3 Tdo 1447/2010
Datum rozhodnutí: 01.12.2010
Dotčené předpisy: § 201 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 1447/2010 -19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 50 To 138/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 6 T 149/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 6 T 149/2009, byl obviněný P. T. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že dne 6. 5. 2009 kolem 18.25 hod. v P. na parkovišti u křižovatky ulic L. N. odcizil ze zaparkovaného vozidla VW Transporter kompletní rezervní kolo zn. GOOD YEAR 205/65 R15, čímž způsobil společnosti RLA Stallion, s. r. o., se sídlem P., L., škodu 4.500,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 5 T 47/2005, který nabyl právní moci dne 31. 8. 2005, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a pro pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, z jehož výkonu byl dne 21. 11. 2008 propuštěn .

Pod body 2) a 3) výroku rozsudku byl uznán vinným pokračujícím trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že ad 2) v Plzni dne 18. 6. 2009 kolem 19.45 hod. po užití metamfetaminu (pervitinu), kdy již nebyl schopen motorové vozidlo v silničním provozu ovládat bezpečně a s jistotou, řídil nejméně v prostoru křižovatky ulic B. N. osobní automobil Renault Clio, kdy měl ještě ve 21:35 hodin v krvi metamfetamin (pervitin) o toxické koncentraci 0,65 mg/l , a ad 3) v P. dne 1. 7. 2009 kolem 13.45 hod. po požití metamfetaminu (pervitinu), kdy již nebyl schopen motorové vozidlo v silničním provozu ovládat bezpečně a s jistotou, řídil nejméně v prostoru Borské ulice osobní automobil zn. Fiat Tipo, kdy měl v krvi ještě ve 14:07 hodin metamfetamin (pervitin) o toxické koncentraci 0,42 mg/l,
přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látka zařazená do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, v platném znění .

Pod bodem 4) výroku rozsudku byl dále uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., neboť dne 7. 9. 2009 v 19:05 hodin v obchodním domě OBI, S., P., si uschoval do batohu 12 ks LED žárovek v celkové hodnotě 6.319,- Kč a 2 balení po 4 ks baterií Energizer v celkové hodnotě 278,- Kč, a s takto uschovaným zbožím prošel pokladní zónou bez zaplacení, za kterou byl zadržen pracovníky ostrahy, čímž způsobil společnosti OBI Česká republika, s. r. o., se sídlem P., H., škodu v celkové výši 6.597,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň město ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 T 29/2009, který byl obviněnému doručen dne 16. 7. 2009 a téhož dne nabyl právní moci, odsouzen pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 350 hodin, který dosud nevykonal .

Za jednání ad 1) až 3) byl obviněný podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Soud zároveň zrušil výrok o trestu z pravomocného trestního příkazu Okresního soudu Plzeň město ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 T 29/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání popsané pod bodem ad 4) byl obviněnému podle § 247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. rovněž zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 138/2010-122, jímž z podnětu podaného odvolání zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu za jednání pod bodem 4/, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný za jednání pod bodem 4/ odsuzuje podle § 247 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 4. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vznesl námitky toliko k právní kvalifikaci skutků popsaných pod body 2) a 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru nebylo totiž dostatečně prokázáno, že v době, kdy řídil motorové vozidlo, byl ve stavu vylučujícím způsobilost takovou činnost vykonávat. Dovolatel připustil, že více než jeden den před jízdou v obou případech užil návykovou látku (pervitin), jejíž přítomnost v krvi tak mohla být zjištěna. Odmítl však, že by pociťoval její negativní účinky a že by jej tato látka při řízení jakkoli ovlivňovala. Soudy svůj závěr o tom, že spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., opřely kromě vlastní výpovědi dovolatele o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, zpracovaný Ing. Petrovou. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že znalec z odvětví toxikologie nemá příslušnou kvalifikaci k tomu, aby mohl posoudit vliv zjištěného množství látky v krvi a její koncentrace na konkrétní osobu a zejména na schopnost této osoby vykonávat příslušnou činnost (zde řízení motorového vozidla). V dovolatelově případě přitom sama znalkyně připustila, že vliv zjištěného množství látky na osobu obviněného nezkoumala. Srovnáním údajů v tabulkách zmiňovaných znalkyní nemohlo být zjištěno, v jakém stavu se v okamžiku řízení motorového vozidla dovolatel nacházel, tedy ani to, zda se jednalo o stav vylučující způsobilost k řízení. Tyto závěry je podle dovolatele oprávněn učinit jen znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a to po řádném vyšetření a zkoumání obviněného. Takový důkaz však v řízení proveden nebyl.

Dovolatel současně zdůraznil, že si v době jízdy - vzhledem ke své dobré kondici - nebyl vědom toho, že by mohl být pod vlivem před tím požitého pervitinu a nacházet se tak ve stavu, jenž by mu znemožňoval bezpečně řídit motorové vozidlo. V jeho jednání tak chyběla subjektivní stránka (zavinění), a to alespoň v podobě eventuálního úmyslu. Trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. proto neměl být uznán vinným.

Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 50 To 138/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 6 T 149/2009, v napadené části podle § 265k tr. ř. zrušil a v souladu s ustanovením § 265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný v této části zprošťuje obžaloby.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 3. 9. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný P. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z výše uvedeného je zřejmé, že pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.) nelze podřadit námitku obviněného, že u něj v obou případech nebyl dostatečně prokázán stav vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel v době, kdy řídil automobil. V této části dovolání totiž svou argumentaci zaměřil výhradně na zpochybnění důkazní hodnoty znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ve vztahu k předmětné otázce, kdy podle jeho názoru znalkyně Ing. Věra Petrová neměla patřičnou odbornou kvalifikaci k podání znaleckého posudku k otázkám souvisejícím s řízením motorového vozidla pod vlivem návykové látky. Dovolatel tak soudům de facto vytkl neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení jednoho z provedených důkazů, neboť má za to, že míru vlivu návykové látky na jeho osobu v době řízení motorového vozidla mohl posuzovat toliko znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem zčásti domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil částečně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedená námitka tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je sice podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že by skutkový stav věci, pokud jde o míru ovlivnění obviněného návykovou látkou (pervitinem) a s tím související jeho schopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo v silničním provozu, zjišťovaly povrchně, nebo že by v tomto směru byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal v tomto směru za prokázané (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Na tomto místě je nutno podotknout, že závěr o tom, že obviněný v době řízení motorového vozidla byl v obou případech ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu § 201 tr. zák., soud přijal nikoliv pouze na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ale i z vlastní výpovědi obviněného, který užití psychotropní látky vždy den před jízdou přiznal, a konečně také ze skutečnosti, že v době silniční kontroly jevil zjevné známky nezpůsobilosti k řízení (těkavé pohyby, kolísavá chůze, otupělé vědomí), a právě proto byl policisty vyzván k podrobení se zkoušce na detekční jednotce Drugwipe 5. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl v uvedeném směru ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Na základě podaného řádného opravného prostředku se mimo jiné zabýval i namítanou odbornou nezpůsobilostí znalkyně Ing. Petrové k podání znaleckého posudku k otázce související s řízením motorového vozidla pod vlivem návykové látky, s danou otázkou se vypořádal a ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč v tomto směru nepovažoval námitky obhajoby za důvodné (viz str. 3 odůvodnění rozsudku).

K námitce obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadený rozsudek odvolacího soudu splňuje.

Hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že v jeho jednání chyběla subjektivní stránka trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky v zákonem požadované formě zavinění, tj. alespoň nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině dovolateli lze přisvědčit v tom, že aby bylo možno pachatele uznat vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák., musí být bezpečně prokázán úmysl (§ 4 tr. zák.) tento trestný čin spáchat. Pro obě formy úmyslného zavinění úmysl přímý (§ 4 písm. a/ tr. zák.) i úmysl nepřímý (§ 4 písm. b/ tr. zák.) - je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky srov. např. V. Solnař: Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Eventuální úmysl tak vždy musí obsahovat prvek vůle. U trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. tedy z hlediska subjektivní stránky postačí, aby pachatel věděl, že požil návykovou látku způsobilou vyvolat stav, jenž vylučuje, aby bezpečně vykonával zaměstnání nebo činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na jeho úmyslné zavinění, a to přinejmenším ve formě nepřímého /eventuálního/ úmyslu podle § 4 písm. b/ tr. zák., lze tedy usuzovat především z toho, že pachatel jedná se znalostí všech rozhodných skutkových okolností , tj. s vědomím toho, že řídí motorové vozidlo, ačkoliv před tím požil návykovou látku, o které je obecně známo (alkohol, drogy), že je schopna negativně ovlivnit jeho psychické a fyzické dispozice k bezpečnému vykonávání shora uvedené činnosti (zde řízení motorového vozidla).

Zaměstnáním nebo jinou činností ve smyslu § 201 tr. zák. je třeba rozumět takové zaměstnání nebo činnost, jejichž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení zákonem chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Takovou typickou činností je právě řízení motorového vozidla, poněvadž možnost ohrožení zákonem chráněných zájmů zde vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak obviněný především dobře věděl, že pervitin je psychotropní látkou a že se po požití omamných a psychotropních látek motorové vozidlo řídit nesmí. To ostatně sám v rámci své výpovědi potvrdil (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Droga pervitin je přitom drogou pro lidský organismus velmi nebezpečnou a její účinky nejsou v konkrétních situacích vždy předvídatelné. Jak zjistil soud prvního stupně (viz str. 5 rozsudku), již samotné chování obviněného při jedné ze silničních kontrol bylo natolik nápadné (nejistá chůze atd.), že vzbuzovalo podezření na ovlivnění návykovou látkou, což se posléze (po příslušném vyšetření) také v plné míře potvrdilo.

Za těchto okolností pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel, pokud řídil motorové vozidlo, byť určitou dobu po aplikaci pervitinu, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ve stavu ovlivnění před tím aplikovanou drogou (tj. ve stavu vylučujícím jeho řidičskou způsobilost) vykonává činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani jeho tvrzení, že podle svých vlastních subjektivních pocitů vnímal svoji schopnost (resp. neschopnost) k bezpečnému řízení zcela opačně. K tomu lze jen připomenout, že osoby jednající pod vlivem návykové látky (alkohol, drogy) většinou ztrácejí reálný náhled na své aktuální schopnosti řídit motorové vozidlo a zpravidla je přeceňují. Právě tato skutečnost přitom bývá častou příčinou závažných dopravních nehod.

Nejvyšší soud proto námitkám dovolatele nepřiznal jím přisuzované opodstatnění a závěr soudů o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., shledal věcně správným.

Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích pak Nejvyšší soud dovodil, že dovolání obviněného P. T. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než které jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř., a v jeho z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněné části, je zjevně neopodstatněné.

Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. prosince 2010

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler