výši 136.800 Kč ,
neboť označené skutky [ve kterých obžaloba spatřovala přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku] nebyly shledány trestnými činy. Výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Česká správa sociálního zabezpečení odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V předmětné věci podal příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To 109/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch A. K., M. B., Z. H. a K. B., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a připomenul okolnosti, na základě kterých dospěly soudy prvního a druhého stupně ke svým rozhodnutím, přičemž s jejich závěry se dle dovolatele nelze ztotožnit. Následně předestřel, že soudy mechanicky a plošně převzaly závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se věnovalo obdobné problematice (usnesení Nejvyšší soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015), nicméně tyto závěry pouze zobecnily a nekonfrontovaly je s jistými odlišnostmi obou případů. Zejména pak podotkl, že z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nevyplývá, že by v obdobných případech nepřicházela v úvahu trestní odpovědnost na ději zúčastněných osob. Dle dovolatele Nejvyšší soud pouze vyslovil požadavek prokázání fiktivnosti pracovněprávního vztahu a rovněž posouzení věci z hlediska zásady subsidiarity trestní represe, stejně jako individuálního posuzování případů s přihlédnutím ke všem jejich specifičnostem. Stran fiktivnosti pracovněprávního vztahu (v obecné rovině) uvedl, že pokud byly pracovní smlouvy uzavřeny pouze za účelem zvýhodnění při výplatě dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství, jednalo se o smlouvy, které se svým účelem příčí zákonu, a tudíž jsou neplatné. V další části svého dovolání rozvedl okolnosti případu (resp. odkázal na nepřímé důkazy), které mají podporovat verzi o uzavření pracovních smluv pouze za účelem zvýhodnění při výplatě příslušných dávek. Nadto připomenul, že byť je obchodní společnost oprávněna přijímat rozhodnutí, např. stran zaměstnávání konkrétních zaměstnanců, dle svého uvážení, tak v projednávané věci již ekonomické důsledky těchto rozhodnutí nesl stát, nikoli obchodní společnost. K úvahám o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku připomenul stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a rozvedl, že z tohoto nikterak nevyplývá, že by vyvození trestní odpovědnosti mělo být podmíněno tím, zda jiný orgán (v tomto případě okresní správa sociálního zabezpečení) využil možnosti postihu obviněných podle zvláštních právních předpisů. Krom toho, byť skutečná škoda v dosavadním řízení nebyla najisto ustálena, nejednalo by se o bagatelní výši škody, která by podporovala aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To 109/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 T 215/2014, a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Prachaticích k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

K takto podanému dovolání se následně A. K., M. B., Z. H. a K. B. společně vyjádřili prostřednictvím obhájce. Předně uvedli, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., neboť dovolatel neučinil předmětem svého dovolání žádné hmotněprávní výhrady [přestože jej po formální stránce opřel u dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.], nýbrž toliko rozporoval skutková zjištění a nedostatečnost provedeného dokazování. Rovněž podotkli, že aplikace závěrů citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015) byla na daný případ zcela přiléhavá, přičemž podstatné zůstává, že fiktivnost pracovních poměrů nebyla v řízení prokázána. Pokud dovolatel argumentuje (údajnou) fiktivností pracovněprávních vztahů, kterou dává do souvislosti s neplatností pracovních smluv, tak v tomto opomíjí, že tvrzení o fiktivnosti pracovněprávních vztahů nebylo součástí vymezení skutků, pro které bylo trestní řízení zahájeno a vedeno. V této souvislosti obhajoba namítla, že se dovolatel v rámci dovolání de facto snaží změnit vymezení skutku, pro který bylo řízení vedeno (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Pokud nebyla fiktivnost pracovních poměrů prokazována, jedná se pouze o důsledek věcného vymezení skutku (např. usnesení o zahájení trestního stíhání operuje s tvrzením o účelovém stanovení výše mzdy, resp. vyměřovacího základu pro výpočet dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství, nikoli s fiktivností či předstíráním pracovního poměru). Následně obhajoba připomenula některé své argumenty uplatněné již v přípravném řízení, kdy namítali absenci obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku, resp. nedostatečnost popisu předmětných skutků. Soud prvního stupně (vázán obžalobou vymezeným skutkem) následně provedl a zhodnotil důkazy stran výše sjednaných mezd a toliko posuzoval, zda uzavírané smlouvy byly sjednávány právě za účelem, aby bylo dosaženo vyšších dávek (se závěrem, že takové jednání prokázáno nebylo). Dle obhajoby se dovolatel snažil cestou dovolání vytvořit prostor k přeformulování podstaty jednání, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Dovolací řízení přitom nemůže v souladu se zásadami spravedlivého procesu a právní jistoty sloužit k tomu, aby státní zástupce mohl revidovat vymezení skutku, případně napravovat nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, na které byly upozorňovány již na samém počátku přípravného řízení. Nadto obhajoba uvedla, že tvrzení dovolatele o údajné fiktivnosti předmětných pracovních poměrů je nesprávné a nepodložené. V tomto ohledu bylo mj. namítnuto, že z trestněprávního hlediska nelze dovozovat, že pracovní poměr by byl předstíraný pouze na základě toho, že by pracovní smlouva byla neplatná. Resp. fiktivností pracovního poměru nelze rozumět právní stav, kdy je práce vykonávána na základě neplatné pracovní smlouvy, nýbrž stav, kdy je sama existence pracovního poměru pouze předstírána. Argumentaci dovolatele stran uzavírání smluv za účelem zvýhodnění při výplatě dávek poté obhajoba opětovně označila za pouhé rozporování skutkového stavu, tudíž nespadající pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod. Obhajoba se dále stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe zcela ztotožnila s právním názorem vyjádřeným v již citovaném rozhodnutí Nejvyšší soudu (sp. zn. 8 Tdo 1002/2015). Nadto dovolateli vytkla, že polemizuje se způsobenou výší škody, aniž by tato byla jakkoli v konkrétní výši prokázána. Závěrem obhajoba navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., alternativně aby bylo dovolání zamítnuto ve smyslu ustanovení § 265j tr. ř. Zároveň byl dán souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.

Nejprve k relevanci dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který inklinuje k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Obhájce ve vyjádření k podanému dovolání předestřel, že dovolatel neučinil předmětem svého dovolání žádné hmotněprávní výhrady a toliko rozporoval skutková zjištění, resp. nedostatečnost provedeného dokazování. Zejména z tohoto důvodu obhájce navrhoval, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. S názorem obhajoby se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Obžaloba v předmětném jednání obviněných od samého počátku spatřovala spáchání přečinu podvodu ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dovolatel sice v mnohém poukazoval na nesprávnou interpretaci zjištěného skutkového stavu, avšak z textu dovolání bylo zcela zřejmé, že se opětovně domáhal aplikace příslušných norem hmotného práva, neboť v uvedeném jednání nadále spatřuje naplnění subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Dále pak Nejvyšší soud považuje za příhodné alespoň ve stručnosti připomenout dosavadní závěry soudu druhého stupně, který v předmětné trestní věci již třikrát rozhodoval.

Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2015, č. j. 3 To 688/2014-326, byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 10. 2014, č. j. 4 T 215/2014-300. Odvolací soud tehdy předestřel, že odvoláním státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního stupně nemohl obstát, neboť nalézací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi případu (otázka zdravotního stavu, předchozího zaměstnání či dosaženého vzdělání). Zejména pak, že důkazy byly hodnoceny izolovaně, nikoli ve vzájemném kontextu, a že přijetí A. K., Z. H. a K. B. do pracovního poměru u společnosti STABE GROUP, s. r. o., mohlo být účelovým a koordinovaným jednáním obviněných s cílem získat (s ohledem na bezprostředně navazující pracovní neschopnost těchto osob) výplaty co nejvyšších dávek sociálního zabezpečení. O tomto důvodném podezření dle soudu druhého stupně svědčila nejenom úzká rodinná a pracovní provázanost všech obviněných či stanovení výše jejich platů, ale i souhrn dalších skutečností vztahujících se k jednotlivým obviněným a procesům vedoucím k uzavírání jejich pracovních smluv, době předcházející uzavření těchto pracovních smluv, stejně jako době po nastoupení jejich pracovních neschopností.

Následně soud prvního stupně doplnil dokazování a opětovně dospěl ke zprošťujícímu rozhodnutí (viz rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. 6. 2015, č. j. 4 T 215/2014-380). Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2015, č. j. 3 To 462/2015-394, však byl odvoláním státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen, neboť dle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně opětovně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro objektivní rozhodnutí, kdy argumentoval pouze okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněných, avšak objektivně již nehodnotil ty skutečnosti, které svědčily o účelovém a koordinovaném jednání obviněných, které činili s cílem získat po uzavření pracovních smluv (s ohledem na bezprostředně navazující pracovní neschopnost) výplaty co nejvyšších nemocenských dávek. Soudu prvního stupně opětovně vytkl, že provedené důkazy byly hodnoceny izolovaně, nikoli v souvislostech s dalšími relevantními okolnostmi.

Aniž by se následně soud prvního stupně řídil všemi pokyny, které mu byly odvolacím soudem uloženy (tedy zejména vypořádání se se všemi pro rozhodnutí významnými okolnostmi), tak rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 4 T 215/2014-417, obviněné A. K., M. B., Z. H. a K. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. opětovně zprostil obžaloby, neboť označené skutky nebyly shledány trestnými činy.

Poté již však bylo odvolání státního zástupce soudem druhého stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné (viz usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 To 109/2016-444). Problematickým bodem však v tomto ohledu zůstává, jak ostatně upozornil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, že se soud druhého stupně dosti zásadním způsobem odchýlil od dříve zaujímaného postoje stran rodinné a pracovní provázanosti, okolností doprovázejících období bezprostředně navazující po uzavření pracovních smluv, vzdělání a pracovní zkušenosti Z. H. stran pracovní pozice controlling (nehledě na to, že Z. H. podle úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 17. 12. 2013 ani neměla bližší povědomí o chodu společnosti, počtu jejích zaměstnanců atd.), skutečnosti, že ve společnosti již jeden ředitel působil apod., a toliko přejal některé závěry předestřené v usnesení Nejvyšší soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, které se zabývalo obdobnou problematikou.

Nyní tedy k některým bodům zmiňovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015.

Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí mj. předestřel, že při úvaze o (potenciální) trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, kterého se měl pachatel dopustit neoprávněným pobíráním peněžité pomoci v mateřství, by orgány činné v trestním řízení měly prokázat fiktivnost účasti této osoby (pachatele) na pojištění (§ 32 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění), neboť teprve po prokázání této fiktivní účasti na pojištění je možné náležitě posoudit vznik škody.

Nadto Nejvyšší soud konstatoval, že pokud příslušný orgán veřejné moci bezdůvodně nevyužije možností, které mu poskytují zákon a ostatní obecně závazné právní předpisy k výkonu jeho pravomoci, přichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Předně lze přisvědčit dovolateli, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu (zde tedy usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015) byly vysloveny s ohledem na konkrétní trestní věc, přičemž pro další rozhodovací činnost mohou sloužit jako jisté vodítko. Uvedené závěry však nelze plošně a nekriticky přejímat pro veškerá rozhodnutí, která se zabývají obdobnou problematikou.

Pokud obhajoba ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedla, že fiktivností pracovního poměru je třeba rozumět stav, kdy je sama existence pracovního poměru pouze předstírána, tak Nejvyššímu soudu nezbývá než (v obecné rovině, aniž by předjímal následné rozhodnutí v této konkrétní věci) podotknout, že není možné obcházet zákon postupem, kdy sice budou uzavřeny reálné pracovní smlouvy, které tedy nebudou fiktivní, avšak zároveň budou uzavřeny s předchozím úmyslem se díky těmto obohatit na úkor státu, resp. budou uzavřeny de facto pouze za účelem zvýhodnění při výplatě dávek nemocenského pojištění a peněžité pomoci v mateřství, a to ve výši, na kterou by pojištěnec jinak neměl nárok.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit názoru obhajoby, že se dovolatel snažil cestou dovolání změnit skutek, pro který bylo trestní řízení vedeno, a to přestože až v rámci dovolání nastínil námitky stran neplatnosti předmětných pracovních smluv (navíc s chybnými odkazy na ustanovení zákoníku práce). Byť není příhodné, aby si dovolatel ponechával argumentaci až pro dovolací řízení, neboť za reálnou a efektivní obhajobu lze považovat jen takovou, kterou je možné uplatňovat již od počátku trestního řízení, tedy de facto od sdělení obvinění, tak i přesto Nejvyššímu soudu nezbylo než se ztotožnit s námitkami dovolatele, že soudům nic nebránilo v tom, aby žalované skutky v tomto směru korigovaly, a to aniž by takový postup měl vliv na totožnost skutku.

Podle § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Při svém rozhodnutí poté smí přihlížet pouze ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil (§ 220 odst. 2 tr. ř.), přičemž právním posouzením skutku v obžalobě soud není vázán (§ 220 odst. 3 tr. ř.).

V tomto ohledu je však potřeba rozlišovat pojmy skutek a popis skutku . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede zásadně ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Samotný skutek tudíž nelze ztotožňovat s popisem skutku.

Soud si tedy musí vždy ujasnit, co tvoří samotný skutek, a v návaznosti na to musí být skutek předmětem jeho dalšího postupu, přičemž se nesmí při zvažování svého postupu po podání obžaloby omezit jen na to, že vezme na vědomí popis skutku uvedený v obžalobě, resp. že ztotožní popis skutku se skutkem samotným. Jinými slovy, povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby popis skutku.

Z ustanovení § 220 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán. Podstata skutku je přitom určována účastí obviněného (obviněných) na určité události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem. Obdobně pak, obžalovací zásada, podle které soud může rozhodnout jen o skutku, který je uvedený v žalobním návrhu, neznamená, že mezi skutkem, který je uvedený v žalobním návrhu a skutkem, uvedeným ve výroku rozsudku, musí být naprostá shoda, neboť některé skutečnosti mohou odpadnout a nové mohou být teprve zjištěny, přičemž pouze nesmí dojít ke změně podstaty skutku. K zachování totožnosti skutku poté zpravidla postačí totožnost jednání nebo totožnost následku, neboť změny v okolnostech, které individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, míry a formy zavinění obviněných, popř. rozsahu následku apod., když jinak shoda v následku či jednání není dotčena, zpravidla nemají na zachování totožnosti skutku vliv.

S přihlédnutím k výše předestřeným východiskům je tedy zřejmé, že pokud by se soudy zabývaly rovněž potenciální neplatností uzavřených pracovních smluv, nebylo by tímto postupem narušeno ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

Nyní k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Uvedený závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost přitom není zákonným znakem trestného činu, jelikož má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost tedy nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Dále pak, úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).

Odpovědností podle jiných právních předpisů se dále Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát jen tak rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského, obchodního či správního práva (resp. jiných právních odvětví), jimiž by teoreticky bylo možné zajistit práva poškozené osoby. Princip ultima ratio tedy nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví, majetku, či společnosti jako takové.

Jestliže Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, předestřel, že pokud příslušný orgán veřejné moci bezdůvodně nevyužije možností, které mu poskytují zákon a ostatní obecně závazné právní předpisy k výkonu jeho pravomoci, tak přichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tak de facto konstatoval obecný požadavek, jenž by měl být brán v potaz při každém rozhodnutí obecných soudů v trestních věcech. Přesto však tento závěr nelze zobecňovat do té míry, aby v případech, kdy došlo ke škodě na majetku státu, resp. v pozici poškozené figurovala např. právě Česká správa sociálního zabezpečení, byl kategoricky vyloučen trestní postih obviněných. Každý jednotlivý případ je nezbytné posuzovat s přihlédnutím ke specifikům, které jej provázejí.

V případě majetkových trestných činů bývá zpravidla určující výše způsobené škody. Tím se Nejvyšší soud dostává k dalšímu problematickému bodu, kterým bylo předmětné trestní řízení od počátku zatíženo. Již podaná obžaloba trpěla nesprávně určenou výší způsobené škody (nyní konstatováno v rovině, že hypoteticky ke spáchání trestného činu došlo). Výše způsobené škody je přitom znakem objektivní stránky trestného činu podvodu (je následkem), neboť její rozsah má význam pro posouzení, zda se o trestný čin vůbec jedná, případně pro podřazení podvodného jednání pod základní či kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu podle § 209 tr. zákoníku. V rámci trestního řízení tedy musí být dán dostatečný podklad pro závěr o vzniku škody, jakož i o její výši.

Pokud soud po podání obžaloby stran otázky vyčíslení přesné (obžalobou tvrzené) škody nepřistoupil k vrácení věci do stadia přípravného řízení [§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.], a jelikož námitka stran nesprávně zjištěné výše škody před soudem padla, aniž by byla patřičně reflektována, tak i následné úvahy soudu druhého stupně o porušení zásady subsidiarity trestní represe jsou přinejmenším nedostatečně podložené. Byť za nepodložené je namístě označit i úvahy dovolatele, že se nejednalo o škodu svou výší bagatelní , neboť ani pro toto tvrzení nebyl v projednávané věci dán objektivní podklad. To vše přestože orgány činné v trestním řízení mají postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy trestní věci musí být zároveň projednávány urychleně bez zbytečných průtahů (§ 2 odst. 4 tr. ř.).

Otázka, zda příslušná okresní správa sociálního zabezpečení využila možnosti, které nabízí např. zákon o nemocenském pojištění, zůstává do jisté míry problematickou. Byť předpisy práva sociálního zabezpečení počítají i se situacemi, kdy dojde k neoprávněnému vyplacení dávek, a pro tyto případy obsahují normy sankční povahy, tak již není zcela zřejmé, jak soudy prvního a druhého stupně v projednávané věci uchopily jinou vyvstávající otázku, a to nakolik může uvedený orgán sankcionovat společnost za pouhé podezření, že výše mezd některých zaměstnanců byla stanovena účelově. Okresní správy sociálního zabezpečení sice mj. rozhodují o vzniku, trvání a zániku pojištění, o přiznání dávek a jejich odnětí, o zastavení výplaty dávek a o změně výše dávek, o regresních náhradách či o správních deliktech [§ 84 odst. 2 písm. a) zákona o nemocenském pojištění], stejně jako kontrolují plnění povinností zaměstnavatelů [§ 84 odst. 2 písm. i) zákona o nemocenském pojištění], a pokud se zjistí, že dávka byla přiznána nebo je vyplácena ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byla přiznána nebo se vyplácí neprávem, tak se dávka sníží nebo odejme nebo se její výplata zastaví [§ 52 písm. c) zákona o nemocenském pojištění], nicméně uvedené mechanismy se nezdají být zcela přiléhavé nastalé situaci. Navíc lze připomenout, podle § 8 odst. 1 tr. ř. jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.

Již z těchto důvodů by při zvažované aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku bylo namístě, aby soudy alespoň odkázaly na konkrétní instituty, které mohly být využity namísto trestního postihu, a nikoli jen ve stručnosti předestřely, že orgány státní správy obecně disponují sankčními mechanismy, které lze v některých situacích využít. Uvedené Nejvyšší soud konstatuje, aniž by snad na soudy nižších stupňů kladl požadavek, aby detailně jiným státním orgánům předkládaly návody k dalšímu postupu. Nejvyšší soud tímto toliko připomíná požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

Pro úplnost lze poznamenat, že žádný právní předpis sice zaměstnavateli (zde myšleno společnost STABE GROUP, s. r. o.) neukládá, koho může ve své společnosti zaměstnat a koho nikoli, resp. je vyloučené, aby právní normy zakazovaly zaměstnávání těhotných žen na pozice controlling ve společnosti působící ve sféře stavebnictví. Přesto se však lze ztotožnit s námitkami dovolatele, že v projednávané věci již ekonomické důsledky takového rozhodnutí stran vyplácení příslušných dávek nesl stát a nikoli primárně společnost STABE GROUP, s. r. o.

Je tedy nezbytné, aby Okresní soud v Prachaticích trestní věc obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat okolnostmi stran výše způsobené škody, která měla být dle obžaloby jednáním obviněných způsobena, opětovně vyhodnotí okolnosti provázející dobu před a po uzavření jednotlivých pracovních smluv, a to nikoli izolovaně, nýbrž důsledně ve všech vzájemných souvislostech, stejně jako se bude zabývat otázkou potenciální aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci, zejména pak s přihlédnutím, zda (v případě, že vůbec došlo k protiprávnímu jednání) měly příslušné orgány státní správy možnost sjednat nápravu i jinou cestou, než je trestní řízení. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.

Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 To 109/2016, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 4 T 215/2014, zrušit a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Prachaticích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněných před soudem prvního stupně, přičemž v tomto novém řízení je Okresní soud v Prachaticích vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 12. 2016

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu