3 Tdo 1459/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 274 odst. 1 tr. zák., § 5, 6 tr. zák.




3 Tdo 1459/2010 -19 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, č. j. 10 To 223/2010-71, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 11/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 3. 2010, č. j. 3 T 11/2010-56, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., Trestního zákoníku, (dále jen tr. zákoník ) na tom skutkovém základě, že dne 2. 2. 2010 od 19:00 hodin do 19:15 hodin bezprostředně po požití alkoholických nápojů řídil z obce D. přes obec V. a V. okres N., osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda 120L, modrozelené barvy, kdy na silnici ve vzdálenosti cca 300 m za obcí V. ve směru na obec K., vozidlo pro poruchu uprostřed jízdního pruhu odstavil a nechal neosvětlené, přičemž byl následně kontrolován hlídkou OOP N. a dechovou zkouškou digitálním přístrojem Dräger bylo v jeho dechu prokázáno 1,68 g/kg alkoholu a následnou druhou dechovou zkouškou provedenou ve 20:26 hodin bylo v jeho dechu zjištěno 1,89 g/kg alkoholu . Za to byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku. a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku s použitím § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu soud současně uložil peněžitý trest ve výši 15.000 Kč, představující 30 denních sazeb po 500 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. A konečně výrokem podle § 73 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2010, č. j. 10 To 223/2010-71, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 5. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že skutečně řídil pod vlivem alkoholu osobní automobil. Setrval na své obhajobě, podle níž automobil řídil jeho známý M. F., jehož zprvu při výslechu nechtěl jmenovat a který jako svědek u hlavního líčení vše posléze logicky, jasně a pravdivě popsal. Protože se těsně před příjezdem policie nepohodli, jmenovaný opustil vozidlo a odešel domů směrem na K., kde bydlel u své přítelkyně, necelý kilometr cesty od místa inkriminované události. Soud prvního stupně přesto dospěl ke zjištění, že vozidlo řídil dovolatel a nikoliv výše jmenovaný svědek. Tento závěr učinil pouze na základě výpovědí zasahujících policistů, kteří dovolatele ovšem přímo řídit neviděli, a pokud ho legitimovali u jeho automobilu, ten v danou chvíli již stál na místě. Svědka F. přitom policisté vidět nemohli, protože hlídka přijížděla od obce V., tedy z opačného směru. Skutečnost, že ještě v době příjezdu hlídky měl sedět za volantem svého vozu, dovolatel vysvětlil tím, že počátkem února byla značná zima a proto zůstal ve vozidle. Znovu však zdůraznil, že vůz neměl nastartovaný motor a byl v danou chvíli nepojízdný. Pokud při svém výslechu dne 3. 2. 2010 uvedl, že z obce D. přes V. do V. řídil sám, pak to bylo dáno tím, že i v době předmětného výslechu byl pod silným vlivem alkoholu a na průběh výslechu samotného si z tohoto důvodu téměř nevzpomíná. Policisté mu zároveň neumožnili, aby se před výslechem mohl alespoň poradit se svým obhájcem. K jeho dalším výpovědím pak již soudy nepřihlížely a jeho pozdější korigující tvrzení, jakož i svědeckou výpověď M. F. protiprávně ignorovaly.

Obviněný pak zpochybnil rovněž míru svého ovlivnění alkoholem. Poukázal na to, že soudy za důkazní prostředek v tomto ohledu považovaly dechovou zkoušku provedenou zřejmě nesprávně nastaveným, respektive nesprávně fungujícím přístrojem Dräger. Zároveň popřel, že by ho příslušníci Policie ČR vyzývali k odběru krve nebo ho alespoň poučili o možných důsledcích odmítnutí krevní zkoušky. Tato skutečnost nebyla navíc v průběhu trestního řízení ničím prokázána. Podle dovolatele lze proto dovodit, že rovněž policisté k jeho tíži porušili zákon, zejména zákon o Policii ČR a trestní řád.

V závěru podaného dovolání obviněný uvedl, že přístup obou soudů vůči němu byl neobjektivní, o čemž má svědčit také jeho nepřiměřené potrestání spočívající v udělení tří trestů za relativně málo závažný trestný čin (přečin), kterým navíc ani nezpůsobil žádné nepříznivé následky. Obviněný současně vyslovil přesvědčení, že u něho jako nikdy netrestané osoby je takové potrestání velmi neobvyklé. Podstatné podle něho však zůstává, že především nebylo prokázáno, že dne 2. 2. 2010 kolem 19:00 hodin řídil osobní automobil ovlivněn alkoholem, a to v míře konstatované soudy; přinejmenším již s ohledem na pochybnosti vzbuzující nepřesné měření přístrojem zn. Dräger. Povinností soudů pak bylo, aby postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a v pochybnostech rozhodly v jeho prospěch.

S ohledem na shora uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek ve znění odvolacího rozsudku Pozn.: správně usnesení . v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která nejprve poukázala na to, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Jinými slovy, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není dovolateli umožněno domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Dovolatel však podle státní zástupkyně opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o polemiku s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Zejména se snažil zpochybnit, že by byl pachatelem předmětného přečinu, když tvrdí, že vozidlo po požití alkoholu neřídil. Zpochybnil také průkazní hodnoty z měření alkoholu v krvi. Prostřednictvím námitek o nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci se pak domáhal zjištění, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, neboť se ve skutečnosti přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku vůbec nedopustil. Tyto námitky tak spolu s výtkou, že soudy měly v daném případě postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného , pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou.

Státní zástupkyně připustila, že zásah do skutkových zjištění soudů je výjimečně možný i v rámci řízení o dovolání, avšak jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V posuzované věci se však podle ní zjevně o takový případ nejedná.

K míře průkaznosti měření hladiny alkoholu v krvi řidiče dechovým přístrojem Dräger a na něj navazující otázce posouzení způsobilosti řídit motorové vozidlo, státní zástupkyně odkázala na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, ze kterého mimo jiné vyplývá, že výsledek dechové zkoušky na alkohol není možné bez dalšího odmítnout jen proto, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, jestliže její výsledek jinak odpovídá ostatním ve věci provedeným důkazům. Soudy přitom v souladu s těmito zásadami postupovaly, protože k právnímu závěru o nezpůsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla dospěly nejen z výsledků opakovaně provedené dechové zkoušky, ale i na základě svědeckých výpovědí policistů, kteří předmětného dne prováděli silniční kontrolu a z nichž vyplynulo, že obviněný jevil i zřejmé příznaky požití alkoholu.

Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně tím, že obviněný ve svém dovolání pouze odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak neuplatnil takové námitky, které by jím zvolenému dovolacímu důvodu odpovídaly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný J. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi zjištěným skutkem a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, vůbec nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu, zejména na rozporných svědeckých výpovědích hlídku konajících policistů M. G. a J. L., na jeho vlastní prvotní výpovědi ze zkráceného přípravného řízení, při níž se k řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu sice přiznal, ale kterou učinil bez možnosti porady s obhájcem a v podnapilém stavu; a konečně též na výsledcích měření údajně vadným dechovým přístrojem Dräger. Přitom naopak neuvěřily svědecké výpovědi M. F., který potvrdil, že řídil vůz dovolatele až do chvíle, než měl poruchu a zůstal stát nepojízdný na silnici. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži, ač tak v pochybnostech učinit neměly. V důsledku toho pak bylo vycházeno ze skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž v inkriminovanou dobu motorové vozidlo neřídil, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby mohl být přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle judikatury Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzovaném případě však soudům nelze vytknout, že obsah provedeného dokazování a jimi učiněné skutkové závěry jsou ve vzájemném rozporu, dokonce do té míry flagrantním (extrémním), aby za těchto okolností vůbec přicházelo v úvahu přijetí závěru, že dovolatel řídil v inkriminovanou dobu a místě osobní automobil bezprostředně po požití většího množství alkoholických nápojů. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Ve svém rozsudku tento postup přesvědčivě vyložil a odůvodnil se zaměřením na to, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal ve vztahu k dovolatelem popíranému řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu za prokázané (§ 125 odst. 1 tr. ř.). Na tomto místě je nutno zdůraznit, že prvotní výpovědi obviněného i jejím následným změnám věnoval soud patřičnou pozornost a vysvětlil, proč ve světle dalších důkazů neuvěřil jeho pozdější obhajobě podporované svědeckou výpovědí M. F. (viz str. 3 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a na jím zjištěný skutkový stav plně navázal, což v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. rovněž řádně odůvodnil.

Pokud jde o námitku dovolatele, že ani z technického hlediska nebylo prokázáno , že ve stavu vylučujícím způsobilost vykonával činnost (zde řízení motorového vozidla), při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, je jako obiter dictum třeba uvést následující:

Stav vylučující způsobilost k řízení je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. Obecně platí, že podle poznatků lékařské vědy žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile).

Dále je nutno připomenout, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99 Pozn.: v právní nauce viz např. Právní rozhledy, C. H. BECK, 5/2000, str. 221, dále Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, Komentář - díl II, 6. vydání, C. H. BECK, Praha 2004, vysvětlivka č. 3 na str. 1201 a str. 1207, resp. Šámal a kol.: Trestní zákoník II, Komentář, 1. vydání, C. H. BECK, Praha 2010, str. 2555. , citovaném ve vyjádření k dovolání státní zástupkyní, vyslovil, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle ustanovení § 201 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /), nyní přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi pachatele v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost pachatele nikoliv konkrétním množstvím požitého alkoholu, nýbrž stavem vylučujícím způsobilost k řízení. Na takový stav lze sice usuzovat především z výše hladiny alkoholu naměřené v krvi řidiče. Není-li však takový údaj k dispozici, např. proto, že příslušná zkouška na alkohol byla pachatelem buď odmítnuta, anebo sice provedena byla, avšak její výsledek nelze považovat za přesný, je možné stav vylučující způsobilost k řízení vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda uskutečněna, např. podle druhu a množství před tím požitých alkoholických nápojů, ze samotného způsobu pachatelovy jízdy, z jeho celkového chování apod. Nejvyšší soud zároveň poukázal na to, že vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může být jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným , jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák. (nyní § 274 odst. 1 tr. zákoníku), též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu . Výsledek dechové zkoušky pak není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, pak z rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že vycházely ze skutkového základu, podle něhož obviněný J. P. (dovolatel) dne 2. 2. 2010 ve večerních hodinách řídil osobní automobil bezprostředně po požití alkoholu. Jeho ovlivnění alkoholem pak bylo podle názoru soudů bezpečně prokázáno nejen pozitivním výsledkem orientační dechové zkoušky opakovaně provedené hlídkou Policie ČR za použití přístroje Dräger, kdy mu měla být zjištěna hladina alkoholu v krvi nejprve 1,68 g/kg a následně 1,89 g/kg, ale také na základě vlastní výpovědi obviněného ze zkráceného přípravného řízení, který požití alkoholických nápojů přiznal (toho dne měl vypít 6 7 piv), a zejména ze svědeckých výpovědí policistů M. G. a J. L., kteří uvedli, že obviněný v průběhu silniční kontroly vrávoral a z jeho dechu byl zřetelně cítit alkohol (viz str. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přestože nebylo zjištěno množství alkoholu v krvi obviněného v rozhodnou dobu exaktně (tj. lékařským vyšetřením spojeným s odběrem krve), lze mít v posuzovaném případě za to, že soud prvního stupně měl dostatek podkladů (důkazů) pro závěr, že dovolatel řídil automobil ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky (alkoholu). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Soudu prvního stupně lze sice vytknout, že formulace skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku je poněkud kusá a nevýstižná, neboť nezahrnuje zjištěné skutkové okolnosti, jež se týkají konkrétních projevů podnapilosti obviněného (dovolatele) při kontrole hlídkou Policie ČR, která následovala bezprostředně po uskutečnění inkriminované jízdy. Tato nepřesnost popisu skutku, kterou dovolatel ostatně ani nenamítal, však není vadou, která by měla významnější, resp. zásadní dopad na věcnou správnost rozhodnutí obou soudů.

Relevanci z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiznat ani námitce dovolatele týkající se nepřiměřenosti (přísnosti) uloženého trestu.

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz výše). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. K uložení nepřípustného druhu trestu ani trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom v dovolatelově případě nedošlo.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. P. shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler