3 Tdo 1441/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 1441/2016 -19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 12 To 270/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 27/2016, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného L. Z. odmítá .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 2 T 27/2016, byl obviněný L. Z. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že společně po vzájemné dohodě s obv. L. H., v jejíž trestní věci bylo policejním orgánem ke dni 4. 3. 2016 pravomocně rozhodnuto podle § 159a odst. 3 trestního řádu s přihlédnutím k § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu o odložení věci, v úmyslu získat finanční hotovost či jakékoli zpeněžitelné věci, dne 6. 9. 2015 v době mezi 22:00 hod. až 22:30 hod. ve V., okr. B., nejprve oba sledovali viditelně podnapilou M. J., z ulice P. až do ulice Z., kde poblíž domu obžalovaný L. Z. k poškozené přistoupil zezadu a strčil do ní tak, až upadla na zem na ruce a kolena, přičemž jí ze zápěstí ruky strhl kabelku obsahující dámskou koženou peněženku s finanční hotovostí 100 Kč, občanským průkazem, průkazem zdravotní pojišťovny a Open Card vystavenými na jméno poškozené, deštníkem a mobilním telefonem zn. Nokia, nezjištěného typu se SIM kartou od spol. T-­Mobile a kreditem ve výši 100 Kč, načež společně s L. H. z místa činu i s kabelkou utekli, a poškozené tak způsobili jednak drobné uškození na zdraví bez nutnosti lékařského ošetření spočívající v odření kolen a jednak škodu ve výši 1.400 Kč .

Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 2 T 27/2016, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 12 To 270/2016 , a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 12 To 270/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 169 až170), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že soudy obou stupňů zjevně pochybily a extrémně vybočily při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění soudů nemají v provedených důkazech logické zakotvení, zejména absentuje jakýkoliv důkaz o tom, že poškozená nějaká zranění utrpěla, a pokud ano, nelze vyloučit, že si je způsobila sama, přičemž údajného pachatele nepoznala. Další svědectví od drogově závislé spolupachatelky L. H. shledává nevěrohodné jak s ohledem na osobu podávající svědectví, tak i přirozenou snahou této spolupachatelky zlepšit své vlastní postavení.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 12 To 270/2016, a zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 8. 9. 2016 (č. l. 170). Dne 16. 9. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1098/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného L. Z. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 12 To 270/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi poškozené M. J. a spoluobviněné L. H.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jaká zranění poškozená utrpěla, zda si tyto nemohla způsobit sama v důsledku vlastní podnapilosti, a především pak, zda poškozenou napadl obviněný), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. neexistence žádného objektivního a věrohodného důkazu o tom, že poškozenou napadl).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. zpochybňuje ve věci provedené dokazování. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. Z. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 11. 2016

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu