3 Tdo 1450/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Dotčené předpisy: § 178 odst. 1,3 tr. zákoník, § 353 odst. 1 tr. zákoník, § 353 odst. 2 písm. c) tr. zákoník, § 337 odst. 2 tr. zákoník, § 15 tr. zákoník, § 118 tr. zákoník



3 Tdo 1450/2015 -53
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný P. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 5 To 143/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 81/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný P. V., odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 3 T 81/2013, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník je ), kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině spočívající v tom, že ačkoliv mu bylo rozhodnutím Magistrátu města Ostravy, odborem dopravně správních činností ze dne 1. 9. 2011, č. j. SMO/273986/DSČ/Sot-ZKS, nabyvším právní moci dne 22. 9. 2011, odňato řidičské oprávnění a pravomocným rozhodnutím Magistrátu města Ostravy, odborem dopravně správních činností ze dne 9. 1. 2012, č. j. SMO/009999/12/DSČ/Las mu byl pro přestupek dle § 125c odst. 1 písm. d), k) zákona o silničním provozu, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k), e) zákona o silničním provozu, přestupek dle § 125c odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu a přestupek dle § 125c odst. 1 písm. e) zákona o silničním provozu uložen mj. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců od 7. 2. 2012 do 7. 2. 2014 , přesto dne 2. 9. 2013 kolem 14:00 hodin v O.-P., ul. D. řídil motorové vozidlo zn. Daewoo,

a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině spočívajícím v tom, že ačkoliv mu byla usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 Nc 209/2013 ze dne 13. 3. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Co 463/2013 ze dne 24. 7. 2013 prodloužena doba předběžného opatření nařízeného Okresního soudem v Ostravě sp. zn. 24 Nc 206/2013 ze dne 13. 2. 2013, kterým byla uložena povinnost zdržet se vstupu do bytu v přízemí domu v O.-P., na ulici U., zdržet se vstupu do tohoto domu a okolí domu a bezprostředního okolí domu do vzdálenosti 50 metrů, vyjma úředních jednání zdržet se setkávání a navazování kontaktů s P. Č. a zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování P. Č. jakýmkoliv způsobem, zdržet se setkávání a navazování kontaktů s nezletilým O. K. a nezletilým A. Č., na dobu do pravomocného rozhodnutí řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 43 P a Nc 26/2013, 0 P 295/2013, nejdéle do 14. 2. 2014, přesto ve dnech 10. 8. 2013 a 12. 8. 2013 v O. prostřednictvím sítě TWOO zaslal opakovaně P. Č. celkem 3 zprávy přes tuto sít' a následně dne 13. 8. 2013 v O.-P. na ulici U. přijel vozidlem k předmětnému domu a stál u okna bytu v přízemí domu a díval se do dětského pokoje bytu P. Č.,

a dále přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 3) výroku o vině spočívajícím v tom, že dne 17. 4. 2014 v době kolem 20.00 hod. v O.-P. na ulici U. v domě přes opakované výslovné výzvy své bývalé družky poškozené P. Č., k opuštění jí a jejími nezletilými syny obývaného bytu, kam krátce předtím vstoupil za účelem předání jejich společného dítěte zpět jmenované, v tomto bytě bez jakéhokoliv právního důvodu a proti její vůli nadále zůstával, přitom ji též rukou strčil do hlavy, následkem čehož téměř upadla a dále jí verbálně hrozil zastřelením, kdy při pronášení těchto slov zároveň sahal rukou do své tašky, kde měl uložen plynový revolver zn. Blow38 Magnum, 5 nábojů se žlutou záslepkou zn. Wadie 9mmRK CS a 5 nábojů s červenou záslepkou zn. Wadie 9mmRK PV, které sice nevytáhl, avšak bylo mu známo, že poškozená ví o jeho vlastnictví takové zbraně, což v ní ve spojení s jeho dřívějším násilným jednáním vůči její osobě, vyhroceností celé situace a dalšími okolnostmi v souladu s jeho záměrem vyvolalo odůvodněný strach o život a zdraví, načež byt opustil až poté, co syn napadené O. K. telefonicky oznámil danou událost na Policii ČR .

Za skutky pod body 1), 2) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 74 T 27/2012 ze dne 15. 10. 2013, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2014, byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Za skutek pod bodem 3) byl odsouzen podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:
- revolver zn. Blow38 Magnum z bílého kovu s dřevěnou rukojetí
- 5 ks nábojů se žlutou záslepkou zn. Wadie 9mmRK CS
- 5 ks nábojů s červenou záslepkou zn. Wadie 9mmRK PV,
které jsou uloženy u policejního orgánu Policie ČR, Městského ředitelství policie Ostrava, obvodní odd. Ostrava - Poruba I.

Obviněný byl dále rozsudkem zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 10 ZT 21/2013, pro jednání, v němž byl spatřován jednak přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečin krádeže podle § 250 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku, a to podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. 3 T 81/2013, podal obviněný P. V. odvolání směřující do výroku o vině pod body 2) a 3) a do výroku o trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 5 To 143/2015 , a to tak, že odvolání obviněného P. V. podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 5 To 143/2015 podal obviněný dovolání (č. l. 573-582), přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotně právním posouzení.

Obviněný v rámci svého dovolání namítá, že skutky uvedené pod body ad 2) a ad 3) výroku nenaplnily všechny zákonné znaky trestných činů kladených mu za vinu. Ve vztahu k přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly se subjektivní stránkou tohoto přečinu. Tvrdí, že tohoto trestného činu se nechtěl dopustit, a důvodně předpokládal, že řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 43 P a Nc 26/2013, 0 P 295/2013, bylo v době, kdy kontaktoval poškozenou P. Č., již v právní moci. Obviněný měl na základě předběžného opatření povinnost zdržet se vstupu do obydlí poškozené, setkávat se s ní a navazovat s ní kontakt a jejími nezletilými dětmi, a to až do pravomocného rozhodnutí ve výše uvedené věci, nejdéle však do 14. 2. 2014. Předmětných skutků se dopustil dne 10. 8. 2013 a 12. 8. 2013, kdy poslal poškozené P. Č. 3 zprávy, a následně dne 13. 8. 2013 měl nahlížet do oken jejího bytu. Rozhodnutí v dané věci bylo vydáno dne 17. 7. 2013 a nabylo právní moci dne 18. 9. 2013, a to z důvodu opravného usnesení. Po vyhlášení tohoto rozsudku se obviněný i poškozená vzdali práva na odvolání a tedy důvodně předpokládal, že tento rozsudek nabyl právní moci již tímto okamžikem, tedy před 10. 8. 2013 a taktéž tímto okamžikem zaniklo předběžné opatření, které měl svým jednáním mařit. V této souvislosti dále uvedl, že v odvolacím řízení navrhoval důkaz spisem Okresního soudu v Ostravě, avšak tento byl soudem zamítnut.

Ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody a přečinu nebezpečného vyhrožování má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku užití zbraně, z čehož dovozuje, že užití přísnější právní kvalifikace u těchto trestných činů nebyla důvodná. Nesprávné právní posouzení poté spatřuje v tom, že v řízení nebylo prokázáno užití zbraně, kdy soudy vycházely toliko z toho, že měl v daný okamžik zbraň u sebe v tašce, přičemž v této souvislosti poukazuje na svědeckou výpověď poškozené P. Č., která uvedla, že netušila, co v tašce má, a stejně tak svědkové P. K. a O. K. nevypověděli, že by zbraň viděli, či že by ji užil. Současně označuje dané svědecké výpovědi za účelové. Má tedy za to, že takové právní hodnocení je nesprávné, neodůvodněné, nemá oporu v provedeném dokazování a je tedy neudržitelné.

Závěrem obviněný uvedl, že to byla poškozená P. Č., kdo užil zbraň, a to nůžek a on jí nikterak nevyhrožoval a už vůbec na ni nevytáhl zbraň.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 5 To 143/2015, stejně tak všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující a přikázal Krajskému soudu v Ostravě aby věc znovu projednal a rozhodl a to tak, že v případě skutku pod bodem ad 2) jej zprostil obžaloby a skutek pod bodem ad 3) posoudil jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně aby Nejvyšší soud rozhodl sám a uložil mu mírnější trest.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 10. 2015, sp. zn. 1 NZO 103/2015 (č. l.625-626).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitku obviněného vztahující se k jednání pod bodem ad 2) výroku, tedy nedostatečného se vypořádání se subjektivní stránkou trestného činu ze strany soudů nepovažuje za odůvodněnou, kdy v této souvislosti odkazuje na stranu 6 usnesení odvolacího soudu, resp. strany 15 16 rozsudku nalézacího soudu, kde jsou ve stručnosti uvedeny podstatné závěry pro posouzení věci. Dále uvedl, že v době, kdy obviněný kontaktoval poškozenou, byl zákaz setkávat se s ní a kontaktovat ji v platnosti a obviněný si toho byl vědom, což lze dovodit jednak z toho, že obviněný věděl o předběžném opatření a délce jeho trvání (které bylo vymezeno právní mocí opatrovnického soudu, nejpozději však datem 14. 2. 2014), ale také z vyjádření svědkyně G. (pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí), která potvrdila, že až v září 2013, tj. po spáchání jednání uvedeného pod bodem ad 2) výroku obviněný na soudě zjišťoval, zda je či není rozsudek opatrovnického soudu v právní moci. K námitce, že se po vyhlášení rozsudku opatrovnického soudu dne 17. 7. 2013 obviněný vzdal práva na odvolání a tedy se mohl domnívat, že poté rozsudek nabude právní moci a platnost předběžného opatření skončí, státní zástupce uvedl, že vzdání se práva na odvolání jak obviněného, tak i poškozené, nebylo jediným předpokladem pro nabytí právní moci rozhodnutí.

Námitku obviněného vztahující se k jednání pod bodem ad 3) výroku státní zástupce považuje za opodstatněnou, kdy v této souvislosti uvedl, že trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní při neoprávněném vniknutí do obydlí jiného proti napadané osobě, avšak dopustí se ho i ten, který neoprávněně, avšak beze zbraně vnikne, či fakticky oprávněně vstoupí do obydlí jiného, kde se nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadané osobě. Není rozhodné, při kterém z těchto jednání se pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadané osobě dopustí, neboť postačí, pokud k němu dojde kdykoliv během protiprávně vzniklého stavu. Přísnější právní kvalifikace je zdůvodněna tím, že pachatel vyjma toho, že neoprávněně vnikne do obydlí jiného či v něm neoprávněně setrvá, užije vůči poškozenému násilí či pohrůžky bezprostředního násilí a tedy své jednání umocňuje zbraní, kterou fakticky brání poškozenému v účinné obraně domovní svobody.

Dále uvedl, že dle skutkových zjištění, obviněný do obydlí poškozené P. Č. vstoupil oprávněně a následně jej přes její výzvy odmítal opustit, strčil do ní a vyhrožoval jí zastřelením. Při těchto výhrůžkách šmátral v tašce, kde měl zbraň, přičemž obviněná věděla, že zbraň vlastní. Poškozená u hlavního líčení konaného dne 6. 6. 2014 však uvedla, že netušila, co v daný okamžik v tašce má. Poškozená sice pravděpodobně s ohledem na dřívější blízký vztah s obviněným měla povědomost, že plynový revolver v držení má, avšak předmětného dne vůbec nevěděla, že ji má fyzicky u sebe, což bylo zjištěno až poté, kdy policie obviněného zajistila a zbraň u něj našla. Nelze tedy dovodit, že obviněný skutek spáchal a takříkajíc umocnil užitím zbraně . Jeho jednání proto dle názoru státního zástupce soudy nesprávně posoudily podle přísnější právní kvalifikace.

Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě věc k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 5 To 143/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi P. Č., O. K. a P. K., které od počátku považuje za účelové; spadá sem i námitka neprovedení důkazu spisem Okresního soudu v Ostravě) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, že v řízení nebylo prokázáno, že zbraň použil, přestože ji měl u sebe), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že poškozená sama vypověděla, že netušila, co v oné tašce má a stejně tak svědkové P. K. a O. K. nevypověděli, že by zbraň viděli, či by ji použil) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že v době, kdy se předmětného jednání dopouštěl, měl vzhledem k vzdání se práva na odvolání za to, že rozhodnutí již nabylo právní moci, předběžné opatření tedy zaniklo a on se nedopouští maření výkonu rozhodnutí; a dále, že poškozené P. Č. nikterak nevyhrožoval, nevytáhl na ni zbraň a byla to ona, kdo užil zbraně, konkrétně nůžek).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou podřaditelné námitky, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku a objektivní stránka přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.

Podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dopustí ten, kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnosti zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktu s ním.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání. Trestněprávní ochrana je zde poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Předběžným opatřením soudu se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním . Předběžné opatření vydává předseda senátu místně příslušného okresního soudu, je-li jednáním účastníka, proti kterému směřuje, vážným způsobem ohrožen život, zdraví, svoboda nebo lidská důstojnost navrhovatele. Předběžné opatření trvá jeden měsíc od jeho vykonatelnosti. Bylo-li před uplynutím této doby zahájeno řízení ve věci samé, může předseda senátu na návrh navrhovatele rozhodnout o prodloužení doby trvání tohoto opatření. Předběžné opatření však zanikne nejpozději uplynutím doby jednoho roku od okamžiku jeho nařízení . Mařením vykázání nebo předběžného opatření soudu se rozumí takové jednání, kdy se pachatel úmyslně dopouští závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání nebo předběžné opatření soudu podle § 76b OSŘ. Opakovaným jednáním směřujícím ke zmaření vykázání nebo rozhodnutí o předběžném opatření soudu podle § 76b OSŘ je jednání, ke kterému došlo alespoň podruhé, nemusí se však jednat o totožná jednání, např. drobný fyzický útok a podruhé verbální útok. Ani v jednom případě nemusí jít o závažný útok. Není nutné, aby ke zmaření vykázání nebo předběžného opatření soudu podle § 76b OSŘ skutečně došlo (arg. aby zmařil ). Jde o úmyslný trestný čin (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3184-3196).

Ve vztahu k formě zavinění je třeba uvést, že podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně (odst. 1), jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý) , nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý) .
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, obviněný dne 10. 8. 2013 a 12. 8. 2013 v O. prostřednictvím sítě TWOO zaslal poškozené P. Č. 3 zprávy a následně dne 13. 8. 2013 v O.-P. na ulici U. přijel k domu poškozené a stál u okna bytu v přízemí a díval se do dětského pokoje bytu poškozené, přestože mu byla usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 Nc 209/2013 ze dne 13. 3. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 14 Co 463/2013 ze dne 24. 7. 2013 prodloužena doba předběžného opatření nařízeného Okresním soudem v Ostravě sp. zn. 24 Nc 206/2013 ze dne 13. 2. 2013, kterým byla obviněnému mimo jiné uložena povinnost zdržet se vstupu do bytu v přízemí domu v O.-P. na ulici U., zdržet se vstupu do tohoto domu a okolí domu a bezprostředního okolí domu do vzdálenosti 50 metrů a vyjma úředních jednání zdržet se setkávání a navazování kontaktů s P. Č., a to do pravomocného rozhodnutí řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě ve věci výchovy a výživy pod sp. zn. 43 Pa Nc 26/2013, 0 P 295/2013, nejdéle však na dobu 1 roku, počínaje dnem 14. 2. 2013. Pokud obviněný namítá, že v době, kdy se předmětného jednání dopouštěl, měl za to, že předběžné opatření již zaniklo, a to z důvodu vydání rozsudku opatrovnického soudu ve věci výchovy a výživy, které nabylo právní moci dne 18. 9. 2013, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, se kterým se ztotožnil i soud odvolací je zřejmé, že výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, které potvrdilo shora uvedené usnesení Okresního soudu v Ostravě o prodloužení doby trvání předběžného opatření, převzal obviněný osobně dne 21. 8. 2013 a předmětné usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 24 Nc 209/2013-19, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, pak obviněný převzal osobně dne 18. 3. 2013, kdy ve vztahu k tomuto usnesení nalézací soud uvedl, že z poučení převzatého usnesení pak obžalovanému muselo být zřejmé, že podané odvolání nemá odkladný účinek, a že toto usnesení je vykonatelné vyhlášením. (str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Ze spisového materiálu se podává, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ve věci výchovy a výživy vedený pod sp. zn. 43 Pa Nc 26/2013, 0 P 295/2013 nabyl právní moci dne 18. 9. 2013 (č. l. 38-40/III), tedy až poté, co se obviněný předmětných skutků dopustil. V tomto ohledu lze taktéž poukázat na svědeckou výpověď M. G., pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí, která vypověděla, že v záři pak za nimi přišel obžalovaný a oni zjišťovali, zda nabyl právní moci rozsudek o rodičovské odpovědnosti, na který byla vázaná platnost předběžného opatření. U Okresního soudu v Ostravě telefonicky zjistili, že právní moci rozhodnutí nabylo 18. 9. 2013. Určitě dříve to neřešili (str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný v době, kdy se předmětných skutků dopouštěl, si musel být vědom, že platnost předběžného opatření trvá.

Námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.

Obviněný ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku vznesl námitku, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku užití zbraně.

Okolnost, že trestný čin porušování domovní svobody a trestný čin nebezpečného vyhrožování byl spáchán se zbraní, je třeba vykládat v souvislosti s § 118 tr. zákoníku.

Podle § 118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznější.

Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí dýkou atd.), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem na poškozeného apod.). Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu . (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1303).

Porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3, tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá ; odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, jestliže užije při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.

Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod . Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se pak rozumí případ, kdy se pachatel do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Násilí, jež pachatel užije při neoprávněném vniknutí do obydlí jiného nebo setrvání tam, může směřovat jak proti osobě, např. proti oprávněnému uživateli domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, kdy zpravidla bude směřovat k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu proti vniknutí do obydlí, tak i proti věci, např. vypáčení dveří, rozbití okna, usmrcení hlídacího psa. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se oprávněný uživatel domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení vůli pachatele (srov. R 1/1980). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Spáchání trestného činu se zbraní se dopustí pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní . Trestný čin porušování domovní svobody je spáchán se zbraní, jestliže pachatel (anebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů) užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Trestný čin porušování domovní svobody je spáchán se zbraní ve smyslu § 178 odst. 3 tr. zákoníku nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li jeho požadavky. Není přitom rozhodné, při kterém z uvedených jednání se pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě dopustí, neboť postačí, když k němu dojde kdykoli během vzniklého protiprávního stavu, a to od jeho počátku až do jeho ukončení (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1775-1779).

Nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením , těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá-li takový čin se zbraní .

Objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Obsah výhrůžky je poté konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování však musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování , neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele . Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace a je třeba posoudit je se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj . (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).

Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný dne 17. 4. 2014 v době kolem 20:00 hod. v O.-P., na ulici U. vstoupil do bytu poškozené P. Č., jenž obývá společně se svými nezletilými syny, za účelem předání jejich společného nezletilého syna zpět poškozené. Přestože byl poškozenou opakovaně výslovně vyzýván, aby byt opustil, nadále v něm proti její vůli setrvával, přitom jí též rukou strčil do hlavy, následkem čehož téměř upadla a vyhrožoval jí zastřelením, kdy v průběhu těchto výhrůžek sahal do své tašky a po celou dobu pronášení těchto výhrůžek v ní rukou také setrval. Následně byl plynový revolver zn. Blow38 Magnum a 2x 5 ks nábojů policii u obviněného v předmětné tašce zajištěn.

Pokud obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci otázky užití zbraně při spáchání projednávaných trestných činů, jenž zakládá na argumentaci, že předmětnou zbraň měl sice u sebe, avšak ji nepoužil, nelze této argumentaci v žádném směru přisvědčit. Jak již bylo zmíněno výše, trestný čin je spáchán se zbraní také v případě, pokud pachatel zbraň přímo neužije, ale má ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Obviněný sice předmětný plynový revolver přímo neužil, avšak jej měl u sebe a v situaci, kdy byl poškozenou opakovaně vyzýván k opuštění bytu a poté, co proti ní užil fyzického násilí, sahal do tašky, kde jej měl uložen a svým jednáním, pronášenými výhrůžkami zastřelením a gestikulací dal poškozené jednoznačně najevo, co se v tašce nachází. Tento způsob jednání obviněného je užitím zbraně ve smyslu ustanovení § 118 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1553/2006, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2007). Obviněný tedy naplnil všechny znaky předmětné skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Přečin porušování domovní svobody byl kvalifikován v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že není rozhodující, pokud poškozená vypověděla, že v daný okamžik, kdy jí ze strany obviněného bylo vyhrožováno zastřelením, nevěděla, co se v předmětné tašce nachází, tedy explicitně neprohlásila, že si byla vědoma, že obviněný zbraň u sebe v daný okamžik má, kdy vzhledem k vypjaté situaci, násilí ze strany obviněného a pronášeným výhrůžkám zastřelením, a také k jeho dřívějšímu jednání a komplikovanému partnerskému vztahu mezi ním a poškozenou v ní takto pronášené výhrůžky zastřelením bezpochyby vyvolávaly důvodnou obavu o svůj život a také bezpečí jejich nezletilých dětí, které byly celému incidentu přítomny, kdy tato důvodná obava byla reálná, jelikož poškozená měla povědomost o tom, že obviněný zbraň vlastní.

Námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. V. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu