3 Tdo 1466/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoník, § 205 odst. 3 tr. zákoník, § 348 odst. 1 bod druhá tr. zákoník, § 21 tr. zákoník



3 Tdo 1466/2015 -47
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný U. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5 To 150/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 132/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný U. M., odmítá .

Odůvodnění:

I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 8 T 132/2014, byl obviněný U. M. uznán vinným přečinem krádeže podle 205 odst. 1 písm.b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) , kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině, spočívajícím v tom, že v době od 13. 8. 2014 20:00 hodin do 14. 8. 2014 10:15 hodin v P. v ulici Ch. s použitím shodných klíčů odemkl vstupní dveře půjčovny vozítek segway a poté dveře do místnosti s trezorem, ve které rovněž s použitím shodného klíče odemkl samostatný trezor, z něhož odcizil finanční hotovost 470.000 Kč, čímž způsobil poškozené tjk-rent-car, s.r.o., IČ: 24177920, se sídlem v Praze 3, Štítného 105/6, škodu ve výši 270.000 Kč a poškozenému jménem B. B., škodu ve výši 200.000 Kč ,

a dále přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině, spočívajícím v tom, že dne 14. 8. 2014 ve 22:30 hodin v P. na L. V. H. v prostorách odbavení cestujících v době svého zadržení držel u sebe celkový padělek dokladu, a to řidičského průkazu L. na jméno A. K., opatřený svojí fotografií, a pozměněný cestovní doklad L. na jméno A. K., opatřený svojí fotografií, které přechovával v úmyslu použít je jako pravé.

Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti tjk-rent-car, s. r. o., IČ:24177920, se sídlem v Praze 3, Štítného 105/6, škodu ve výši 270.000,- Kč a poškozenému, jmenovitě B. B., bytem E., P.-D., škodu ve výši 200.000 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 8 T 132/2014, podal obviněný U. M. odvolání, které směřovalo do výroku o vině i trestu napadaného rozsudku.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5 To 150/2015 tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5 To 150/2015 podal obviněný dovolání (č. l. 340-343), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný má za to, že skutky, pro které byl uznán vinným, nevykazují všechny zákonné znaky přečinu krádeže a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. Ve vztahu k přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku uvedl, že nebylo žádným přímým ani nepřímým důkazem prokázáno, že se úmyslně zmocnil cizí věci, tedy finanční částky 470.000 Kč. Nebyla prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu. Žádný ze svědků a ani poškozených jeho jednání neviděli, ani nijak svými smysly nevnímali. Jeho jednání by mohlo být za podmínky splnění všech zákonných znaků posuzováno toliko jako přečin krádeže ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 tr. zákoníku, jelikož k dokonání trestného činu krádeže nedošlo. Kamerový záznam, jenž je součástí spisového materiálu, zaznamenal pouze prostor před provozovnou, nikoliv však provozovnu, kde se nacházel trezor, ze kterého měla být údajně odcizena předmětná finanční částka. Ani odborné vyjádření z oboru genetika, které si vyžádal odvolací soud k vyhodnocení zajištěných biologických stop, jej nikterak neusvědčilo z předmětného jednání. Jediným, a to nepřímým důkazem, je tedy pachová stopa, která byla vyhodnocena jako údajně shodná s pachovým vzorkem odebraným jeho osobě. V této souvislosti uvedl, že pachová stopa je důkazem pouze podpůrným, který je třeba potvrdit ještě dalšími důkazy, což se v jeho případě nestalo. Pachová stopa dokazuje pouze fakt, že se nacházel v prostorách provozovny, což nikterak po celou dobu trestního řízení nepopíral, a s ohledem na skutečnost, že tyto prostory, jakož i samotný trezor užíval pro svou podnikatelskou činnost po dobu několika měsíců, nelze tomuto nepřímému důkazu přikládat žádnou vypovídací hodnotu. Dále uvedl, že odvolací soud v rámci právního posouzení pochybil, když jeho jednání posuzoval v důsledku údajné škody v režimu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přestože výše škody, ba dokonce ani existence škody jako takové, nebyla spolehlivě bez důvodných pochybností zjištěna, resp. nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho jednáním. V této souvislosti uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož výrok o náhradě škody nebyl náležitě odůvodněn a taktéž nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu krádeže, a proto měl odvolací soud v rámci svého rozhodování důsledně přihlédnout k zásadě in dubio pro reo a obžaloby jej v tomto bodě zprostit.

K přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny namítl, že i v tomto bodě obžaloby nebyla v průběhu dokazování žádným přímým ani nepřímým důkazem prokázaná jeho vina, zejména pak subjektivní stránka tohoto přečinu, tedy úmysl užít padělanou či pozměněnou veřejnou listinu jako pravou. I v tomto případě měl odvolací soud důsledně přihlédnout k zásadě in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit, jelikož na základě provedených důkazů i nadále existují důvodné pochybnosti o jeho vině.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5 To 150/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadené rozhodnutí. Dále v rámci svého dovolání učinil podnět, aby předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 podle 265h odst. 3 tr. ř. navrhla Nejvyššímu soudu odložení výkonu napadeného rozhodnutí, zejména ve výroku o náhradě škody.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 13. 8. 2015 (č. l. 373). Dne 19. 8. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 891/2015, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného U. M. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5 To 150/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným U. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi, které však nikterak blíže nerozebírá; záznamy kamerového systému, odborné vyjádření z oboru pachové identifikace, odborné vyjádření z oboru genetiky k vyhodnocení zajištěných biologických stop) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran výše údajně způsobené škody ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že na základě provedených důkazů existuje důvodná pochybnost o jeho vině ve vztahu k oběma skutkům kladeným mu za vinu, kdy tato nebyla prokázána žádným přímým či nepřímým důkazem) a nepřímo vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že k dokonání trestného činu krádeže nedošlo, přičemž pachová stopa, jež byla vyhodnocena jako shodná s pachovým vzorkem odebraným jeho osobě, dokazuje toliko fakt, že se v prostorách provozovny nacházel, což nikdy nepopíral, jelikož tyto prostory stejně jako trezor používal pro svoji podnikatelskou činnost po dobu několika měsíců).

Takto vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný sice vznesl námitku, že nebyla prokázána subjektivní stránka obou trestných činů kladených mu za vinu, resp. úmysl dopustit se jemu za vinu kladeného jednání, kteréžto lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a zčásti i na vlastní verzi skutkového stavu, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou s jistou dávkou benevolence podřaditelné námitky, že skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině měl být posuzován jako přečin krádeže ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, dále námitka nesprávné právní kvalifikace skutku vedeného pod bodem 1) výroku o vině podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, resp. námitka neprokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním obviněného, a taktéž námitka neprokázání subjektivní stránky, resp. znaku v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé u přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny.

Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo .

Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby na dokonaný čin.

Trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, když si pachatel cizí věc přivlastní tím, že se jí zmocní. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1983-1984).

Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše, obviněný v době od 20:00 hodin dne 13. 8. 2014 do 10:15 hodin dne 14. 8. 2014 v P., v ulici Ch., s použitím shodných klíčů odemkl vstupní dveře půjčovny vozítek segway a poté dveře do místnosti s trezorem, kde rovněž s použitím shodného klíče odemkl trezor a odcizil z něj finanční hotovost ve výši 470.000 Kč.

Z obsahu skutkové věty je zcela zřejmé, že obviněný si přisvojil předmětnou finanční částku zmocněním, tedy odejmul věc z dispozice vlastníka a tím si zjednal možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Tímto byl trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku dokonán (srov. R 51/1976-I). Nejvyšší soud konstatuje, že právní kvalifikace tohoto jednání obviněného jako dokonaného trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku je zcela přiléhavá k obsahu skutkové věty rozsudku.

Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného neopodstatněnou.

K námitce obviněného stran nesprávné právní kvalifikace podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, resp. neprokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklou škodou, Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně objasnil, na jakém základě dospěl k výši vzniklé škody. Nalézací soud především vycházel z výpovědi obviněného a poškozeného B. B., a dále svědků B. F. a F. M., stejně jako ze svědeckých výpovědí dalších svědků (str. 4 až 12 rozsudku), kdy současně provedl též řadu listinných důkazů, zejména výpisů z bankovních účtů obviněného a poškozených (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). V podrobnostech lze na tyto pasáže odkázat.

Obviněný si přisvojil zmocněním finanční částku ve výši 470.000 Kč, čímž způsobil na cizím majetku větší škodu. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Další vyšší hranicí je značná škoda, tedy škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.

Obviněný tak svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.

Podle § 348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku se přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dopustí ten, kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Veřejnou listinou se rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost. Veřejnou listinou jsou i listiny vydané v cizině, např. cizozemský cestovní pas, cizozemský oddací list, řidičský průkaz cizího státu, pokud opravňuje k řízení motorových vozidel na území ČR, apod . Mimo klasického padělání nebo podstatné změny obsahu veřejné listiny v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo jejího užití jako pravé (srov. § 176 odst. 1 tr. zák.), je podle alinea 2 trestné i opatření nebo přechovávání padělané nebo pozměněné veřejné listiny, pokud pachatel jedná s úmyslem, aby jí bylo užito jako pravé. Znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé , předpokládá, že pachatel v době, kdy padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah, případně když sobě nebo jinému padělanou nebo veřejnou listinu s podstatně změněným obsahem opatří či takovou listinu přechovává, jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé. Z hlediska dokonání činu nemusí k užití padělané nebo pozměněné listiny vůbec dojít. Čin je dokonán již vyhotovením nepravé listiny nebo podstatným pozměněním obsahu veřejné listiny, jejím opatřením nebo přechováváním. Užitím padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé je její použití ke stejnému účelu, k jakému slouží konkrétní pravá veřejná listina. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3255-3258).

Obviněný sice namítá neprokázání subjektivní stránky trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny, avšak ve svém dovolání poukazuje na zákonný znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, tedy opatření nebo přechovávání padělané nebo pozměněné veřejné listiny v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé . Jak již bylo uvedeno výše, znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé , předpokládá, že pachatel v době, kdy si takovou listinu opatří či takovou listinu přechovává, jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé.

Dle skutkových zjištění byl obviněný dne 14. 8. 2014 ve 22:30 hodin zadržen na L. V. H. v prostorách odbavení cestujících, kdy v tuto dobu měl u sebe celkový padělek dokladu, a to řidičského průkazu L. na jméno A. K., opatřený svojí fotografií, a pozměněný cestovní doklad L. znějící na stejné jméno a taktéž opatřený fotografií obviněného.

V projednávaném případě je třeba posuzovat jednání obviněného v jeho celistvosti. Obviněný spáchal skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině a následně byl zadržen na L. V. H. s předmětnými padělanými a pozměněnými doklady, kdy se jednalo o velmi zdařilý padělek a pozměněný doklad, jež jsou důležité jednak pro cestování, jednak jsou jako doklady totožnosti běžně používány v úředním i jiném obdobném styku. Obviněný nikterak jejich existenci nevysvětlil. Za důležitou okolnost je třeba považovat i místo, kde byl obviněný zadržen.

Jak již uvedl nalézací soud, a Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, je vzhledem ke všem okolnostem případu absurdní se domnívat, že si obviněný tyto doklady opatřil a přechovával v jiném úmyslu, než je užít jako pravé (str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Na základě výše uvedeného lze z jednání obviněného snadno dovodit taktéž naplnění subjektivní stránky trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny.

Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného neopodstatněnou.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo třeba o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného U. M. odmítl .

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu