3 Tdo 1465/2007
Datum rozhodnutí: 20.02.2008
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1465/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2008 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 10 To 37/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 8/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 33 T 8/2006, byl obviněný M. R. v bodě 1/ výroku uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 30. září 2005, kolem 17.00 hodin v P., na konečné stanici tramvajové linky na B., za použití násilí, odnesl poškozenou L. Š., která zde čekala na tramvaj, do stánku s občerstvením, které provozoval, zde ji nutil k obnažení horní části těla a když s tímto poškozená nesouhlasila, spoutal jí ruce za zády kovovými pouty, sám jí pak obnažil horní část těla a fotografoval ji svým digitálním fotoaparátem, poté co se poškozená částečně sama vyprostila z pout se pak sám obnažil ve spodní části těla, posadil poškozenou na stůl a když se bránila, vyhrožoval jí opětovným spoutáním, následně jí přes její odpor vysvlékl kalhoty a spodní kalhotky, strkal jí do přirození prsty, poté plastové ramínko v délce 460 mm a šířce 36 mm, toto jí také strkal do konečníku, poté zasunul svůj pohlavní úd do přirození poškozené, což se mu podařilo jen částečně z důvodů nedostatečného ztopoření penisu, který si pak sám třel rukou až do ejakulace, při tomto jeho jednání poškozená krvácela z přirození v důsledku protržení hymenu, dále utrpěla drobnou podlitinu na pravé straně krku a šrámy na obou zápěstích, v důsledku jednání obžalovaného pak došlo u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy s nutností dlouhodobého léčení . Týmž rozsudkem byl dále uznán vinným trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil útoky (skutky) podrobně popsanými pod body 2/ až 5/ výroku rozsudku. Za shora uvedené trestné činy a za trestný čin vydírání, pro který byl již pravomocně uznán vinným pod bodem 3/ rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2006, č. j. 33 T 8/2006-473, byl obviněný podle § 241 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to digitálního fotoaparátu FUJIFILM Q1 se dvěma akumulátory, plastového ramínka červené barvy a kovových pout. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, částku 7.658,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku pak byla poškozená pojišťovna výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch (do výroku o trestu odnětí svobody) též státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 10 To 37/2007, jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 241 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud napadený rozsudek nedotčen. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 9. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl toto rozhodnutí v celém rozsahu, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně pochybil, pokud skutek pod bodem 1/ právně posoudil jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 odst. 3 písm. a) tr. zák. Uvedenou nesprávnost je podle dovolatele nutno spatřovat v tom, že skutková podstata trestného činu znásilnění v sobě mimo jiné subsumuje i nutnost použít k jejímu naplnění buď bezprostřední pohrůžku násilí či přímo násilí samo, přičemž v popisu skutku nestačí pouze konstatovat tu skutečnost, že bylo násilí či bezprostřední pohrůžky násilí použito, ale je nutné přesně a jednotlivě popsat a definovat, jakým způsobem bylo toto násilí či pohrůžka bezprostředního násilí použita, tedy přesně definovat skutkové okolnosti vyjadřující naplnění zákonných znaků trestného činu znásilnění. Na podporu své argumentace dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 621/2002 a zejména ve věci sp. zn. 7 Tdo 236/2002, kde se upozorňuje na nutnost naplnit zákonný znak spočívající v násilí či pohrůžce bezprostředního násilí u trestného činu znásilnění a zároveň na nutnost tento znak v popisu skutku definovat přesnými skutkovými okolnostmi. Podle přesvědčení dovolatele nelze v jeho případě skutkový stav - tak jak jej zjistil soud prvního stupně a popsal ve výroku svého rozsudku - právně posoudit jako trestný čin znásilnění, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu. Dovolatelova trestní odpovědnost je za tohoto stavu pouhou konstrukcí. Tyto vady přitom odvolací soud nezjistil a nenapravil.

Dovolatel soudům zároveň vytkl, že k závěru o jeho vině dospěly zejména na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaného znalcem Mgr. I. B., který dovodil věrohodnost poškozené L. Š., ačkoliv tento posudek byl jak z hlediska procedurálního (metodického), tak z hlediska učiněných závěrů zpochybněn jiným znalcem, PhDr. K. N., CSc. Soud prvního stupně se však závěry obsaženými ve znaleckém posudku PhDr. N., CSc., podle dovolatele nezabýval, resp. je neakceptoval, přičemž provedení revizního znaleckého posudku odmítl z důvodu psychického stavu poškozené. Za daných okolností je však dle názoru dovolatele provedení nového znaleckého zkoumání (revizního posudku) nezbytně nutné, a to nejen k posouzení věrohodnosti poškozené, ale také k objasnění vlastního jednání dovolatele, jeho následku a příčinné souvislosti mezi nimi. Soud ani znalec Mgr. B. se přitom nezabývali ani další otázkou hmotně právního charakteru, zda v dané věci není dána okolnost vylučující protiprávnost jednání obviněného, tedy případné svolení poškozené. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že znalec by při opakovaném znaleckém zkoumání mohl zjistit, zda vůbec poškozená s inkriminovaným jednáním souhlasila či nikoliv. Ačkoliv soud sám měl podle dovolatele pochybnost o kvalitě posudku Mgr. B., neboť učinil dotaz na ošetřující lékařku poškozené, zda-li je poškozená schopna se nového zkoumání zúčastnit, nakonec výše uvedenou pochybnost v hmotně právním posouzení odstranil pouhou konstrukcí s odmítnutím vypracování nového posudku na základě společenského zájmu na ochranu poškozené.



Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 10 To 37/2007, v celém rozsahu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek a podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a ve věci bylo znovu rozhodnuto.

Obviněný v rámci dovolání zároveň učinil podnět, aby předseda senátu Krajského soudu v Plzni podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu České republiky přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který nyní na podkladě napadeného rozhodnutí vykonává, když z důvodů uvedených v dovolání i z obsahu trestního spisu je podle něj zřejmé, že nespáchal trestný čin znásilnění, přičemž vzhledem k podstatně mírnější zákonné sazbě za zbývající trestné činy, jimiž byl uznán vinným, lze předpokládat uložení nového trestu v mnohem kratší výměře a je možné důvodně očekávat rovněž podmíněný odklad jeho výkonu.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že v dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu, navrhovat opakování důkazů, resp. provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené. To znamená, že podané dovolání v části, kde se obviněný soustředil na zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neodpovídá deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř.

Podle názoru státního zástupce lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze ty námitky, že v případě trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá tzv. právní větě, neboť nevyjadřuje znak bezprostřední pohrůžky násilí či přímo násilí samotného. Pokud jde o opodstatněnost této části dovolatelových námitek, dospěl státní zástupce k závěru, že ze skutkových zjištění, na kterých soudy založily svá rozhodnutí, je zřejmé nejen to, že dovolatel vykonal s poškozenou přes její odpor pohlavní styk, ale i to, jakým způsobem (nejprve za použití kovových pout, k jejichž přiložení přistoupil poté, kdy poškozená nesouhlasila s jeho prvotními sexuálními praktikami, posléze pohrůžkou dalšího použití kovových pout) byl odpor poškozené dovolatelem překonán, eliminován, resp. proč od něj poškozená v určité fázi dovolatelova jednání upustila. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce své vyjádření uzavřel tím, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Takové rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný M. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

K dovolání obviněného je nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad (viz zejména § 265b odst. 1 tr. ř.), ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

S ohledem na skutečnosti vyložené v předcházejících odstavcích je nutno dovodit, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají skutkové námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí výsledky provedeného dokazování, a to se závěry pro sebe podstatně příznivějšími, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Jestliže dovolatel zčásti poukazuje v podstatě na to, že provedené důkazy (zejména znalecké posudky) byly soudy nesprávně a k jeho tíži hodnoceny, popř. dokazování bylo neúplné, je zřejmé, že se v daném směru de facto domáhá přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které jednal se svolením poškozené , tedy za okolností vylučujících protiprávnost (trestnost) činu. Dovolání bylo proto uplatněno částečně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoliv na dovolatelem deklarovaném hmotně právním základě.

Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však považovat za právně relevantní tu část podaného dovolání, v níž obviněný namítl, že skutkový stav věci, na jehož základě oba soudy rozhodovaly, jak je formulován v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevyjadřuje (nedefinuje) způsobem odpovídajícím zákonu znaky jednání pachatele jako znaku objektivní stránky trestného činu.

K opodstatněnosti této části podaného dovolání je v obecné rovině třeba uvést, že trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, způsobí-li tímto činem zároveň těžkou újmu na zdraví (srov. § 89 odst. 7 tr. zák.). Tento těžší následek přitom může být s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. způsoben jak úmyslně (§ 4 tr. zák.), tak z i nedbalosti (§ 5 tr. zák.). Úmysl pachatele trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. musí ovšem zásadně zahrnovat jednání spočívající v donucení jiného k souloži nebo obdobnému pohlavnímu styku v některé z (výše uvedených) v zákoně předpokládaných forem a příčinný vztah mezi tímto jednáním a způsobeným následkem. Pod pojmem násilí ve smyslu § 241 tr. zák. je pak třeba rozumět použití fyzické síly za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu a dosažení soulože nebo obdobného pohlavního styku proti vůli znásilňované osoby. O pohrůžku bezprostředního násilí půjde tehdy, je-li z takové pohrůžky zjevné, že násilí bude vykonáno ihned (tj. okamžitě), jestliže se napadená osoba nepodrobí vůli útočníka.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že soudy obou stupňů založily svůj právní názor na skutkovém zjištění, že obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu nutil poškozenou L. Š. nejprve k obnažení horní poloviny těla a když s tím nesouhlasila, spoutal ji kovovými pouty a polonahou ji pak fotografoval. Když se poškozená částečně vyprostila z pout, posadil ji na stůl a pod pohrůžkou opětovným spoutáním ji vysvlékl kalhoty a spodní kalhotky. Poté na poškozené prováděl různé sexuální praktiky (zasouvání prstů a plastového ramínka v délce 460 mm a šířce 36 mm do jejího přirození, přičemž tento předmět jí strkal též do konečníku) a konečně jí zasunul do přirození i svůj pohlavní úd. O tom, že se poškozená jednání obviněného (dovolatele) bránila a dobrovolně k němu nepřivolila, pak podle zjištění soudů svědčily jak stopy na jejím těle (podlitina na krku a šrámy na obou zápěstích), tak i samotná fotodokumentace pořízená obviněným (dovolatelem) přímo v průběhu činu (viz fotografie č. 63 až 67 na č. l. 290 spisu). Rovněž samotný následek dovolatelova jednání spočívající v posttraumatické stresové poruše s nutností dlouhodobého léčení, která u poškozené přetrvávala ještě v době rozhodování odvolacího soudu a podstatně ji zabraňovala v plnohodnotném způsobu života (viz str. 8 napadeného rozhodnutí), by vedle již shora konstatovaných skutečností zjevně nedovoloval přiklonit se k dovolatelem naznačované verzi, že v daném případě jednal se svolením poškozené.

Soudy zjištěný skutkový stav věci lze v posuzovaném případě shrnout tak, že dovolatel se záměrem provádět s poškozenou výše uvedené sexuální praktiky, a posléze i k uskutečnění vlastní soulože (spojení pohlavních orgánů), použil k překonání jejího odporu jednak fyzického násilí a jednak pohrůžek, že v tomto násilí bude pokračováno, pokud se poškozená nepodrobí jeho vůli. Z projevů dovolatelovy vůle (chtění) bylo přitom dostatečně zřejmé, že s poškozenou má v úmyslu uskutečnit soulož i proti její vůli a že tohoto cíle byl rozhodnut dosáhnout i za cenu použití velmi brutálního způsobu překonání její obrany. Všechny tyto rozhodné skutečnosti, včetně způsobeného následku (tj. delší dobu trvající poruchy zdraví poškozené ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch/ tr. zák.) jsou náležitě vyjádřeny též v popisu skutku pod bodem 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně. Předmětný skutek pak oba soudy po právní stránce správně posoudily jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 236/2002 (viz str. 2 usnesení) a sp. zn. 7 Tdo 621/2002, řeší skutkově odlišné případy.

Se zřetelem ke všem shora rozvedeným skutečnostem nelze proto dovolateli přisvědčit, že napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy jím vytýkanými vadami. Nejvyšší soud proto podané dovolání neshledal ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

V dovolacím řízení současně nebyly shledány důvody, aby z podnětu obviněného bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř. Návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí může přitom za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, což se v posuzovaném případě nestalo.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler