3 Tdo 1452/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1452/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2006 o dovolání podaném obviněným K. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 5 To 150/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 110/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 3 T 110/2005, byl obviněný K. B. uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v jednání podrobně popsaném v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 249 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku, které směřovalo výlučně proti výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 5 To 150/2006, kterým toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v napadeném výroku nabyl právní moci dne 27. 6. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž zároveň napadl výrok o vině a o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že již v řízení před soudem prvního stupně došlo k pochybení, neboť jej tento soud uznal vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. na základě nedostatečných a nepřesvědčivých skutkových zjištění. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu použitého dovolacího důvodu spočívalo podle dovolatele především v tom, že provedené důkazy neposkytovaly jednoznačný podklad pro závěr, že jeho jednáním byly naplněny formální a materiální znaky výše uvedeného trestného činu. Pokud jde o námitky týkající se výroku o trestu, dovolatel soudům vytkl, že dostatečně nezohlednily jeho doznání k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., nevzaly v úvahu vznik minimální škody ani to, že poškozenému byly odcizené věci vráceny. Podle dovolatele se soudy důsledně neřídily ani ustanovením § 31 odst. 1 tr. zák., když při stanovení druhu trestu a jeho výměry zjevně přihlédly pouze k nebezpečnosti trestného činu a k trestní minulosti dovolatele, aniž by byla blíže posuzována skutečná možnost dovolatelovy nápravy, zejména též ve vztahu k poměrům dovolatele, kterými se soudy vůbec nezabývaly. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že za uvedených okolností lze uložený trest důvodně považovat za nepřiměřeně přísný a tedy uložený v rozporu se zákonem. Jestliže odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku shora konstatované vady týkající se viny i trestu nenapravil, a naopak souhlasil s chybnými závěry soudu prvního stupně, nelze podle dovolatele závěry tohoto soudu považovat za správné. S ohledem na namítané důvody proto v dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 5 To 150/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 3 T 110/2005, pokud jde o výrok o trestu, a věc vrátil Městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu v souladu s ustanovením § 265o tr. ř. odložil, případně přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Předseda senátu (resp. samosoudce) soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, kterým by nejvyšší státní zástupkyně případně uplatnila své právo se k podanému dovolání písemně vyjádřit, popř. vyjádřit souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Obviněný K. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání musí zásadně směřovat proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.

Z předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný K. B. v nyní posuzované věci napadl rozsudek tohoto soudu ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. 3 T 110/2005, odvoláním nikoliv do výroku o vině, ale pouze (výslovně) do výroku o trestu. V odvolání pak namítl, že uložený trest se mu jeví jako nepřiměřeně přísný, a že přiměřeným trestem, který by přijal, by byl trest obecně prospěšných prací, byť i v maximální výměře 400 hodin.

Takto formulované odvolání obviněného zároveň vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. spočívá odvolací řízení na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), tzn. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle § 254 odst. 2, odst. 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.

Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 SbRt.).

Poněvadž v posuzované věci bylo odvolání obviněného podáno jen proti výroku o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného odvolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala.

Za stavu, kdy obviněný podal odvolání jen do výroku o trestu, je nutno vycházet z toho, že tato oprávněná osoba (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolala přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezila výhradně na výrok o trestu. V takovém případě proto obviněný mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu, případně proti průběhu (zákonnosti) řízení, které mu předcházelo. Pokud v dané věci obviněný podal dovolání dílem proti výroku o vině, je zřejmé, že v této části je dovolání nutno považovat za nepřípustné. Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud shledal přípustným toliko proti výroku o trestu. Přípustnost dovolání zde (obecně) vyplývá z ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které je obviněným dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.

V posuzované věci dovolatel sice poukazuje na nesprávnou aplikaci hmotně právního ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák., kde jsou stanovena hlediska rozhodná pro ukládání trestu, avšak uplatněné námitky založil na tvrzení, že soudy při rozhodování o trestu nezohlednily všechny v úvahu přicházející okolnosti, zejména to, že se k trestnému činu krádeže doznal, odcizené věci byly vráceny poškozenému, a že soudy nevzaly v úvahu, resp. ani nezkoumaly jeho osobní poměry. Námitky dovolatele tak ve skutečnosti směřují vůči skutkovým zjištěním soudů (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), na kterých bylo následně založeno jejich rozhodnutí o druhu a výměře uloženého trestu (viz rozsudek soudu prvního stupně str. 3, 4 a usnesení odvolacího soudu str. 2). To znamená, že se dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) relevantních skutkových okolností vztahujících se k uložení trestu. Jeho námitky proto pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Namítanou nepřiměřenost trestu současně nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.h) tr. ř., jenž se vztahuje na (jiné) taxativně přesně vymezené případy vadného rozhodnutí o trestu.

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného K. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. V řízení o dovolání zároveň nebyly shledány podmínky pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler