3 Tdo 1445/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoník



3 Tdo 1445/2015 -24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání podaném M. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 147/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 66/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2015, sp. zn. 5 T 66/2015, byl M. J. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

V předmětné věci podal M. J. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 147/2015, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil, a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal M. J. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný M. J. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukázal na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení zvolily nesprávný úřední postup při propouštění obviněného z vazby, na základě čehož byl obviněný uznán vinným přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání. Podotkl, že byl propuštěn dne 12. 1. 2015 přímo z vazební věznice, aniž by došlo k jeho faktickému vyhoštění a předání na hraničním přechodu se Slovenskem. Jde tedy k tíži obviněného, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly podle zákonných ustanovení a nevyhostily obviněného mimo území ČR. Rovněž uvedl, že při svém propuštění upozorňoval na skutečnost ohledně trestu vyhoštění, přesto však nebyl vyhoštěn či předán do sousedního státu. Obviněný dále připomněl, že téměř celá jeho rodina (matka a sestra) žijí na území ČR, přičemž v jeho případě není jiné osoby, která by byla považována za bližšího rodinného příslušníka. K tomu analogicky uvedl, že např. při žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu pro určení sloučení rodiny lze za rodinného příslušníka považovat i další osoby a pro posuzování statutu rodinného příslušníka nejsou akceptovány pouze ty osoby, které vyjmenoval soud druhého stupně. Při konkrétních žádostech pak bývají rodinné vztahy posuzovány individuálně podle konkrétních okolností. Dále uvedl, že společenská škodlivost jeho jednání nedosahuje takového významu, aby mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a to s tím, že uložená sankce je nepřiměřená a krutá s ohledem na povahu a závažnost trestného činu. Postupem soudu tak bylo zasaženo do jeho práv, konkrétně s odkazem na čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Nadto připomněl, že již dříve podal návrhy na upuštění od výkonu trestu vyhoštění, které jsou vedeny u Obvodního soudu pro Prahu 10, Obvodního soudu pro Prahu 5 a u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Dále upozornil, že ustanovení § 80 tr. zákoníku, ani navazující procesní úprava, výslovně nestanoví, odkdy běží doba výkonu časově omezeného trestu vyhoštění, tedy zda od právní moci rozsudku nebo až od momentu, kdy pachatel skutečně opustí území ČR. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 7 To 147/2015 v plném rozsahu zrušil, stejně jako řízení mu předcházející. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který předně podotkl, že pokud obviněný argumentuje proti podmínkám pro uložení trestu vyhoštění, tak tyto námitky se týkají tří předchozích rozhodnutí jiných soudů, nikoliv rozsudku napadeného předmětným dovoláním. Napadeným rozsudkem totiž trest vyhoštění obviněnému uložen nebyl. Pokud tak obviněný chce zvrátit tři uložené tresty vyhoštění, musí postupovat jinými mimořádnými opravnými prostředky. V důsledku uvedeného je pro posouzení projednávané věci nerozhodná argumentace, zda by měl být považován za příbuzného občana některého státu Evropské unie. Dále uvedl, že nesouhlasí s námitkou obviněného, že k vyhoštění nedošlo, když nebyl převezen na státní hranici se Slovenskou republikou. Mimo jiné poukázal na § 350b odst. 1 tr. ř., kdy předseda senátu odsouzeného toliko vyzve aby z České republiky neprodleně vycestoval . Rovněž podotkl, že obviněný neuvedl žádný závažný důvod, který by mu bránil odjet do Slovenské republiky, než pouze to, že chtěl být se svou matkou a sestrou. K tomu poukázal na výklad závažných důvodů , které by teoreticky mohly být posouzeny ve prospěch obviněného, avšak se závěrem, že v předmětné věci nejsou namístě už jen z toho důvodu, že ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zohlednění žádných takových důvodů nepředpokládá. Namítanou nedostatečnou škodlivost pro společnost pak obviněný vztáhl pouze k uložení trestu odnětí svobody, tedy k přiměřenosti uloženého trestu, nikoliv k výroku o vině. Netřeba se tak zabývat otázkou subsidiarity trestní represe. Navíc upozornil, že námitky vůči druhu a výměře trestu měl obviněný uplatnit v rámci jiného dovolacího důvodu, a to sice podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento druh námitek tak pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Státní zástupce shrnul, že ohledně námitek proti povinnosti vykonat dříve uložené tresty vyhoštění je dovolání zjevně neopodstatněné. A ohledně přiměřenosti nyní uloženého trestu odnětí svobody je dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud nejprve považuje za nezbytné připomenout, že pokud obviněný své námitky směřuje k podmínkám pro uložení trestu vyhoštění, tak napadeným rozhodnutím trest vyhoštění ukládán nebyl. Jestliže chce obviněný napadnout trest vyhoštění, musí využít jiných mimořádných opravných prostředků, a to proti jiným soudním rozhodnutím. Pro posouzení projednávané věci je tudíž nerozhodná argumentace stran posuzování blízkosti rodinných příslušníků apod.

Namítaný nesprávný úřední postup při propouštění obviněného z vazby je poté procesní námitkou, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takový postup navíc nemá vliv na hmotněprávní kvalifikaci jednání obviněného. Na skutečnosti, že se obviněný neoprávněně zdržoval na území České republiky, tak nemohou nic změnit námitky, že byl propuštěn z vazby, aniž by byl přímo vyhoštěn či vzat do vyhošťovací vazby. Obviněný si totiž byl nepochybně vědom toho, že se na území České republiky zdržuje neoprávněně. Po propuštění z vazby neopustil Českou republiku, nýbrž odebral se ke své sestře B. J. Jak dále vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, obviněný si byl vědom toho, že mu byl uložen trest vyhoštění a že se svým pobytem na území České republiky dopouští trestné činnosti. Rovněž připustil, že neměl v plánu z území České republiky vycestovat. Stejně tak nelze přehlédnout, ostatně jak uvedl již soud druhého stupně, že obviněnému byl trest vyhoštění poprvé uložen v souvislosti s trestnou činností, které se na území České republiky dopouštěl. Obviněný následně (opakovaně) trest vyhoštění nerespektoval a v době běžícího trestu vyhoštění v České republice povětšinou pobýval.

Pokud dále obviněný namítá nepřiměřenost uloženého trestu, a to s odkazem na nízkou společenskou škodlivost jeho jednání, tak námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. A to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nadto podotýká, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí jasně a logicky rozvedl, z čeho vycházel při ukládání trestu obviněnému.

Stran otázky, odkdy běží doba výkonu časově omezeného trestu vyhoštění, lze připomenout stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. Tpjn 304/2010, podle kterého právní mocí rozsudku, jímž byl uložen časově určitý druh trestu vyhoštění, nastává počátek výkonu tohoto trestu jen v případě, že se odsouzený v tomto okamžiku již nachází mimo území České republiky. Pokud se odsouzený naopak nachází na území České republiky, započne výkon trestu vyhoštění až od okamžiku, kdy skutečně opustí území České republiky . V posuzovaném případě je tak podstatné, zda výkon trestu vyhoštění již započal, tzn., zda odsouzený opustil území České republiky a poté na něm v rozporu s uloženým trestem vyhoštění znovu pobýval. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že přinejmenším v listopadu 2012 byl vyhoštěn z České republiky, a jak sám obviněný poukazuje ve svém dovolání, tehdy došlo k jeho faktickému vyhoštění a předání na hraničním přechodu se Slovenskem . Je tedy zřejmé, že v České republice nepobýval nepřetržitě po celou dobu od chvíle, kdy nabyly právní moci trestní příkazy, kterými mu byl uložen trest vyhoštění.

Dále lze uvést, že soud druhého stupně v odůvodnění svého (napadeného) rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnil, na základě jakých podkladů dospěl ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídil na straně druhé. Lze konstatovat, že si přitom vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Jasně a srozumitelně vyložil, na základě jakých podkladů dospěl ke svým závěrům a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zcela přiléhavá.

Ostatní námitky obviněného jsou rázu obvyklých výhrad procesní strany a nedosahují úrovně, na niž by byl dovolací soud povinen (z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces) reagovat. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání M. J. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu