3 Tdo 1474/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 tr. zák., § 55 odst. 1 tr. zák., § 57 tr. zák., § 2 odst. 1 tr. zákoník




3 Tdo 1474/2010-44 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný B. U., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 8 To 311/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 296/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. U. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3 2010, sp. zn. 89 T 296/2009 , byl obviněný B. U. uznán vinným:

pod bodem 1) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dopustil tím, že poté, co byla Q. T., zadržena dne 24. února 2007 rakouskou policií v obci H. v okrese H. po neúspěšném překročení státní hranice, kdy se na převedení své osoby předem domluvila s obžalovaným B. U. tak, že jí zajistí nelegální přechod státní hranice z České republiky do Rakouska, a to za úplatu ve výši nejméně 1.300,- EUR, kdy k tomuto nelegálnímu přechodu státní hranice došlo mezi 23. února 2007 a 24. února 2007, a po svém zadržení byla umístěna do azylového střediska na území Rakouska, telefonicky odtud kontaktovala obžalovaného a žádala jej o pomoc s řešením její aktuální situace a o vrácení peněz za neúspěšný převod, obžalovaný jí hrozil, že pokud o převodu přes hranici a o něm něco řekne na polici, tak si ji najde a zabije ji, tuto svojí výhrůžku několikrát zopakoval i při dalších telefonických hovorech a poté, co byla dne 3. května 2007 po svém pokusu o vstup na území Spolkové republiky Německo repatriována do ČR do přijímacího tábora V. L., v doposud přesně nestanovenou dobu kolem 4. května 2007 ji navštívil a vyhrožoval jí, že pokud bude o převodu přes hranici a o jeho osobě hovořit na policii, tak ji zabije a dále ji sdělil, že ví o její dceři v M., kterou také zabije, pokud bude poškozená hovořit na policii a je jedno, zda to bude v M. a nebo někde jinde ve světě, neboť on je najde kdekoliv ;

pod body 2) 4) trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice dle § 171a odst. 1, 3 písm. e) tr. zák., jehož se dopustil dle skutkových zjištění tím, že v přesně nezjištěné době zorganizoval na noční dobu ze dne 23. 2. 2007 na 24. 2. 2007 nedovolený přechod z České republiky do Rakouska pro tři občany M., kteří byli následně zadrženi v rakouské obci H. a bylo zjištěno, že muž jménem M. G., zaplatil za vyřízení vstupního víza do České republiky obžalovanému částku ve výši 1.000,- Euro a za převedení do Rakouska dalších 1.500,- Euro; muž jménem B. D., zaplatil obžalovanému za vyřízení vstupního víza do České republiky rovněž částku 1.000,- Euro a za převedení do Rakouska dalších 1.500,- Euro; a žena jménem O. T., zaplatila obžalovanému za převedení do Rakouska částku 1.300,- Euro, přičemž nikdo ze jmenovaných neměl potřebné povolení k vstupu do Rakouské republiky (bod 2);

v přesně nezjištěnou dobu od května 2007 do 15. června 2007 zajistil a provedl nelegální převod běženců jménem T. a U. m. státní příslušnosti z České republiky do Š. k osobě U. O. m. státní příslušnosti, kdy tito uskutečnili přechod státní hranice mezi Českou republikou a Německem na blíže neurčený cestovní pas osoby m. státní příslušnosti jménem A. a na cestovní pas držitele E. G. (G.), opatřené pro tyto účely obžalovaným, kdy za mu tento převod uhradili blíže nezjištěnou peněžní částku (bod 3);

společně se samostatně trestně stíhanými B. B. a S. B. U. po předchozí dohodě, ve vzájemné součinnosti se společným záměrem a dohodnutou dělbou úkolů jako členové organizované skupiny ve dnech 25. června 2007 až 26. června 2007 zajistili a provedli nelegální převod tří mužů m. státní příslušnosti jménem A. B., G. a D. na nezjištěném místě přes "zelenou hranici" z České republiky do Rakouska, kdy A. B. přicestoval do České republiky dne 5. 4. 2007 na hraniční přechod P. u K. na pozvání S. B. U., přičemž A. B. byl zadržen rakouskou policií a po propuštění zůstal v Rakousku ve městě K. pod totožností G. D. s úmyslem vrátit se zpět do M., kdy za tímto účelem požádal B. U. o vrácení jeho cestovního pasu, přičemž za převod těchto běženců obdrželi obvinění blíže nezjištěnou peněžní částku (bod 4);

pod body 5) 10) trestným činem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice dle § 171a odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., jehož se dle skutkových zjištění dopustil tím, že od 25. června 2007 do přesně nezjištěné doby nejpozději 28. listopadu 2007 zajistil a provedl nelegální převod ženy jménem B. R., z M. přes Českou republiku do Š., a nelegální převod ženy jménem S. B., z České republiky do V. B., kdy B. R. přicestovala dne 14. září 2007 vlakem do ČR na pozvání S. B., přičemž pozvání do České republiky zajišťovala po dohodě s ním D. B., alias B., která toto pozvání dne 11. září 2007 odeslala ze své e-mailové adresy na e-mailovou adresu obžalovaného, přičemž obžalovaný obdržel za tento nelegální převod obou žen od S. B. peněžní částku 400,- EUR a 2000,- EUR uhradili rodiče S. B. přímo osobě D. B. v M., která je následně zaslala obžalovanému kurýrem (bod 5);

v době od 14. srpna 2007 do 19. srpna 2007 zajistil a provedl nelegální převod dvou mužů m. státní příslušnosti jménem S. J. (S.), a S. T., z České republiky přes státní hranici s Německem do H., kdy jejich příjezd z M. do O. a záměr odcestovat následně do N. oznámila obžalovanému dne 14. 8. 2007 D. B., alias B., přičemž oba muži přicestovali na pozvání obžalovaného, dne 16. srpna 2007 po jejich příjezdu vlakem z M. na hraniční přechod P.-K. zde dle pokynů obviněného dosud neustanovené osoby Z. a B. zajistili těmto vlakové spojení do P., téhož dne se oba běženci setkali s obviněným a dosud neustanoveným mužem jménem R. v P. a dne 19. srpna 2007 S. J. s S. T. za asistence obžalovaného odcestovali mezinárodní autobusovou linkou do N., kdy za tento převod uhradili D. B. v M. částku 2.000,- EUR a obžalovanému každý částku 1.500,- EUR (bod 6);

společně se samostatně trestně stíhanými B. B. a S. B. U., po předchozí dohodě, ve vzájemné součinnosti se společným záměrem a dohodnutou dělbou úkolů jako členové organizované skupiny od 19. srpna 2007 do 24. srpna 2007 zajistili a provedli nelegální převod dvou osob m. státní příslušnosti ženy jménem A. D., a muže jménem A. B., z M. přes Českou republiku do B., kdy tito přicestovali na hraniční přechod K.-P. dne 14. června 2007, po příjezdu byli ubytováni v bytě B. U. a B. B. a na adrese B., S., a následně dle pokynu B. U. u D. E., na adrese B., S.,, S. B. U. po dohodě s B. U. a B. B. zajistila cestovní doklad pro A. D. i autobusový spoj a dne 19. srpna 2007 A. D. za doprovodu B. U. nastoupila do autobusu mezinárodní linky B.-B., kdy se jí podařilo úspěšně takto překročit hranici mezi Českou republikou a do Spolkové republiky Německo a následně se dopravit do B., přičemž za tento převod zaplatila částku 1.500,- EUR, z níž si 1.300,- EUR ponechal B. U. a 200,- EUR S. B. U., a dne 23. srpna 2007 A. B., poté co mu obvinění společnou činností opatřili cestovní doklad, po dohodě s B. U. a neustanovenou osobu B. překročil česko-německou hranici jako cestující mezinárodní autobusové linky B.-P.-B. na cestovní doklad osoby G. B., kdy však byl dne 24. srpna 2007 zadržen policií Spolkové republiky Německo jako osoba bez platného cestovního dokladu a převzat policisty policie ČR Referátu cizinecké policie K. L., kdy za tento převod uhradil obviněným blíže nezjištěnou finanční částku, která mu byla obžalovaným B. U., po nezdařeném převodu, vrácena (bod 7);

v přesně nezjištěné době od 25. srpna 2007 do 7. září 2007 zajistil a provedl nelegální převod dvou mužů m. státní příslušnosti, a to A. B., zdržujícím se po neúspěšném převodu dne 24. srpna 2007 v B., a T. B., který přicestoval dne 9. srpna 2007 společně s dalším dosud neustanoveným mužem po dohodě mezi obžalovaným B. U. a dosud neustanoveným mužem jménem J., působícím v M., vlakem z M. na hraniční přechod P.-K., kdy dle pokynů obžalovaného B. U. převzal muže T. B. (a dalšího dosud neustanoveného muže) dosud neustanovený muž R., zajistil jim vlakové spojení z O. do B., zde dle pokynů B. U. převzal běžence obžalovaný A. O. alias A., a dovezl je k obžalovanému B. U., kdy opět dle jeho pokynů byli ubytováni v B. u T. T. alias T., dne 7. září 2007 dle pokynu obžalovaného B. U. převedl neustanovený muž jménem B. oba běžence na nezjištěném místě přes "zelenou hranici " mezi Českou republikou a Rakouskem za částku 300 EUR za každého, kdy oba běženci byli posléze dne 8. září 2007 zadrženi rakouskou policií (bod 8);

po dohodě společně se samostatně trestně stíhaným A. O. zajistili a provedli nelegální převod muže mongolské státní příslušnosti A. N., z České republiky do Spolkové republiky Německa s cílovou zemí Š., přičemž A. N. přicestoval do České republiky dne 29. října 2007 a poté, co mu obžalovaný B. U. zajistil jízdenku na mezinárodní autobusovou linku provozovanou společností Student Agency na trase B.-S. na den 11. dubna 2008 s odjezdem ve 14.45 hod., v doprovodu obžalovaného A. O. překročil státní hranici mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, kdy byl dne 11. dubna 2008 v 19.40 hod. v obci B., při kontrole autobusu společnosti Student Agency zadržen orgány B. S. r. N., neboť neměl oprávnění ke vstupu a pobytu na území Spolkové republiky Německo, a předán na Inspektorát cizinecké policie v Ú. L. - pracoviště P., odkud byl dne 12. dubna 2008 s ohledem na dosud platné vízum propuštěn, přičemž obžalovaný B. U. obdržel za tento převod blíže nezjištěnou peněžní částku (bod 9);

po dohodě společně se samostatně trestně stíhaným A. O. opětovně zajistili a provedli nelegální převod muže m. státní příslušnosti A. N., z České republiky do Spolkové republiky Německo s cílovou zemí Š., kdy A. N. po propuštění ze zadržení cizineckou policií v Ú. L. zůstal v České republice, takže poté, co mu obžalovaný B. U. po 12. dubna 2008 zajistil cestovní doklad M. na jméno D. A., a jízdenku na mezinárodní autobusovou linku provozovanou společností Student Agency na trase B.-S. na den 9. května 2008 s odjezdem v 14.45 hod., v doprovodu obžalovaného A. O. překročil státní hranici mezi Českou republikou a Spolkové republiky Německa, kdy byl dne 9. května 2008 v 19.45 hod. v obci B., při kontrole autobusu společnosti Student Agency zadržen orgány B. S. r. N., a předán na Inspektorát cizinecké policie v Ú. L. - pracoviště P., odkud byl dne 10. května 2008 s ohledem na dosud platné vízum propuštěn, přičemž obžalovaný B. U. obdržel za tento převod peněžní částku 600,- EUR (bod 10);

pod body 11) 12) trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny dle § 176 odst. 1, linea první tr. zák., jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době nejméně pak v roce 2008 v bytě v B. na S. vyráběl na zařízení pracujícím technikou inkoustového tisku padělky m. řidičských průkazů za účelem jejich předání dalším osobám m. státní příslušnosti k prokazování se řidičským oprávněním v České republice, přičemž nejpozději dne 12. července 2008 vyrobil m. řidičský průkaz s datem vydání znějící na jméno G. B. a to na žádost osoby jménem G. B., státního příslušníka M. a tento padělek mu následně prodal za částku 2.000,- Kč, a dále nejpozději dne 2. října 2008 vyrobil m. řidičský průkaz s datem vydání dne znějící na jméno G. M., na žádost osoby jménem G. M., státního příslušníka M., a tento padělek mu následně prodal za částku 500,­- Kč (bod 11);

v přesně nezjištěné době nejméně pak v roce 2008 v bytě v B. na S. vyráběl za použití techniky inkoustového a elektrografického tisku padělky předtisků m. rejstříků trestů za účelem jejich předkládání státním i jiným orgánům České republiky, přičemž nejpozději dne 2. října 2008 vyrobil 23 kusů předtisků m. rejstříků trestů a tyto předtisky opatřil nejméně v 8 případech padělaným m. razítkem a v ostatních případech je opatřil vyobrazením tohoto razítka na principiu elektrografického tisku (bod 12);

pod bodem 13 trestným činem nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle § 176a tr. zák., jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době si opatřil a do dne 2. října 2008 přechovával v B. na S. padělek kulatého razítka se státním znakem České republiky a textem Policie ČR Správa Jihomoravského kraje, oddělení cizinecké policie B.

Za trestné činy vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písmeno e) tr. zák. a organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., (kterými byl obžalovaný uznán vinným jednáním popsaným v bodě 1 a 2 až 4) a sbíhající se trestné činy organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jimiž byl obžalovaný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 11 T 89/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 8 To 468/2009, byl obviněný B. U. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 37a tr. zák. ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců , pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. a § 37a tr. zák. uložen společný souhrnný peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč (stotisíc korun českých), a dle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců.

Za trestné činy organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., (kterým byl obžalovaný uznán vinným jednáním popsaným v bodě 5 až 10), padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, alinea první tr. zák. a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle § 176a tr. zák., byl obviněný odsouzen podle § 171a odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců , pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest propadnutí věci , a to telefonního přístroje Sony Ericsson Cybershot a PC Fujitsu Siemens, uložených u policejního orgánu Policie České republiky Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura B., K. Podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen úhrnný trest propadnutí věci , a to peněžní hotovosti ve výši 36.868,82 EUR uložené na účtu vedeného u ČSOB a.s., a dále peněžní hotovosti ve výši 18.192,04 USD uložené na účtu vedeného u ČSOB a.s.

Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen úhrnný trest vyhoštění ve výměře 10 (deseti) roků.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 8 To 311/2010 , a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný B. U. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 2634 - 2636) opírající se dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, eventuálně i dle § 265b odst. 1 písm. h), l ) tr. ř.

Nesprávné právní posouzení skutku shledal obviněný v tom, že soud postupoval dle trestního zákona č. 140/1961 Sb., aniž by bral v úvahu právní úpravu dle novějšího trestního zákoníku č. 41/2009 Sb. (dále jen tr. zákoník ), kterážto změnila trestní řád v § 88/1, kde dle původní právní úpravy byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu povoleny pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ovšem dle nové úpravy je povoleno vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (a takto i jako důkaz použít) toliko pro zvlášť závažný zločin (kde horní hranice trestní sazby je nejméně 10 let). Dle obviněného tak soud nemohl stavět dokazování na záznamech telekomunikačního provozu, jelikož tento se zvlášť závažného zločinu nedopustil. Tímto dle jeho názoru došlo k opomenutí zásady zákazu retroaktivity, kdy nebylo dodrženo ustanovení § 2 odst. 3 tr. zákoníku, maje zato, že právní úprava dle tr. zákoníku je příznivější, a této mělo být také soudem použito. Obviněný uvedl, že skutková zjištění odpovídající výsledkům provedeného dokazování nejsou správná a soud stavěl své rozhodnutí u skutků v bodech 2 - 10 na neprocesních odposleších. Další provedené důkazy soudu pak jeho vinu nijak nedokazují.

Obviněný dále brojí proti uloženému trestu, který shledává nepřiměřeným, krutým a odporujícímu ustanovení § 37 odst. 2 tr. zákoníku. Namítl, že přestože není recidivista, soud mu uložil jak trest odnětí svobody v trvání 5 let, tak také peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a k tomu navíc trest propadnutí všech jeho finančních prostředků. Takový trest je pro obviněného likvidační. Uvedl, že po celou dobu legálně podnikal a měl finanční příjem, mimo jiné i za zařízení legálního pobytu v ČR pro mnoho M., které vyřídil, za což byl odměňován jak v eurech, tak dolarech. Vytýká soudu, že tyto námitky zcela přehlédl a odmítl provést další důkazy, především pak listinné důkazy a výpovědi svědků, kteří mohli prokázat legální výdělečnou činnost obviněného na území ČR. Brojí též proti jemu uloženému trestu vyhoštění. K danému uvedl, že má ve své péči syna, v ČR má již dlouho povolený trvalý pobyt a pracuje také jako tlumočník. Na závěr namítl, že nelze ukládat peněžitý trest, je-li zřejmé, že je nedobytný.

Z výše uvedených důvodů obviněný B. U. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, stejně jako rozsudek jemu předcházející, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby rozhodl sám podle § 265m tr. ř.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky týkající se časové působnosti trestních zákonů v obecné rovině citovanému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, nicméně dovolatel svoje námitky proti posouzení věci podle zákona č. 140/1961 Sb. směřuje proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti procesní použitelnosti záznamů telefonních odposlechů. Takto formulované pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze. K danému státní zástupce uvedl, že změny procesních předpisů jsou z hlediska posuzování časové působnosti trestních zákonů irelevantní, a to i v případě, že existuje určitá souvislost mezi procesním ustanovením a některým ustanovením trestního zákona, jako je tomu v případě ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř., neboť otázku procesní použitelnosti důkazů je nutno posuzovat výlučně podle právní úpravy platné v době, kdy byly tyto důkazy prováděny. Navíc z hlediska trestnosti jednotlivých stíhaných skutků není nová právní úprava pro obviněného příznivější.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obecně formulované námitky proti přílišné přísnosti, resp. krutosti uloženého trestu deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, nicméně námitky týkající se nedobytnosti peněžitého trestu a nepřípustnosti jeho uložení vedle trestu propadnutí věci pod tento dovolací důvod podřadit lze. Je skutečností, že odůvodnění soudních rozhodnutí neobsahují v souvislosti s uložením peněžitého trestu bližší údaje k majetkovým poměrům obviněného, když soud v tomto směru pouze zopakoval uložení peněžitého trestu vysloveného již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009 č.j. 11 T 89/2007. S ohledem na značné příjmy z páchání trestného činu umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1,3 písm. a) tr. zák., když přímo z použité právní kvalifikace vyplývá, že obviněný trestný čin páchal za úplatu, a příjmy z obviněným tvrzené legální výdělečné činnosti, nelze dle státního zástupce dospět k závěru, že peněžitý trest vyměřený pouze nevýrazně nad spodní hranicí rozpětí uvedeného v ust. § 53 odst. 1 tr. zák. by byl zřejmě nedobytný. K trestu propadnutí věci státní zástupce uvedl, že tyto námitky formuluje obviněný v podstatě jako námitky skutkové, když vytýká soudům neprovedení nebo ignorování jím nabízených důkazů, a shledal je nedůvodnými. Uvedl, že při posuzování námitek týkajících se podmínek pro uložení určitého druhu trestu nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění obsažených v dovoláním napadených rozhodnutích V tomto směru pak nalézací soud učinil jednoznačné skutkové zjištění, že částky postižené propadnutím získal obviněný od běženců, tj. jako odměnu za trestný čin umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. K namítanému nesprávnému uložení trestu vyhoštění státní zástupce uvedl, že je nutno konstatovat, že soudy se věcí prakticky nezabývaly z negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění uvedených v § 57 odst. 1 písm. a) - f) tr. zák., nicméně s ohledem na skutečnost, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným a napadené rozhodnutí lze přezkoumávat pouze z důvodů výslovně uvedených dovolatelem, je nutno poukázat na kusost a nepříliš kvalifikovanou formulaci námitek, kdy obviněný ani nespecifikuje, které ustanovení trestního zákona mělo být tímto porušeno. Námitka trvalého pobytu by byla relevantní toliko za situace, že by byly splněny kumulativně další podmínky uvedené v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) nebo e) tr. zák. Jejich existenci však nelze ze skutkových zjištění soudů, ale ani z tvrzení obviněného, dovodit. Údaje o podnikatelské a tlumočnické činnosti obviněného jsou zcela kusé a nelze z nich dovodit existenci pracovního a sociálního zázemí obviněného na území ČR, stejně tak existenci zájmu na spojování rodin, neboť obviněný neuvedl žádné bližší údaje týkající se jeho syna, ani jiné údaje o existenci nějakého rodinného poměru k příslušníkovi České republiky či Evropské unie.

K uplatněnému dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak uvedl, že tento nebyl obviněným jakkoliv blíže specifikován.

Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného B. U. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 8 To 311/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným B. U. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel v tomto směru namítne nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovodí z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky týkající se časové působnosti trestních zákonů v obecné rovině mohou odpovídat, nicméně pokud obviněný tyto námitky zakládá na otázce posouzení správnosti skutkových zjištění, kdy jeho námitky v podstatě směřují proti použitelnosti záznamů telefonních odposlechů ( neprocesní odposlechy ) a z nich získaných informací, pak takovou námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Taková námitka se totiž ve své podstatě týká procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku shodně stanovuje, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona (v tomto případě tr. zákoníku) se posuzuje tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Při porovnání přísnosti či příznivosti dříve účinné a následně účinné právní úpravy ve smyslu těchto ustanovení je namístě vzít v úvahu právní úpravu jako celek (srov. rozhodnutí publikované pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr.), přičemž však otázku příznivosti je nezbytné řešit individuálně, podle konkrétních okolností případu (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 290/2010). Při posuzování je tedy třeba vycházet ze srovnání všech souborů trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající spácháním trestného činu a končící dnem rozhodnutí ve věci.

Požadavek na porovnání příznivosti trestních zákonů je formulován v ustanovení § 2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku (a stejně tak v § 16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.) na úrovni typové, přičemž rozhodující jsou nejen samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby. Podmínkou pro použití této výjimky z časové působnosti trestních zákonů ve prospěch retroaktivity pro pachatele příznivějšího trestního zákona je vždy zjištění, že nový trestní zákoník je z hlediska posouzení trestnosti spáchaného činu pro pachatele příznivější než dřívější tr. zák. z roku 1961, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek spáchán, a to jak v rovině rozhodnutí o vině pachatele, tak v rovině ukládání trestů (trestních sankcí). Takový závěr je možno učinit až po celkovém zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu.

Obviněný namítl příznivější úpravu § 88 odst. 1 tr. ř., který byl dotčen zavedením nové právní úpravy podle zákona č. 41/2009 Sb. Jeho námitka zákazu retroaktivity tak směřuje ve své podstatě proti změně procesního předpisu. Výše uvedené zásady se však vztahují na soubor norem trestního práva hmotného. Ačkoli může nastat situace, kdy lze ke změně procesních předpisů přihlédnout, je to výjimečná situace, pod kterou nelze podřadit změnu ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. týkajícího se záznamů telekomunikačního provozu a jejich použití v rámci trestního řízení, jenom proto, že došlo k jeho změně v důsledku zavedení nového hmotněprávního trestního předpisu.

V daném případě je třeba souhlasit se stanoviskem státního zástupce, že změny procesních předpisů jsou z hlediska posuzování časové působnosti trestních zákonů irelevantní, a to i v případě, že existuje určitá souvislost mezi procesním ustanovením a některým ustanovením trestního zákona, jako je tomu i v daném případě, neboť otázku procesní použitelnosti důkazů je nutno posuzovat výlučně podle právní úpravy platné v době, kdy byly tyto důkazy prováděny. Námitku obviněného proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., namítajíc nedobytnost jemu uloženého peněžitého trestu a nepřípustnost jeho uložení vedle trestu propadnutí věci, stejně jako krutost a nepřiměřenost celkově mu vymezenému trestu.

Jiným hmotněprávním posouzením než posouzením skutku je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.

Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy obecně formulovaná argumentace obviněného obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje též proti krutosti a nepřiměřenosti uloženého trestu, spatřované v jeho výměře a druhu /aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, není v této části naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani § 265b odst. 2 tr. ř. (týkající se trestu odnětí svobody na doživotí).

K danému Nejvyšší soud poznamenává, že soud prvního stupně v otázce ukládání trestu postupoval velmi pečlivě. V rámci odůvodnění uvedl, že u obžalovaného B. U. soud hodnotil při ukládání trestu jako polehčující okolnost skutečnost, že se z formálních důvodů na něho hledí, jako by nebyl na území České republiky soudně trestán. Jako polehčující okolnost soud dále hodnotil skutečnost, že se k trestnému jednání alespoň částečně doznal. Jako přitěžující okolnost soud hodnotil skutečnost, že obžalovaný v páchání trestné činnosti pokračoval po delší dobu, spáchal vícero trestných činů a některé z nich dokonce vícero útoky (str. 39 rozsudku).

Pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zák. lze podřadit toliko námitku nedobytnosti uloženého peněžitého trestu a nepřípustnosti jeho uložení vedle trestu propadnutí věci.

Dle ustanovení § 28 odst. 2 tr. zák. nelze uložit peněžitý trest vedle propadnutí majetku (§ 51 tr. zák.).

V daném případě byl obviněnému uložen peněžitý trest podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (ve výměře 100.000,- Kč), a dále trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. (telefonního přístroje a PC) a podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. (peněžní hotovost 1/ ve výši 36.868,82 EUR a 2/ ve výši 18.192,04 USD). Z daného vyplývá, že obviněnému byl uložen trest propadnutí věci podle § 55 tr. zák., a nikoli nepřípustný trest propadnutí majetku podle § 51 tr. zák. V této části jsou tedy dané námitky neopodstatněné.

Soud uložení trestu propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. (peněžní hotovosti) odůvodnil tím, že podle povahy věci a s přihlédnutím k ziskům, které obžalovanému plynuly z trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, se jednalo o peněžní prostředky, které tento obžalovaný získal jako odměnu za trestný čin (str. 40 rozsudku). Tento závěr je učiněn na základě skutkových zjištění, že částky postižené propadnutím získal obviněný od běženců, tj. jako odměnu za trestný čin umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., a jak bylo uvedeno výše, tato nemohou být předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení.

S tímto souvisí i námitka obviněného směřující proti samotnému trestu propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. I zde totiž obviněný namítá nesprávná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů pro závěr o druhu a výši trestu (námitky neprovedení důkazů, především pak nedostatečné zjištění majetkových poměrů obviněného a rozsahu jeho legální činnosti coby překladatele, za kterou mu byly dle jeho tvrzení vypláceny částky v EUR a USD). Soud prvního stupně se k této otázce vyjádřil a v odůvodnění na str. 10 uvedl, že v této souvislosti neobstojí námitka, že součet "škody" v bodech, kterými byl obžalovaný v této trestní věci uznán vinným, nedosahuje množství zajištěných peněžních prostředků. Je však třeba uvést, že k takovému závěru není možno vůbec dospět, zejména za situace, kdy u mnohých bodů vůbec nebylo zjištěno, kolik obžalovaný od běženců skutečně obdržel peněz, když v popisu skutku je tento fakt vyjádřen například slovy, že za tuto činnost obdržel blíže nezjištěnou peněžní částku. Nad rámec je třeba uvést, že se nejedná o zajištěné koruny české, ale dolary a eura, tedy měny, ve kterých obžalovaného vypláceli běženci, nikoli měna, kterou by si například svojí podnikatelskou činností vydělal na území České republiky v korunách (str. 40 rozsudku).

Ve vztahu k nedobytnosti peněžitého trestu se Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené závěry ztotožňuje se stanoviskem státního zástupce a tedy i soudu prvního stupně. O zřejmou nedobytnost trestu by mohlo jít toliko v případě, že již při rozhodování o trestu by bylo zjevné, že s ohledem na svoje osobní a majetkové poměry pachatel nemůže peněžitý trest vykonat, a to ani při uplatnění postupu podle § 54 odst. 4 tr. zákona, tj. zaplacením ve splátkách. Obviněnému však byl uložen peněžitý trest ve spodní hranici rozpětí uvedeného v 53 odst. 1 tr. zák. (od 2.000,- Kč do 5.000.000,- Kč) a není důvod předpokládat, že by zde šlo o nedobytnost. Obecně lze říci, že pro neuložení peněžitého trestu nepostačuje jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo neochota pachatele tak učinit.

Obviněný též brojil proti jemu uloženému trestu vyhoštění podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že má v péči syna, povolený trvalý pobyt na území ČR a pracuje jako tlumočník.

Této námitce lze přiznat určitou opodstatněnost co do způsobu, jakým se soudy vypořádaly s aplikací § 57 odst. 3 tr. zák., který upravuje výjimky, v rámci nichž nemůže být trest vyhoštění uložen.

Podle § 57 odst. 1 tr. zák. může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem .

Dle odst. 2 § 57 tr. zák. pak s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou .

Odst. 3 § 57 tr. zák. pak stanovuje výjimky, v rámci nichž nemůže být trest vyhoštění uložen. Soud trest vyhoštění neuloží, jestliže:
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl poskytnut azyl,
c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin , nebo
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, nebo
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem1b) bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu1c), neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, nebo
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.

Podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

Podle čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.

Vyhoštěním se rozumí odnětí práva cizince k dalšímu pobytu na území České republiky (pokud takové právo měl) a jeho fyzické přemístění na území jiného státu nebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tímto účelem. Vyhoštění se vztahuje na celé území České republiky a vždy se ukládá z území České republiky do ciziny. Soud neurčuje místo (stát), kam má být pachatel přemístěn. Určení tohoto místa a vlastní provedení vyhoštění je věcí výkonu trestu, který provádějí orgány Policie České republiky (§ 350b až 350g tr. ř.). Trest vyhoštění může soud uložit, i když není jisté, že některý cizí stát pachatele přijme (pokud vyhoštění nebrání okolnosti uvedené v § 57 odst. 3 tr. zák.). Možnost vyhoštění cizince do jeho domovského státu se opírá o zásadu mezinárodního práva, podle níž je každý stát povinen přijmout svého občana (srov. rovněž čl. 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. a čl. 3 odst. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášeného pod č. 209/1992 Sb. o právu každého vstoupit na území státu, jehož je občanem). Osoby bez státní příslušnosti se vyhošťují do státu, kde mají příbuzné, majetek nebo kam si přejí být vyhoštěny, pokud tento stát je ochoten je přijmout.

Pokud jde o aplikaci ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., jíž se obviněný podle obsahu dovolání dovolává, je třeba podle stávající judikatury Nejvyššího soudu zdůraznit, že okolnosti uvedené v tomto ustanovení, a to povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky, zdejší pracovní a sociální zázemí a rozpor uložení trestu vyhoštění se zájmem na spojování rodin, musí být splněny současně. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Navíc taxativně uvedené okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, musí existovat v době rozhodování o trestu vyhoštění.

V daném případě učinil soud prvního stupně zjištění k osobním poměrům obviněného. Soud zjistil, že obviněný se narodil v M., pochází z deseti sourozenců, je stále svobodný, absolvoval střední odbornou školu, je nevoják, v České republice je osobou samostatně výdělečně činnou a dále je soudním tlumočníkem z jazyka českého do jazyka m. a zpět. K jeho osobě soud zjistil, že byl na území České republiky dvakrát soudně trestán, a to pro trestné činy porušování práv, k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu (trestní věc vedená před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 5 T 239/98) a pro trestné činy nedovoleného překročení státní hranice, nedovoleného překročení státní hranice a nedovoleného překročení státní hranice (trestní věc vedená před Městským soudem v Brně pod sp.zn. 11 T 89/2007) (str. 38 rozsudku).

Za daných okolností by byla splněna podmínka dlouhodobého (trvalého) pobytu na území ČR, pracovní a případně i sociální zázemí. Podmínka zájmu na spojování rodin však splněna není. Námitka obviněného, že se stará o syna není jakkoli podložena a blíže odůvodněna. Nejvyšší soud poznamenává, že není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká, popř. o jakou důkazní situaci se opírá. Nejvyšší soud, jak již bylo řečeno výše, vychází ze stabilizovaných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Ačkoli jim lze v této části dovolání vytknout určitou kvalitu, je třeba poznamenat, že námitky obviněného nejsou jakkoli podloženy.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byl uznán vinným. Soud prvního stupně výši trestu vyhoštění odůvodnil tak, že soud obžalovanému ukládá trest vyhoštění pouze ve výměře na dobu určitou, nikoli na dobu neurčitou, chce tak dát soud obžalovanému šanci, aby se po vykonání tohoto trestu na území České republiky vrátil a prokázal tak, že se napravil. I přes velkou závažnost trestné činnosti, kterou tento obžalovaný byl uznán vinným a jejímu nebývalému rozsahu tak soud dospívá k závěru, že uložení trestu vyhoštění na dobu určitou postačuje k dosažení účelu trestu (str. 40 rozsudku).

Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který však nijak blíže neodůvodnil. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), a l ) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného, než na tato odůvodnění odkázat.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Ačkoli je odůvodnění usnesení odvolacího soudu celkově strohé, z odůvodnění vyplývá, že se ztotožnil se závěry soudu nalézacího.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného B. U. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a