3 Tdo 148/2013
Datum rozhodnutí: 20.02.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., § 14 odst. 3 tr. zákoník



3 Tdo 148/2013 -25 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. února 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným B. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 4. 2012, č. j. 55 To 83/2012-401, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 165/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2012, č. j. 6 T 165/2011-359, byl obviněný B. K. uznán vinným v bodech ad II/ 1) 8) / odsuzující části výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že

1) v přesně nezjištěné době od letních měsíců r. 2009 do 8. 3. 2011 v O. na ulici V., kde v té době bydlel, a také v objektu JM autoservisu J. M. ve Š. na ulici N. v areálu bývalé Ch. nejméně ve 35-ti případech neoprávněně vyrobil zpravidla ze dvou až tří balení léčiva Nurofen nezjištěné množství drogy metamfetaminu,

2) v přesně nezjištěné době od letních měsíců r. 2009 do 8. 3. 2011 v O. na ulici V. předal zdarma Z. K. nejméně v 5-ti případech, vždy po dávce drogy metamfetaminu, tzv. lajny o velikosti zápalky, tedy přibližně 1 gram této drogy,

3) v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2010 do 8. 3. 2011 v O. na ulici V. předal zdarma P. K. nejméně v 10-ti případech vždy po dávce drogy metamfetaminu o hmotnosti přibližně 0,2 gramy, tedy celkem přibližně 2 gramy této psychotropní látky,

4) v přesně nezjištěné době od roku 2009 do 8. 3. 2011 na neustanovených místech v O., v okolí restaurace J. a dále ve třech případech ve Š., tedy celkem ve 20-ti případech zčásti prodal za částky 200,- Kč a zčásti za protislužbu ve stejné hodnotě D. K. vždy po dávce drogy metamfetaminu o hmotnosti 0,2 gramy, tedy o celkové hmotnosti přibližně 4 gramy, přičemž v 5 až 6-ti případech zprostředkovala prodej metamfetaminu přítelkyně obžalovaného Z. K.,

5) v přesně nezjištěné době od měsíce října nebo listopadu r. 2010 do konce měsíce února r. 2011 na různých místech v okrese O., celkem ve 40-ti případech zčásti předal zdarma a zčásti za protislužbu J. S. vždy po dávce drogy meztamfetaminu obsahující od 4 do 10 tzv. lajn o velikosti zápalky, a takto mu celkem předal přibližně 32 gramů této psychotropní látky,

6) v přesně nezjištěné době od měsíce června 2010 do konce měsíce února r. 2011 v O. na ulici V. předal zdarma ve dvou případech K. V. vždy po dávce drogy metamfetaminu, tzv. lajně, tedy o celkové hmotnosti přibližně 0,4 gramů,

7) v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu r. 2009 do měsíce listopadu r. 2010 v přesně neustanoveném vozidle, před domem na ulici V. v O., nejméně v 5-ti případech zčásti prodal za finanční částky 500,- Kč, zčásti za protislužbu A. W. vždy po dávce drogy metamfetaminu, ze které bylo možno vytvořit 2 tzv. lajny o velikosti zápalky, a takto této odběratelce OPL předal přibližně 1 gram psychotropní látky metamfetaminu, přičemž ve třech případech prodej drogy zprostředkovala Z. K.,

8) v přesně nezjištěné době od měsíce května r. 2009 do měsíce prosince r. 2010 na různých místech v O. předal nejméně v 6-ti případech, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu vždy po dávce v hodnotě 100,- Kč, J. M. přibližně 0,6 gramů psychotropní látky metamfetaminu,

přičemž jednání pod body 1) až 8) se dopustil, přestože dne 10. 4. 2009 byl propuštěn z výkonu trestu, který vykonával na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2007, č. j. 6 T 138/2007-232, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2008 a kterým byl obžalovaný odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu ve výměře 16-ti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a současně bylo rozhodnuto o zabrání věcí, přičemž výrok o trestu z tohoto rozsudku byl zrušen následujícím rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 8 T 69/2007, kdy byl obžalovanému uložen souhrnný trest ve výměře 26-ti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, a metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., zařazená do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách .

Za to byl obviněný podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku, zajištěných při domovní prohlídce provedené v této trestní věci dne 8. 3. 2011. Rozsudek obsahoval rovněž zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. pro dílčí skutky, v nichž byl obžalobou spatřován zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

O odvolání obviněného proti odsuzující části předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 18. 4. 2012, č. j. 55 To 83/2012-401, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak v napadené části nabyl právní moci dne 18. 4. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný B. K. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) - s odkazem na ustanovení § 14 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku - předně namítl, že měl být s ohledem na sazbu stanovenou tr. zákoníkem za trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) uznán vinným nikoli zvlášť závažným zločinem, nýbrž toliko zločinem. Dále má zato, že mělo dojít buď ke zproštění z obžaloby v celém rozsahu, anebo jeho jednání mělo být právně posouzeno nejvýše jako trestný čin (přečin) šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1 tr. zákoníku. Pochybení soudů obou stupňů spatřoval v tom, že při svém rozhodování toliko presumovaly jeho nakládání se zakázanou látkou metamfetamin drogou zvanou pervitin ačkoli se ve skutečnosti jednalo o zcela legální syntetickou látku mefedron, která byla později sice označena za náhražku drogy pervitin, ovšem na seznam zakázaných látek (zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách) byla uvedena až s účinností od 22. 4. 2011, tedy dávno po jeho zadržení a vzetí do vazby dne 8. 3. 2011. Dovolatel připouští, že mohlo jít o návykovou látku, což ovšem v době svého jednání nemohl vědět; tím spíše, pokud se tato látka běžně prodávala a byla dostupná veřejnosti bez jakéhokoli omezení. V rozhodné době tedy nemohl páchat žádnou úmyslnou trestnou činnost. Důkazní situace pak podle něj v žádném případě neumožňovala odsuzující rozhodnutí. Přípravné řízení bylo provedeno neúplně, zejména proto, že nebyli podrobně vyslechnuti svědci ke všem relevantním skutečnostem (k možným syntetickým náhražkám). V tomto směru bylo dokazování doplněno teprve až v hlavním líčení. Ačkoliv všichni vyslechnutí svědci připustili, že se jednalo právě o syntetickou náhražku drogy pervitin, soudy k této skutečnosti nepřihlížely. Dovolatel navíc poukázal na to, že žádný pervitin u něho nebyl nalezen ani při domovních prohlídkách, kde jej měl údajně vyrábět. Soudům obou stupňů současně vytkl, že nesprávně právně posoudily použití nepřípustných důkazů získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, k jejichž provedení přistoupily přesto, že to v dané fázi řízení bylo nepřípustné. Důkazy získané odposlechem telekomunikačního provozu se totiž ve spise objevily až po zahájení hlavního líčení. Přitom do spisu je nechal založit policejní orgán, který však v té době již nebyl stranou trestního řízení. V přípravném řízení tak zůstaly uvedené důkazy obviněnému (dovolateli) utajeny. V důsledku toho neměl možnost se s nimi seznámit ani v rámci prostudování spisu před podáním obžaloby. Přestože předmětné důkazy jinak byly získány v souladu se zákonem, došlo k pochybení spočívajícímu v tom, že nebyly v trestním řízení procesně akceptovatelným způsobem předloženy. Tím bylo porušeno právo obviněného na obhajobu jako součást práva na spravedlivý proces. Pokud soud chtěl důkaz provedenými odposlechy použít, musel podle názoru dovolatele v každém případě striktně postupovat podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a vrátit věc státnímu zástupci k došetření, což však neučinil. Navíc i za předpokladu, že by takto postupoval, došlo by nápravou namítané procesní vady k porušení zásady zákazu reformationis in peius.

Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející řízení včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obhajoby podle § 226 písm. a), popř. písm. b) tr. ř., anebo aby věc vrátil soudu k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která úvodem předeslala, že obviněný v něm toliko zopakoval námitky uplatněné v rámci své dosavadní obhajoby, především pak námitky z řádného opravného prostředku - odvolání. Jeho obhajobu, zejména pak ve směru, že jednotlivým svědkům poskytoval pouze syntetickou a v podstatě legální náhražku drogy zvané pervitin, svědci potvrdili teprve až v řízení před soudem prvního stupně, přičemž odposlechy bylo prokázáno, že obviněný se předtím snažil jednotlivé svědky ovlivňovat. V této souvislosti pak státní zástupkyně poukázala též na další ve věci provedené důkazy, především na výsledek znaleckého zkoumání z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická a chemická expertíza, podle které byly v průběhu domovní prohlídky zajištěny věci sloužící k nelegální výrobě metamfetaminu. Také pachovou identifikací byla prokázána shoda mezi pachovým vzorkem obviněného a pachovou stopou zajištěnou na tašce, ve které byly uloženy věci sloužící k výrobě psychotropních látek. V pokoji užívaném obviněným byl dále zajištěn sáček, tzv. dealerák , obsahující papírové psaníčko s krystalickou látkou, která podle znalce obsahovala metamfetamin. Pokud jde o namítanou důkazní nezpůsobilost provedených odposlechů, státní zástupkyně plně odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se touto obhajobou obviněného zabývaly. Za podstatné je podle jejího názoru třeba považovat to, že odposlechy byly provedeny zákonným způsobem, přičemž z ustanovení § 166 odst. 1 tr. ř. nevyplývá, že by policejní orgány musely obviněného seznámit s veškerými důkazními materiály opatřenými v rámci jejich činnosti, pakliže takové důkazy nehodlají použít pro odůvodnění svého návrhu na podání obžaloby. Policejní orgán odtajnil odposlechy a jejich obsah předložil soudu i stranám až v rámci řízení před soudem pouze proto, že obviněný se snažil prostřednictvím dalších osob kontaktovat a ovlivňovat svědky v této trestní věci. To, že svědci byli skutečně ovlivňováni, konečně vyplývá i z výpovědi svědků K. a W.

Státní zástupkyně shrnula své vyjádření tím, že právní kvalifikace jednání dovolatele jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je přiléhavá a odpovídá soudy zjištěnému skutkovému ději. Napadené rozhodnutí přitom není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Protože deklarovaný dovolací důvod v posuzovaném případě naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného B. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že je zjevně neopodstatněné, a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s konáním neveřejného zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný B. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace obviněného, v jejímž rámci namítá nesprávnost skutkových zjištění soudů, podle nichž jednotlivým svědkům odběratelům předával zdarma, za protislužbu či za úplatu v rozsudku soudu prvního stupně popsaných případech drogu metamfetamin. Námitku nesprávného právního posouzení svého jednání založil především na vlastní skutkové verzi, podle které jednotlivým svědkům namísto inkriminované drogy (metamfetaminu) poskytoval v rozhodné době legální syntetickou náhražku mefedron, běžně prodávanou a dostupnou široké veřejnosti. V této souvislosti pak směřoval své námitky proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, především výpovědi jednotlivých ve věci slyšených svědků, a poukazoval na procesní nepoužitelnost důkazu získaného odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, který byl předložen až ve fázi řízení před soudem prvního stupně a proveden teprve v rámci hlavního líčení. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci a ve své podstatě směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Teprve v návaznosti na ně dovolatel namítal nesprávné právní posouzení svého jednání v bodě ad II/ 1) 8) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud při svém rozhodování plně respektuje názor opakovaně vyslovený v rozhodnutích Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání popsaného pod bodem ad II/ 1) 8) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli procesně použitelnými důkazy prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost věnoval zejména změně ve výpovědích některých svědků - odběratelů metamfetaminu - v průběhu trestního řízení a náležitě vysvětlil, proč - s ohledem na další ve věci provedené důkazy - vycházel z jejich výpovědí učiněných za přítomnosti obhájce obviněného v přípravném řízení před policejním orgánem, zatímco jejich pozdější výpovědi v rámci hlavního líčení považoval za nevěrohodné a účelové, vedené snahou zbavit obviněného trestní odpovědnosti za jeho protiprávní jednání (v podrobnostech viz str. 8 a str. 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně podstatnějších výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil. Zabýval se obdobnou argumentací obviněného (dovolatele) jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč námitkám obhajoby nepřisvědčil. Také on se náležitě vypořádal zejména s otázkou věrohodnosti výpovědí ve věci slyšených svědků a nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zdůvodnil, proč změny v těchto výpovědích v hlavním líčení oproti řízení přípravnému přičítal předchozímu působení obviněného na tyto svědky (viz str. 3 a 4 napadeného usnesení).

Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci nedostatečně či povrchně. Nad rámec uvedeného pak jako obiter dictum dodává, že věrohodnosti prvotních, procesně bezchybných výpovědí vyslechnutých svědků z přípravného řízení k výrobě a distribuci metamfetaminu obviněným nasvědčovaly nejen skutečnosti zjištěné z odposlechů a záznamu o telekomunikačním provozu, ale i důkazy další, zejména závěry odborných kriminalistických znaleckých expertíz provedených na věcech sloužících k výrobě pervitinu, které policejní orgán zajistil při domovní prohlídce provedené v bydlišti obviněného. Konečně je třeba poznamenat, že samotnou zákonnost výše uvedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nezpochybňuje ani sám dovolatel. Jeho výtka směřuje pouze vůči tomu, že tento důkaz nebyl původně součástí spisu a byl soudu předložen teprve po podání obžaloby. Protože stranám byla - byť později - dána možnost se s ním seznámit a předmětný důkaz byl pak řádně proveden v rámci dokazování v hlavním líčení, a obviněný (dovolatel) měl právo se k němu vyjádřit, nelze mu přisvědčit v tom, že by ve vytýkaném směru byl jakkoliv zkrácen na svých právech, a že by došlo k porušení zásad spravedlivého procesu jen z toho důvodu, že by byl určitý důkaz uplatněn v pozdější fázi trestního řízení. Soud prvního stupně pak neponechal uvedenou otázku bez povšimnutí a na str. 8 svého rozsudku se s ní právně akceptovatelným způsobem vypořádal.

Pokud jde o hmotně právní námitku dovolatele, že s ohledem na rozmezí sazby trestu odnětí svobody uvedenou v ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku, která činí dvě až deset let, se nedopustil zvlášť závažného zločinu , nýbrž toliko zločinu , nebylo jí možno přiznat opodstatnění. Z jazykového výkladu ustanovení § 14 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku totiž jednoznačně vyplývá, že zvlášť závažným zločinem je takový úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let . Dolní hranice trestní sazby odnětí svobody při vymezení kategorie zločinu (ostatního) a jejím rozhraničení od kategorie zvlášť závažného zločinu přitom nehraje roli. Pozn.: v právní nauce srov. Šámal a kol., Trestní zákoník I, Komentář, C.H.BECK 2009, str. 151 Poněkud nesrozumitelná interpretace dovolatele, že za trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až deset let, tj. maximálně v této desetileté výši, nikoli nejméně v této hranici, resp. alespoň v této hranici , obsahu ustanovení § 14 odst. 3 tr. zákoníku neodpovídá, neboť zde nejde o otázku ukládání (výměry) trestu, nýbrž o trestní sazbou vyjádřenou typovou odlišnost zvlášť závažných zločinů na rozdíl od zločinů ostatních.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného B. K. bylo ve skutečnosti opřeno převážně o procesní námitky, které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a o jedinou hmotně právní námitku, která neměla opodstatnění, nelze tomuto mimořádnému opravnému prostředku přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t á . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler