3 Tdo 1463/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1463/2016-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání, které podala obviněná I. A. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 To 286/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 23/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 88 T 23/2016 , byla obviněná I. A. M. uznána vinnou ze spáchání

[I.] přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku na skutkovém základě, že v době od 10. 5. 2015 do 23. 6. 2015 v B., prostřednictvím elektronických telekomunikačních prostředků opakovaně kontaktovala poškozeného Z. H., trv. bytem B., B., tak, že mu s četností několikrát za den zasílala ze svého mobilního telefonu a internetu celkem v 128 případech SMS zprávy se sexuálním podtextem, vzpomínkami na předcházející vztah, vyznávala mu city a dožadovala se obnovení jejich vztahu a uváděla sdělení osobního charakteru o tom, co prožívá a dělá, a dále jej nepravidelně v několika případech kontaktovala e-maily z adresy se stejným obsahem, čímž mu způsobovala problémy v jeho osobním životě, a tohoto jednání se dopustila přesto, že usnesením Městského soudu v Brně č. j. 72 Nc 91/2014 z 23. 12. 2014, které převzala 2. 1. 2015, a následně usnesením Městského soudu v Brně č. j. 72 Nc 201/2015 z 5. 2. 2015, které převzala 12. 2. 2015, jí byla do 23. 6. 2015 uložena povinnost zdržet se setkávání, nežádoucího sledování a obtěžování, jakož i kontaktování jakýmkoliv způsobem poškozeného Z. H., čímž tuto povinnost opakovaně porušila , a

[II.] přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku na skutkovém základě, že v době od 16:00 hod. dne 4. 1. 2016 do 18. 1. 2016 v B. se vyhýbala nástupu výkonu trestu odnětí svobody tím, že ačkoliv dne 20. 12. 2015 převzala výzvu Městského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015, č. j. 2 T 106/2015, aby nejpozději dne 4. 1. 2016 do 16:00 hod. nastoupila ve věznici Brno-Bohunice výkon trestu odnětí svobody uložený jí rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 2 T 106/2015 ze dne 15. 9. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 383/2015 ze dne 12. 11. 2015, do výkonu trestu bez vážného důvodu nenastoupila a nástupu trestu se vyhýbala až do svého zadržení Policií ČR, ke kterému došlo na základě vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu ze dne 12. ledna 2016, kdy byla dne 18. 1. 2016 zadržena a do věznice eskortována .

Za přečin ad I. a za sbíhající se dvojnásobný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2015, č. j. 2 T 106/2015-416, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 7 To 383/2015, byla podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2015, č. j. 2 T 106/2015-416, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 7 To 383/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za přečin ad II. byla odsouzena podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 To 286/2016 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 6. 2016 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněná je toho názoru, že soudy obou stupňů postupovaly nesprávně při posouzení hmotněprávního aspektu jednání, když dospěly k závěru, že poškozeného kontaktovala. Skutková podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku hovoří o povinnosti zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. K tomu obviněná zdůraznila, že se s poškozeným nestýkala ani nenavazovala kontakty, pouze mu zasílala informativní sdělení. Obviněná nesouhlasí ani s tím, že by se vyhýbala nástupu trestu odnětí svobody a tedy mařila výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupila na výzvu soudu trest odnětí svobody. Uznává, že k výkonu trestu nenastoupila, nicméně zažádala si o odklad nástupu trestu, neboť měla zaplacený semestr kurzu právnického minima pro překladatele a přála si jej dokončit. O její žádosti soud rozhodl až po termínu nástupu trestu odnětí svobody. Je přesvědčená, že se úmyslně nevyhýbala nástupu trestu, nikterak se neskrývala a chodila i na úřady, kde byla ostatně i zadržena. Z těchto důvodů jí nebyl prokázán úmysl nenastoupit k výkonu trestu.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2016, č. j. 8 To 286/2016-237, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2016, č. j. 88 T 23/2016-194, ve výrocích o vině a trestu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že se neztotožňuje s námitkami obviněné proti skutkovým zjištěním. Soudy podle jejího názoru postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Pokud jde o výhrady obviněné, že s poškozeným nenavazovala kontakty, a proto nemohla naplnit objektivní stránku trestného činu podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku, pak podle státní zástupkyně obviněná pokračovala ve svém jednání i přes usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2014, sp. zn. 72 Nc 91/2014, tedy vydané předběžné opatření nerespektovala. Z pohledu trestní odpovědnosti je proto irelevantní, jak celou situaci vnímá sama obviněná. Podstatné je, že mařila rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým jí byla uložena povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. Pojem kontaktování přitom nelze vykládat restriktivně, pouze ve smyslu osobního kontaktu. Obviněná poslala poškozenému 128 SMS zpráv a několik e-mailů a poškozený měl v důsledku jejího jednání psychické potíže. Její jednání proto lze posoudit jako opakované i závažné. Všechny zákonné znaky předmětného přečinu tak podle státní zástupkyně naplnila. Ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku státní zástupkyně uvedla, že dovolací námitky obviněná uplatnila již v předchozím řízení a soudy se s touto argumentací již vypořádaly. Obviněná věděla, že má nastoupit výkon trestu, výzvu k nástupu převzala. Převzala rovněž usnesení o zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu. Absolvování vzdělávacího kurzu rozhodně nelze považovat za závažný důvod nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Obviněná I. A. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatelky plyne, že podle jejího přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Pokud obviněná v dovolání namítala, že nemohla naplnit objektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku, jelikož poškozeného nekontaktovala, nýbrž mu pouze předávala informace o své osobě, resp. že absentuje zavinění u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku, neboť se nevyhýbala nástupu trestu, pouze chtěla dokončit vzdělávací kurz, jde o námitky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu sice relevantní, ovšem zjevně neopodstatněné.

Tytéž námitky obviněná uplatnila již v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí řádně vypořádal. Argumentace obviněné navíc plně nerespektuje skutkové závěry učiněné soudy. Jednání obviněné v případě prvního skutku totiž spočívalo nejen ve sděleních osobního charakteru, ale i v zasílání zpráv se sexuálním podtextem, vzpomínkami na předcházející vztah, vyznávání citů a dožadování se obnovení předchozího vztahu. Tímto jednáním nepochybně poškozeného kontaktovala. Obviněná takto jednala i přesto, že právě takového jednání byla povinna se zdržet na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2014, č. j. 72 Nc 91/2014, a následně usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, č. j. 72 Nc 201/2015. Pokud jde o dovolací námitky vztahující se ke druhému skutku, pak je třeba zopakovat, že dne 20. 12. 2015 převzala obviněná výzvu Městského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015, č. j. 2 T 106/2015, aby nejpozději dne 4. 1. 2016 do 16:00 hod. nastoupila ve věznici Brno-Bohunice výkon trestu odnětí svobody uložený jí rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 2 T 106/2015 ze dne 15. 9. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 383/2015 ze dne 12. 11. 2015. V mezidobí sice požádala o odklad výkonu trestu z důvodu účasti na vzdělávacím kurzu, její žádost však byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2015, sp. zn. 2 T 106/2015, doručeným jí dne 11. 1. 2016. Do výkonu trestu přesto až do svého zadržení dne 18. 1. 2016 nenastoupila. Za této situace dovodily soudy naplnění mj. i subjektivní stránky předmětného přečinu podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku opodstatněně.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 9. 11. 2016

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu