3 Tdo 147/2011
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 64 odst. 3 tr. ř.




3 Tdo 147/2011 -25 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 7 To 237/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 8/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 T 8/2009 , byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jehož se dopustil tím, že dne 9. 1. 2009 v 00:30 hodin v P. v P. ul. v prodejně T. S. společně s nezjištěným spolupachatelem, který nejprve přelepil čárový kód s cenou televizního přijímače z původní ceny 18.990,- Kč na novou cenu 4.016,- Kč, přičemž obviněný později tento televizor odnesl k pokladně a zaplatil za něj cenu dle přelepeného kódu 4.016,- Kč, přestože věděl, že se jedná o televizor jiného typu a jiné ceny a způsobil tak škodu ve výši 14.983,- Kč společnosti Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem P. V. .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 7 To 237/2010 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněného nově uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 8. 1. 2009 v 23.57 v P. v P. ul. v prodejně T. S. společně s nezjištěným spolupachatelem, který nejprve přelepil čárový kód s cenou televizního přijímače z původní ceny 18.990,- Kč na novou cenu 4.016,-Kč, přičemž obžalovaný později tento televizor odnesl k pokladně a zaplatil za něj cenu dle přilepeného kódu 4.016,- Kč, přestože věděl, že se jedná o jiný typ výrobku, jiné ceny a způsobil tak škodu ve výši 14.983,- Kč společnosti Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem P. V.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 125 128) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., maje za to, že rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu bylo porušeno ustanovení trestního zákona, a sice § 1 a § 3 odst. 1 tr. zák., a dále, že zde jsou důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně jednání a tvrzeného následku v rozsudku uvedeného. Obviněný též odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný namítl, že byl odsouzen za skutek, který naprosto zjevně není trestným činem, čímž byl porušen článek 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), a postup soudů je tak v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny. Především odvolacímu soudu vytýká, že pokud provedené důkazy vyhodnotil jinak než soud nalézací, měl provést všechny důkazy znovu, což však neučinil. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že byla řádně provedena většina potřebných a reálně dosažitelných důkazů, že byly pečlivě objasněny okolnosti svědčící v jeho prospěch, že byly důkazy zhodnoceny řádně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a že byla učiněna logicky odůvodněná skutková zjištění. Namítl, že dané tvrzení neodpovídá skutečnosti a důkazy jím navrhované nebyly soudem provedeny.

Dále obviněný vyslovil přesvědčení, že došlo k procesnímu pochybení spočívajícímu v tom, že jeho právnímu zástupci nebyl napadený rozsudek řádně doručen, neboť mu byla zásilka vhozena do schránky, přičemž nebylo postupováno podle ustanovení § 64 odst. 2 písm. c) tr. ř.

Obviněný namítl podstatné vady řízení, když vyslovuje přesvědčení, že nebyla postupem osob, které jej omezily na svobodě a orgánů činných v trestním řízení řádně ošetřena jeho práva ve smyslu Ústavy, LZPS a trestního řádu. Poukázal na to, že byl neoprávněně a bezdůvodně omezen na osobní svobodě dne 8. 1. 2009 pracovníkem soukromé společnosti ABL M. H. od 23.55 hodin, a to v rozporu s ustanovením § 76 odst. 2 tr. ř. Dále uvádí, že i když byl dne 9. 1. 2010 od 00.30 hodin dle ustanovení § 76 odst. 1 tr. ř. jako podezřelý zadržen policejním orgánem, byl s ním zahájen výslech podezřelého až v 09.44 hodin, který byl ukončen v 10.17 hodin. Má za to, že tím, že od doby jeho zadržení do doby zahájení jeho výslechu uplynulo 9 hodin 14 minut, v převážném času noční doby, kdy byl následkem svého stresu v důsledku svého zadržení přinucen fyziologicky ke bdění, mělo podstatný dopad na jeho fyzický i psychický stav v době výslechu a sepisování vlastního protokolu. V této souvislosti obviněný poukázal na to, že v rámci sepisu protokolu požádal o přidělení obhájce, možnost se s ním poradit bez přítomnosti třetí osoby před učiněním své vlastní výpovědi a projevil taktéž žádost, aby tento obhájce byl přítomen při jeho výslechu, což však nebylo ze strany orgánu činného v trestním řízení nijak respektováno a ani zaprotokolováno. Uvedl, že předmětná výpověď ze dne 9. 1. 2009 je mu kladena k tíži pro rozpory s výpovědí u hlavního líčení.

Další podstatnou vadu řízení spatřuje obviněný ve vadě samotného rozsudku, zejména nejasnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění týkajících se rozsudku, a to že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Z důkazů, které byly shromážděny, nijak nevyplývá, že by se měl dopustit nějakého protiprávního jednání. Proti jeho osobě nebyly shromážděny žádné přímé relevantní důkazy, rovněž tak okruh nepřímých tvrzení, které jsou vyvozovány ze strany soudu, nijak nenasvědčuje tomu, že by tvořily uzavřený kruh, jež by prokazoval jakkoliv jeho zavinění. Obviněný uvedl, že nebylo nijak nepochybně vyvráceno, že by neměl dostatek finančních prostředků na vlastní nákup, řádně prošel pokladním místem, řádně zaplatil podle údajů na pokladně, nechal si vystavit účetní doklad; zadržení se nebránil, snažil se v klidu vysvětlit, že pokud došlo k chybnému namarkování zboží, tak toto zboží byl ochoten oproti vrácení finanční částky vrátit, což také tehdy uvedl. Svědkyně M., pokladní, celou situaci brala jako zcela standardní. Podle její zkušenosti k přelepování kódů dochází, a to nejen ze strany kupujících, ale zejména již při dodání zboží ze strany dodavatelů nebo ze strany prodávajícího v rámci vyhlašovaných slev. Je přesvědčen, že jeho výpověď je taktéž podporována v plném rozsahu jak ze strany svědka K., tak ze strany svědka H. Naproti tomu svědek K. předmětnou událost neviděl, své informace získal zprostředkovaně od svědka Č., který byl naopak přímým pozorovatelem inkriminované události. Svědek Č. ve výpovědi uvedl, že viděl společně 2 osoby, jak manipuluji s předmětným zbožím ve sledovaném prostoru, přičemž svědek sám viděl v rámci on line sledování monitoru, že jeden z dotyčných vytahuje z kapsy něco a přilepuje to na jednu boční stranu obalu zboží. Současně uvedl, že osoby, které viděl na záznamu nejsou osoby v podobě obžalovaného či svědka H., které viděl v rámci přehrání záznamu nebo v rámci hlavního líčení. Z provedeného úkonu, přehraného záznamu, podle obviněného nijak nevyplynulo a ani není dokumentováno, že by prováděl závadnou manipulaci se zbožím, či by na něj přelepoval falešný kód, popřípadě že by se na jeho protiprávním jednání podílely další osoby, kupř. svědci H. či K.

Obviněný dále namítl, že úvahy soudu o trestu jsou nepřiměřené, a to s ohledem na skutečnost, že vůbec nebylo spolehlivě prokázáno, že by se předmětného skutku vůbec dopustil a zda jeho jednání vůbec vykazuje protiprávní povahu. Uložený trest proto obviněný shledává nepřiměřeně tvrdým.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 7 To 237/2010, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 T 8/2009 , zrušil.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný neposkytl žádnou konkrétnější argumentaci, z níž by jeho naplnění v dané věci vyplývalo, proto ke zmíněné části dovolání nelze přihlížet. Stejně tak nelze přihlížet k námitkám dotýkajících se procesní stránky řízení, především pak namítaného nesprávného postupu při zadržení a nesouladu postupu soudů ve věci s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Námitkou, že se daného jednání nedopustil, neboť pouze procházel pokladnou a řádně uhradil požadovanou částku, obviněný zkresluje učiněná skutková zjištění, neboť si byl vědom, že na jím nakupované zboží byl přelepen čárový kód a že cena jištěná automatickou pokladnou podle tohoto kódu neodpovídá skutečné ceně pronášeného zboží, což se zcela míjí uplatněnému dovolacímu důvodu.

K námitce nepřiměřenosti druhu a výše uloženého trestu státní zástupce uvedl, že tuto, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, nelze v dovolání namítat vůbec, a to ani v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce částečně přisvědčil námitce podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v druhé variantě, v rámci níž obviněný namítl, že mu nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně řádně doručeno, resp. v souladu s ustanovením § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. Ačkoli dle státního zástupce došlo tímto k porušení práva obviněného na přístup k druhé instanci, je třeba zohlednit, že obviněný fakticky rozsudek soudu prvního stupně obdržel, stejně tak i jeho obhájce, který rozsudek soudu prvního stupně následně napadl odvoláním. V konečném důsledku však nemá tato vada na postavení obviněného zásadní dopad. Ačkoli by tedy opakované doručování, byť již nyní procesně správným způsobem formálně naplnilo stanovená pravidla, materiálně vzato by se na situaci obviněného ničeho nezměnilo.

Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která tímto byla řešena (doručení rozsudku soudu prvního stupně) není po právní stránce zásadního významu.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 7 To 237/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (srov. § 36 tr. ř. a § 42 zákona č. 218/2003, Sb. zákona o soudnictví ve věcech mládeže), neboť právo na obhajobu je jedním ze základních procesních práv a je garantováno mezinárodními smlouvami i ústavními předpisy. Tento dovolací důvod nedopadá pouze na případy nutné obhajoby, jak by se mohlo zdát z restriktivního výkladu tohoto dovolacího důvodu, ale Nejvyšší soud má za to, že pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má (ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem), ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).

V daném případě obviněný tento dovolací důvod zmínil toliko v závěru dovolání v rámci obecného odkazu na ustanovení § 265b tr. ř., aniž by jakkoli blíže odůvodnil, v čem spatřuje porušení svého práva na nutnou obhajobu. Lze se domnívat, že spatřuje souvislost s námitkami uplatněnými ve vztahu k doručení rozsudku soudu prvního stupně, nicméně je třeba poznamenat, že není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Takováto námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Nadto je evidentní, že obviněný byl v rámci celého řízení zastoupen právním zástupcem a ustanovení o nutné obhajobě nebyla v jeho případě jakkoli porušena.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů (viz námitka neprovedení znaleckého posudku, nevyžádání si lékařské dokumentace), neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především jeho výpovědi, která byla pořízena v době, kdy byl následkem dlouhého čekání na výslech během nočních hodin přinucen fyziologicky ke bdění, což mělo vliv na jeho fyzický a psychický stav v době výslechu a sepisování vlastního protokolu; a dále výpovědi svědků P. M., J. K. a P. H., které poskytly informace v prospěch obviněného, a dále výpovědí svědků V. K. a L. Č.; záznamu z kamer ze dne 8. 1. a 9. 1. 2009; dále námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů na podporu jeho tvrzení) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka, že se předmětného jednání nedopustil a že nebylo nijak vyvráceno, že neměl u sebe dostatečnou finanční hotovost na vlastní nákup; námitka, že nebylo prokázáno, že by prováděl nějakou závadnou manipulaci se zbožím či přelepoval štítek s kódem), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, neboť si nebyl skutečnosti, že štítek s kódem byl přelepen, vědom; uvádí, že řádně prošel pokladním místem, řádně zaplatil podle údajů na pokladně, nechal si vystavit účetní doklad; námitka, že k přelepení kódu mohlo dojít ze strany dodavatelů nebo ze strany prodávajícího v rámci vyhlašovaných slev). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Pod daný dovolací důvod tedy nelze podřadit ani námitky týkající se údajného nesprávného postupu při jeho zadržení, a dále namítaného nesouladu postupu soudů činných ve věci s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (zásada materiální pravdy a zásada volného hodnocení důkazů). Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno podřadit námitku obviněného, že skutek, za který byl odsouzen, není trestným činem. Nutno však předeslat, že obviněný tuto námitku uplatnil ve vztahu k vlastní verzi skutkového stavu věci.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvedeno někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Podle ustanovení § 89 odst. 11 věta první tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5000 Kč, avšak nepřevyšující částku 25.000 Kč.

Dle skutkových zjištění učiněných soudy v předmětné věci obviněný dne 8. 1. 2009 v nočních hodinách (23.57 hodin) vstoupil do prodejny T. S., konkr. do oddělení, kde bez dlouhého vybírání vytipoval krabici, kterážto byla dosud nezjištěným spolupachatelem označena nesprávným čárovým kódem (čárový kód s původní cenou 18.990,- Kč byl přelepen štítkem s cenou 4.016,- Kč), následně tuto krabici obsahující televizor v ceně 18.990,- Kč s přelepeným čárovým kódem odnesl k pokladně a zaplatil za cenu dle přilepeného kódu, tj. 4.016,- Kč.

Obviněný si byl vědom omylu v ceně předmětného zboží způsobeného přelepením čárového kódu. Obviněný svým jednáním uvedl prodávající (pokladní) v omyl, když věděl, že cena televizoru, který hodlal koupit, je podstatně vyšší. Toto jeho jednání bylo úmyslné. Nadto je ze skutkových okolností zřejmé, že obviněný toliko nevyužil pro něj příznivé ceny načtené u pokladny, jak tvrdil, ale byl předem domluven s blíže nezjištěným spolupachatelem (potažmo spolupachateli), který zhruba hodinu před samotným jednáním obviněného manipuloval s krabicí předmětného televizoru a původní čárový kód s cenou 18.990,- Kč přelepil.

Obviněný tímto svým jednáním, kdy z volného prodeje vybral televizor v hodnotě 18.990,- Kč, avšak u pokladny, kam tento televizor přinesl s vědomím, že je na něm přelepen čárový kód udávající původní cenu 18.990,- Kč jiným čárovým kódem udávajícím podstatně nižší cenu, prodavačku na tuto skutečnost neupozornil, zaplatil cenu 4.016,- Kč a odešel, naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., a to jak po subjektivní, tak objektivní stránce. Námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.

Obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je možno uplatnit ve dvou variantách:

1) spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo

2) byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Co se týče druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného než na tato odůvodnění odkázat.

Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a bylo napraveno pochybení soudu prvního stupně v části týkající se aplikace ustanovení tr. zákoníku na místo aplikace tr. zákona při ukládání trestu. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval v převážné části námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v první variantě (kterou podle obsahu dovolání obviněný uplatňuje) Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V této části dovolání je třeba obviněnému částečně vyhovět. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první variantě namítl, že jeho právnímu zástupci nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně, resp. že nebyl dodržen postup dle ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř., a písemnost mu byla přímo vhozena do schránky.

Dle ustanovení § 130 odst. 2 tr. ř. se opis rozsudku soudu prvního stupně doručuje do vlastních rukou obhájci obžalovaného.

Podle § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. do vlastních rukou se doručuje osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí.

Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

Podle § 64 odst. 3 písm. c) tr. ř. se písemnost ukládá u pošty, jestliže se doručuje prostřednictvím pošty.

V projednávaném případě se z doručenky založené na č. l. 97 podává, že zásilka obsahující opis rozsudku soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 T 8/2009), byla obhájci obviněného JUDr. Vladimíru Lamaszovi doručena na adresu P. P. Z údajů na doručence vyplývá, že protože adresát nebyl zastižen, byla zásilka (písemnost) vložena do domovní schránky nebo jiné adresátem užívané schránky dne 12. 4. 2010 v 12 hodin 35 minut . Jedná se o doručenku základní, bez specifikace, že má být doručeno do vlastních rukou. Doručenka je opatřena razítkem s uvedením dne a podpisem poštovního doručovatele.

Za daných okolností je třeba přisvědčit obviněnému, že při doručování rozsudku soudu prvního stupně nebyl dodržen postup podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř., čímž došlo k pochybení, když byla písemnost určená do vlastních rukou vhozena do schránky. V konkrétním případě tedy bylo konáno ve věci odvolací řízení, aniž by bylo řádně doručeno napadené rozhodnutí. Odvolací soud danou chybu nenapravil, i přes upozornění ze strany obhájce obviněného, resp. nesprávně vyhodnotil otázku řádného doručení rozsudku nalézacího soudu.

Ačkoliv Nejvyšší soud dal v této části dovolání obviněnému za pravdu v tom, že došlo k pochybení při doručování rozsudku prvního stupně, nemá tato skutečnost ve svém důsledku vliv na postavení obviněného. Obviněnému byl předmětný rozsudek soudu prvního stupně doručen do vlastních rukou a obviněný byl s jeho obsahem seznámen, což výslovně konstatoval jak v odvolání, tak v dovolání. Fakticky byl také rozsudek doručen i obhájci obviněného, přičemž na něj reagoval podaným odvoláním (a upozorněním na nesprávné doručení). Lze tedy souhlasit s názorem státního zástupce, že opakované doručování, byť již nyní procesně správným způsobem, by tak sice formálně naplnilo stanovená pravidla, ale materiálně vzato by na situaci obviněného ničeho nezměnilo (řádný postup by zjevně nevedl k odlišnému výroku o vině a trestu), přičemž současně platí, že daná problematika již byla judikatorně řešena a v obecném smyslu již nečiní potíže.

S ohledem na důvody rozvedené v předcházejících odstavcích je možno uzavřít, že zjištěné vady nemají přímý dopad na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Pochybení nalézacího soudu nejsou tedy natolik významná, že by pro ně nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí, obstát a na jeho právní moci a stabilitě by nebylo možno spravedlivě trvat.

Obviněný v závěru svého dovolání namítl i nepřiměřenost a tvrdost jemu uloženého trestu.

Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.

Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod, kterýžto však nebyl obviněným uplatněn.

Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu shora citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. S. odmítl. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata