3 Tdo 1457/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 1457/2016 -20
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 9 To 232/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 27/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 23. 5. 2016 , sp. zn. 1 T 27/2016 , byl obviněný R. D. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 7. 2016 , sp. zn. 9 To 232/2016 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 7. 2016 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Namítl, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z řady provedených důkazů podle obviněného vyplynulo, že o dalším studiu svého syna nevěděl, a tudíž zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu podle § 13 odst. 2 trestního zákoníku. Přesto nalézací soud uzavřel, že obviněný o své vyživovací povinnosti věděl a tento svůj dluh úmyslně zatajil při podání insolvenčního návrhu. Svůj dluh musel dovodit z usnesení o zastavení exekuce vydaném soudním exekutorem. To je však podle obviněného v rozporu s usnesením o povolení oddlužení, vydaným týmž exekutorem o půl roku dřív, z něhož je zřejmé, že v době podání návrhu na oddlužení nemohl z ničeho vědět, že jeho syn studuje další školy, když mu syn navíc podle vlastních slov tuto skutečnost nesdělil. Rovněž mu není zřejmé, jak měl jakožto právní laik z usnesení o zastavení exekuce dovodit, že syn začal studovat, navíc za situace, kdy syn nepodal přihlášku do insolvence, ale místo toho podal exekuční návrh. V době, kdy se měl obviněný podle závěru nalézacího soudu o pohledávce syna na výživném dozvědět, již nemohl bez jeho součinnosti zařídit, aby srážky ze mzdy byly rozdělovány mezi jiné než přihlášené věřitele. Obviněný se proto domnívá, že nemůže být trestán za to, že údajnou pohledávku syna nemůže uspokojit z minima, které mu po provedení srážek zbude, jelikož musí hradit náklady na bydlení, živit nezletilého syna, manželku a těžce nemocnou matku. Závěrem obviněný zopakoval, že se o své vyživovací povinnosti vůči synovi v období od 1. 9. 2012 do 29. 2. 2016 dozvěděl až po zahájení trestního řízení. Navíc nebyl proveden jím navržený důkaz výslechem jeho manželky, která by potvrdila, že se syn svého práva na výživné v roce 2012 výslovně vzdal.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 9 To 232/2016, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu projednání, kde bude změněn rozsudek Okresního soudu v Blansku tak, že dovolatel se v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný uplatnil obdobné námitky již v podaném odvolání. Podle jejího názoru nelze ani jednu z dovolacích námitek podřadit pod deklarovaný a ani jiný dovolací důvod. Ve skutečnosti totiž obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, neboť zpochybňuje pouze učiněná skutková zjištění. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Blansku, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na jedné straně a provedenými důkazy na straně druhé o žádný extrémní rozpor nejedná. Tato zjištění mají podle státní zástupkyně potřebný obsahový základ, soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Pokud obviněný namítal, že nebyla prokázána subjektivní stránka daného přečinu, nepodložil své výhrady žádnými skutečnostmi z oblasti hmotného práva.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b trestního řádu.

Obviněný R. D. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Blansku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. To i přesto, že obviněný formálně deklaroval nenaplnění skutkové podstaty přisouzeného přečinu co do neprokázání subjektivní stránky, tedy zavinění. Učinil tak ovšem pouze zpochybňováním skutkového stavu věci, bez relevantní výtky hmotněprávní. Nejvyšší soud podotýká, že pokud obviněný v témže měsíci, ve kterém nabyl právní moci trestní příkaz, jímž byl odsouzen za stejné jednání, opět začal s neplněním vyživovací povinnosti, pak se nemůže vyvinit poukazováním na údajnou nevědomost o této pokračující povinnosti, tím spíše, když oba soudy dovodily toliko jeho zavinění nedbalostní. Bylo totiž především jeho povinností opatřit si relevantní informace o aktuální životní situaci svého zletilého syna.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu nebyly dovolací námitky obviněného shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu