3 Tdo 146/2007
Datum rozhodnutí: 07.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 146/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 o dovolání podaném obviněným Ing. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 7 To 360/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 3 T 197/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 3 T 197/2005, byl obviněný Ing. M. V. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že v období od 28. 12. 2004 do 1. 6. 2005 na Městském úřadě jako referent tohoto úřadu, odboru dopravy a silničního hospodářství, jako odpovědný pracovník oddělení evidence vozidel, v rozporu s ustanovením § 6 odstavec 5 a § 12 odstavec 2 zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, s úmyslem opatřit D. D. neoprávněný prospěch, přijal dne 28. 12. 2004 od D. D. žádost o zápis změn údajů v registru vozidel, týkající se přepisu vozidla Audi A6 2.5 TDI, z majitelky Z. H. na D. D. a současně přihlášku k registraci vozidla, přestože nedoložil plnou moc, která by prokazovala oprávnění jednat za Z. H. a dále protokol o evidenční kontrole, bez kterého nelze přihlášku přijmout, dále v blíže nezjištěné době v lednu 2005, přijal opět od D. D. žádost o zápis změn údajů v registru týkající se přepisu shora označeného vozidla ze své osoby na L. H. a současně přihlášku k registraci vozidla, ke které nedoložil plnou moc L. H., popř. kupní smlouvu prokazující převod vozidla a protokol o evidenční kontrole a následně dne 1. 6. 2005 přijal opět od D. D. bez plné moci L. H. žádost o zápis změn údajů v registru vozidel a přihlášku k registraci vozidla, týkající se shora popsaného vozidla, opět bez protokolu o evidenční kontrole a všechny tyto žádosti a přihlášky kladně vyřídil, zpracoval a údaje zavedl do registru vozidel, ačkoli byl povinen tyto změny odmítnout a neprovést. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití §§ 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce odpovědného pracovníka ve státní správě na dobu čtyř let. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 7 To 360/2006, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a za použití § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 9. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam, neboť v případě výroku o vině jde o týž procesní stav, jako by odvolání obviněného bylo de facto zamítnuto).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání směřující proti výroku o vině, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. je trestným činem úmyslným (§ 3 odst. 3 tr. zák.) a k jeho trestnosti je třeba úmyslného zavinění jako obligatorního znaku tzv. subjektivní stránky skutkové podstaty. Podle názoru dovolatele však skutkový stav zjištěný soudem není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu. Dovolatel dále poukázal na to, že jednal v dobré víře, že plná moc je podepsána osobou oprávněnou. Zákon č. 56/2001Sb. přitom nepřikazuje, aby plné moci byly úředně ověřeny. Skutečnost, že přijal od D. D. plnou moc (byť se tato ztratila) pak potvrzuje, že postupoval v souladu s citovaným zákonem. Nemohl proto jednat v úmyslu opatřit D. D. neoprávněný prospěch, jak nesprávně dovodil soud. Dovolatel současně připomněl výpovědi některých osob, a to I. J., J. M., Ing. K. P., L. H. a D. D., které podle něj plně přisvědčují jeho tvrzením. Na tomto základě pak dovolatel dospěl k závěru, že byl výše uvedeným trestným činem uznán vinným neprávem. Se zřetelem k těmto důvodům proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 zrušil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku, č. j. 3 T 197/2005 z 11. 5. 2006 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2006, č. j. 7 To 360/2006 a podle § 265l přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že z argumentace dovolatele zřetelně plyne, že své námitky zdánlivě právní povahy staví na odlišné interpretaci zásadních důkazů provedených v posuzované trestní věci a tudíž ve skutečnosti i na jiném skutkovém stavu, než z jakého vycházely oba ve věci činné soudy. Státní zástupce upozornil na to, že dovolatel své výhrady zužuje pouze na jeden ze čtyř chybějících podkladů, bez nichž nesměl přijmout žádosti D. D. o zápis změn v registru vozidel, které se týkaly jediného vozidla a byly podány v rozmezí necelých dvou měsíců. Státní zástupce zdůraznil, že k realizaci žadatelem požadovaných změn byly nutné nejen plná moc oficiální držitelky převáděného vozidla Z. H., ale také plná moc dalšího nabyvatele k převodu vozidla z D. D. na L. H., a kromě toho v obou případech také protokol o provedené evidenční kontrole. Podle státního zástupce z očividně nestandardního postupu, který od dovolatele požadoval D. D., bylo zjevné nejen obcházení bezpečnostních mechanismů zavedených na úseku převodů evidence vlastnictví motorových vozidel, ale také skutečnost, že tímto obcházením vznikal D. D. neoprávněný prospěch oproti ostatním žadatelům, kteří stanovené požadavky splnili. Proto podle názoru státního zástupce i v případě, že by námitky uplatněné dovolatelem směřovaly nikoli proti skutkovým zjištěním, ale skutečně vůči hmotně právnímu posouzení věci, nebylo by možno považovat podané dovolání za důvodné. S ohledem na faktickou povahu námitek dovolatele však státní zástupce dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek byl podán z jiného důvodu, než jaké jsou stanoveny v § 265b tr. ř. Své vyjádření proto shrnul tak, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Současně vyjádřil souhlas, aby navrhované rozhodnutí bylo učiněno za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí.

Obviněný Ing. M. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení § 265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám interpretuje výsledky provedeného dokazování a spojuje s nimi vlastní právní závěry ohledně absence svého úmyslného zavinění jako obligatorního znaku tzv. subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se procesní stránky věci (hodnocení důkazů) směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení věci vycházely. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkou, že skutek i v podobě, jak byl soudem zjištěn, postrádá znaky dovolatelova úmyslu a nemohl být proto právně kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel (srov. § 89 odst. 9 tr. zák.), který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3 tr. zák.). Zavinění ve formě úmyslu se vždy musí vztahovat ke všem znakům tzv. objektivní stránky trestného činu, což znamená, že musí zahrnovat nejen výkon pravomoci v rozporu se zákonem (porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané), ale rovněž opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému. Pod pojmem neoprávněný prospěch je přitom třeba rozumět jakékoliv neoprávněné zvýhodnění veřejného činitele nebo jiné fyzické či právnické osoby. Neoprávněný prospěch přitom může mít nejen materiální, ale též nemateriální povahu.

V posuzovaném případě vycházely soudy obou stupňů ze zjištění, že obviněný (dovolatel) jako referent Městského úřadu ve Frýdku - Místku, odboru dopravy a silničního hospodářství, a odpovědný pracovník oddělení evidence vozidel (tj. veřejný činitel podle § 89 odst. 9 tr. zák.), způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně opakovaně vědomě porušil zákon, a to ustanovení § 6 odst. 5 a § 12 odst. 2 zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Tím umožnil žadateli D. D. neoprávněný přepis vozidla Audi A 6 z majitelky Z. H. na jeho osobu a posléze též na osobu L. H. Jako pracovník správního orgánu zároveň vykonával svěřenou pravomoc a v tomto smyslu měl postavení veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. Jestliže soudy dovodily, že obviněný jednal zároveň v úmyslu (§ 4 tr. zák.) opatřit D. D. neoprávněný prospěch (viz str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 rozsudku odvolacího soudu), považuje Nejvyšší soud tento závěr za správný. Výkon dovolatelovy pravomoci se v posuzovaném případě dostal do rozporu se zákonem opakovaně, aniž by žadatele D. D. odmítl s poukazem na nedostatek formálních náležitostí nutných k provedení požadovaných úkonů. Naopak mu v rozporu se svými povinnostmi vyhověl a tím jej proti ostatním žadatelům zvýhodnil. Jako odpovědný pracovník oddělení evidence vozidel musel přitom vědět, že bez jeho přispění (spočívajícím zde v jednání odporujícím zákonu) by žadatel D. D. nikdy nemohl dosáhnout přepisu a registrace předmětného vozidla způsobem, jakého podle zjištění soudů použil. Dovolatelův úmysl pak za těchto okolností nepochybně zahrnoval nejen porušování jeho povinností, tedy samotný výkon jeho pravomoci v rozporu se zákonem, ale zároveň též (přinejmenším ve formě srozumění) i následek spočívající v tom, že D. D. získá v důsledku dovolatelova nezákonného postupu výhodu, na kterou by jinak neměl právo.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že skutkový stav věci, jak jej zjistil a ve výroku svého rozsudku popsal soud prvního stupně, a z něhož následně vycházel i odvolací soud, dovoluje učinit závěr o dovolatelově úmyslu jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto považuje rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu k otázce zavinění obviněného za věcně správná a námitce dovolatele o absenci jeho úmyslu (§ 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.) nepřisvědčil. Je ovšem na místě poznamenat, že soudy měly rozhodné skutečnosti týkající se zavinění (jak je Nejvyšší soud zmiňuje shora) v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. podrobněji vyložit a odůvodnit ve svých rozhodnutích. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud tedy neshledal podané dovolání ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného Ing. M. V. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler