3 Tdo 1465/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. zákoník



3 Tdo 1465/2013-47

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 12 To 20/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 4/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 34 T 4/2011 , byl obviněný na podkladě skutkového stavu podrobně popsaném v rozsudku uznán vinným jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), a to pro skutky pod body 1 4) výroku o vině, dále pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaném ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro skutky pod body 1 5) výroku o vině, a jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spáchaném ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro skutky pod body 1 5) výroku o vině.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. d), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Současně byl zrušen výrok o trestu obviněného z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 8. 2011, sp. zn 2 T 141/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. Ch. a P. Š., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 34 T 4/2011, podal obviněný J. Š. odvolání. Odvolání podal i poškozený P. Š.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 12 To 20/2013 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného J. Š. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a to pro skutky pod body 1 4) výroku o vině, jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro skutky pod body 1 5) výroku o vině.

Skutkově spočívala jeho trestná činnost v tom, že (zkráceně) v průběhu měsíce srpna 2009 prostřednictvím formuláře uveřejněného na webu kontaktoval společnost barra.cz, s. r. o., ve formulářích se označil jako věřitel a následně dne 9. 10. 2009 v Plzni zprostředkoval uzavření čtyř smluv o úplatném postoupení pohledávek ve výši a za dlužníky specifikovanými ve výroku o vině mezi postupitelkou J. J., a společností b., zastoupenou J. Š., za úplatu ve výši 70% nominální hodnoty postoupené pohledávky (body 1 - 4 výroku o vině) a dále uzavřel smlouvu o postoupení své vlastní pohledávky za P. Š. (bod 5 výroku o vině), přičemž J. Š. předkládal nepravdivé rozhodčí nálezy a další listiny, mezi kterými v případech uvedenými pod body 1 - 4) výroku o vině byly i padělané směnky, kterými osvědčoval pravost a vykonatelnost pohledávky, ač si musel být vědom, že uvedené dokumenty nejsou pravdivé a neodpovídají skutečnosti; společnost barra.cz se následně neúspěšně domáhala provedení exekuce postoupených pohledávek; sjednaná úplata za postoupení pohledávky, která měla činit celkem 11.309.200,- Kč, nebyla ani zčásti zaplacena.

Za uvedené trestné činy a za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň- město ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. 2 T 141/2010, byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl zrušen výrok o trestu obviněného z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. 2 T 141/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. Ch. a P. Š. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání poškozeného P. Š. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 12 To 20/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1575 - 1576), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný uvedl, že se neztotožňuje s názorem dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že nalézací soud správně vyhodnotil autenticitu listin, dle kterých rozhodl o vině a trestu, jako falsa, když k těmto závěrům dospěl dle celé řady provedených důkazů, zejména svědeckými výpověďmi JUDr. N., J. Š. a P. K.. Namítl, že soud hodnotil pouze kopie listin a nikoli originály, které k dispozici neměl a nemohl tak hodnotit to, zda listiny jsou falsa či originály. K posuzování toho, zda se jedná o falsa či nikoli, by měl soud hodnotit pouze z originálů listin, zejména tehdy, kdy obviněný od samého počátku uváděl, že listiny, které jsou obsaženy ve spise, se neshodují s originály, které on měl k dispozici. Pokud by soud měl k dispozici originály listin, pouze tehdy by dle jeho názoru mohl pomocí důkazů hodnotit, zdali se jedná o falsa či originály listin. Dále obviněný uvedl, že odvolací soud zamítnul důkazy jím navržené k prokázání tvrzení o tom, že listiny založené ve spisu nejsou ty, které měl k dispozici v originálech, konkrétně svědecké výpovědi pana G., M. W., R. L., čímž bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Dále obviněný uvedl, že se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování je zřejmé, že hybatelem všech akcí byl právě on a že to byl on, resp. jeho babička J. J., kdo měl z celé akce profitovat . Správný závěr, pokud by bylo prokázáno, že listiny byly padělané, by byl podle jeho názoru ten, že s výjimkou pohledávky vůči J. Š., by z celé akce profitovala pouze paní J.. Závěrem obviněný namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka vytýkaného jednání, tedy že věděl, že doklady byly padělky.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 12 To 20/2013, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 34 T 4/2011.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, a neshledal současně nedostatky návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu jako vadu opravňující k odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., uvedl, že dovolání neobsahuje prakticky žádnou námitku, kterou by dovolatel vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními vylíčenými v tzv. skutkových větách a zákonnými znaky souzených trestných činů nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Výlučně do skutkové a procesní oblasti směřují námitky, kterými dovolatel namítá nedostatečný rozsah dokazování ve vztahu k pravosti listin prokazujících existenci a vykonatelnost pohledávek, a v této souvislosti vytýká porušení svého práva na spravedlivý proces. Primárně skutkového charakteru je též námitka formálně směřující proti existenci subjektivní stránky trestného činu, neboť podatel vytýká, že nebyla prokázána jeho vědomost o tom, že předmětné doklady jsou padělky. Polemika dovolatele týkající se otázky, kdo měl mít profit z celé akce, je bezpředmětná již z toho důvodu, že směřuje toliko proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což je s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Z hlediska zákonných znaků zločinu podvodu jsou tyto námitky irelevantní, když v tzv. právní větě zločinu podvodu odvolací soud uvedl, že jednání obviněného směřovalo k tomu, aby obohatil sebe a jiného . Takováto formulace právní věty plně odpovídá znění vět skutkových, když minimálně v případě jednání pod bodem 5) výroku o vině, ve kterém osoba J. J. nijak nefigurovala, by majetkový prospěch v případě úspěšného dokonání trestného činu získal sám dovolatel.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 12 To 20/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména listin založených do spisu, a dále zmiňuje i svědecké výpovědi JUDr. N., J. Š. a P. K., které však blíže nerozebírá; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména pak výpovědí p. G., M. W. a R. L.) a vadná skutková zjištění (zejména námitky stran hodnocení autenticity listin, tedy zda šlo o falsa či originály), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutek nebyl provedenými důkazy prokázán, neboť listiny založené ve spise se neshodují s originály, které měl on k dispozici, a nelze tak postavit najisto, že se jednalo o padělky) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že si nebyl vědom skutečnosti, že listiny jsou padělky).

Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména listin založených ve spise. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný své dovolání částečně směřoval proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího, kdy namítal, že se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že byl hybatelem všech akcí a že to byl on, resp. jeho babička J. J., kdo měl z celé akce profitovat . Napadená konstatování soudu o tom, že byl hybatelem trestné činnosti a měl z ní mít profit, jsou uvedena v rámci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 8 napadeného rozsudku odvolacího soudu), nikoli v tzv. skutkových větách. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. V právní větě výroku o vině je pak uvedeno, že jednání obviněného směřovalo k tomu, že obohatil sebe a jiného . Na tomto závěru neshledává Nejvyšší soud žádných nesrovnalostí, neboť, jak uvedl i státní zástupce v rámci podaného vyjádření k dovolání obviněného, minimálně v případě jednání pod bodem 5) výroku o vině, ve kterém osoba J. J. nijak nefigurovala, by majetkový prospěch v případě úspěšného dokonání trestného činu získal sám dovolatel.

Namítá-li pak obviněný nenaplnění subjektivní stránky uvedených zločinů, jedná se o námitku, kterážto je v obecné rovině námitkou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná, nicméně činí tak způsobem neregulérním, neboť námitka je podložena toliko skutkovými námitkami směřujícími k revizi skutkových zjištění a soudy provedených důkazů, což není v rámci dovolacího řízení přípustné. V otázce skutkových závěrů je totiž dovolací soud vázán skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů ve věci, zejména pak soudem nalézacím, kdy do těchto lze zasahovat toliko zcela výjimečně, a to pouze za situace, že to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který však v projednávané věci dovodit nelze. Nejvyšší soud podotýká, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jehož porušení obviněný taktéž namítal.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. ledna 2014 Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata