3 Tdo 1460/2014
Datum rozhodnutí: 17.12.2014
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 2 tr. zák.



3 Tdo 1460/2014 -31

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2014 o dovolání podaném Ľ. O. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 35/2014 ze dne 10. června 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 146/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 74 T 146/2013 ze dne 15. listopadu 2013 byl dovolatel (společně s D. F.) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí v trvání tří roků a čtyř měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování realitních činností na dobu sedmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 7/2009 ze dne 13. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Také bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. F.

O odvolání Ľ. O. (a spoluobviněného D. F.) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 3 To 35/2014 ze dne 10. června 2014 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) z podnětu odvolání obžalovaných napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl tak, že je uznal vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uložený trestný čin jim byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců a pro jeho výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Dále jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování realitních činností na dobu sedmi roků. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 1 T 7/2009 ze dne 13. 3. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Také bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal Ľ. O. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vytýkané jednání nesprávně posoudil jako jednání trestné, kdy je zcela evidentní, že se v žádném směru ani na základě provedených důkazů a jejich vyhodnocení nejednalo o jednání splňující všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jelikož na straně poškozeného v žádném okamžiku neexistoval omyl ohledně příslušné smlouvy a jejího typu. Uvedl, že pokud Nejvyšší soud neshledá důvod pro rozhodnutí o zproštění obžaloby, měl by být napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc by měla být vrácena státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., neboť v řízení byly neodstranitelné procesní vady. Takovou neodstranitelnou procesní vadou je dle jeho přesvědčení nezákonnost zahájení trestního stíhání, když na základě usnesení o zahájení trestního stíhání nemohlo být v souladu se zákonem zahájeno trestní stíhání, jelikož popis skutku ve výroku příslušného usnesení policejního orgánu, nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že v předmětném usnesení o zahájení trestního stíhání byla ignorována subjektivní stránka jemu přisuzovaného trestného činu, ale i existence vzniku škody a poškozené osoby, což má podle něj za následek, že toto usnesení nelze považovat za zákonné zahájení trestního stíhání. K nápravě i přes stížnost dovolatele nedošlo až do rozhodnutí soudu druhého stupně, kdy byly poprvé ve skutkové větě uvedeny veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a rovněž v jeho odůvodnění se konstatuje, že skutková věta obsahovala namítané nedostatky. Dále uvedl, že ani odvolací soud se dostatečně nezabýval obsahem a naplněním smlouvy o převodu bytové jednotky. Poukázal na skutečnost, že z provedeného dokazování vyplývá, že společnost pana F. uhradila za převáděný byt pana K. více než polovinu sjednané kupní ceny a soudy se nijak nezabývaly potenciálním úmyslem pana F. poškozenému vůbec nedoplatit zbytek sjednané ceny. V těchto souvislostech je dle něj naprosto zřejmé, že nemohl jakýmkoli způsobem ovlivnit skutečnost, zda společnost Secure Investments, s. r. o., uhradí poškozenému celou kupní cenu a logicky tak nemohlo v jeho případě dojít k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž ani výpověď poškozeného nebyla hodnocena ve smyslu judikatury Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soud v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, č. j. 3 To 35/2014-304, zrušil nebo aby sám Nejvyšší soud ČR rozhodl o zproštění obžalovaného Ľ. O. od obžaloby Okresního státního zastupitelství Ostrava ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 12 ZT 58/2013.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že námitky dovolatele považuje za irelevantní. Pod tvrzený (ani jiný) dovolací důvod je nelze podřadit. Uvedl, že pokud dovolatel tvrdí, že jeho jednání nevykazovalo zákonné znaky příslušné skutkové podstaty, když absentoval omyl na straně poškozeného a jednání obviněného nenaplnilo objektivní stránku příslušného deliktu, pak vychází z vlastní představy o skutkovém stavu. Takováto argumentace je však v rámci dovolacího řízení irelevantní a nelze k ní přihlížet, protože je zásadně nezbytné vycházet ze skutkového stavu, který zjistily soudy činné ve věci v předchozích stadiích trestního řízení, nikoli ze stavu, jak jej prezentuje obviněný. Skutkový stav zjištěný soudy, zachycený zejména v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku a blíže rozvedený v jeho odůvodnění, přitom vykazuje jak znak omylu na straně poškozeného (zejména předložení smlouvy o převodu místo smlouvy o úvěru), tak i ostatní
znaky příslušného trestného činu (zejména obohacení a způsobení škody, a to ve výši nejméně 201.111 Kč). Pokud jde o výtky, které dovolatel směřuje vůči usnesení Policie ČR a vůči tomu, jak s tímto usnesením naložilo státní zastupitelství a následně i soudy, jde opět o námitky irelevantní, neboť dovolatel se zde fakticky domáhá přezkumu usnesení policejního orgánu, což je v rámci dovolacího řízení nepřípustné. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze zařadit ani námitku, že se soudy dostatečně nezabývaly obsahem a naplněním smlouvy o převodu bytové jednotky . Jedná se totiž o námitku, která směřuje do důkazního řízení, resp. hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž k námitkám tohoto typu nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. K odkazům dovolatele na judikaturu Ústavního soudu a údajné zásahy do jeho ústavně zaručených práv státní zástupce uvedl, že jde o odkazy natolik obecné, že se k nim nelze kvalifikovaně vyjádřit, nicméně k nim uvedl, že pro tyto námitky není v příslušném spisu žádný reálný podklad. Vyjádřil přesvědčení, že námitky dovolatele tedy nelze podle jeho názoru pod tvrzený dovolací důvod podřadit. A vzhledem k tomu, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu neplyne nic, co by mohlo dovodit existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Uzavřel proto, že dovolatel podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Předmětné dovolání proto navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že námitky tak, jak je uplatnil dovolatel, nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů. To proto, že dovolatel jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní hodnocení provedených důkazů a s ním spojenou vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, případně se domáhá hodnocení důkazů zcela odlišným způsobem, než učinily soudy dosud ve věci činné. Soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily a proč neuvěřily výpovědi dovolatele a uznaly jej vinným výše uvedeným trestným činem. Vycházely tak především z výpovědi poškozeného K., svědkyně S., Ing. L. K., které jsou v souladu s dalšími (ve věci provedenými) listinnými důkazy. Z provedených důkazů pak odvolací soud správně dovodil za prokázané, že poškozený vstupoval do jednání s obviněnými s tím, že podpis smlouvy o převodu bytové jednotky je nutný pouze jako sjednání ručení k jemu požadovanému úvěru, přičemž dále již popsaným způsobem jednali po vzájemné dohodě se společným úmyslem připravit poškozeného podvodným jednáním o byt.

Pod uplatněným dovolacím důvodem nelze právně relevantně uplatnit ani námitky procesního charakteru, kterými dovolatel navíc nepřípustně brojí proti rozhodnutím učiněným v průběhu trestního řízení, proti nimž není dovolání přípustné, jako je např. usnesení o zahájení trestního stíhání. Takovéto námitky nejen, že neodpovídají hmotně právní povaze deklarovaného dovolacího důvodu, ale je třeba i odkázat na ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) h) tr. ř., kde je zřetelně vymezeno, která rozhodnutí lze napadnout dovoláním, přičemž je zřejmé, že usnesení o zahájení trestního stíhání v tomto taxativním výčtu chybí. Nad rámec uvedeného je možno poukázat na skutečnost, že lze souhlasit s dovolatelem, že znění skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně i v rozsudku soudu prvního stupně skutečně nebylo v souladu se zákonem, nicméně všechna pochybení zcela v souladu s trestním řádem napravil soud odvolací, jehož rozhodnutí (proti kterému ostatně jako jedinému podané dovolání směřuje) nelze takto nic vytknout.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka