3 Tdo 144/2017
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku



3 Tdo 144/2017 -27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 3. 2017 o dovolání podaném P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 44 To 413/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 49/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 50 T 49/2016, byla P. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin a za přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 2 T 80/2013, byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 2 T 80/2013, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podala P. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 44 To 413/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná P. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněná P. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkla, že skutek popsaný v rozhodnutí soudu prvního stupně nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Dále poukázala, že dané jednání teoreticky mohlo být kvalifikováno jako přečin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku, a to ze strany poškozených vůči obviněné. Orgány činné v trestním řízení však rozhodné skutečnosti nebraly v potaz a paradoxně pachatelům úplatkářského jednání poskytovaly ochranu. Rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně následně označila za nepřezkoumatelná. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který předně podotkl, že argumentace obviněné je zjevně nesprávná. V tomto ohledu odkázal na relevantní judikaturu a komentářovou literaturu, ze které je patrné, že v obdobných případech bývá jednání pachatele posuzováno jako trestný čin podvodu (popř. jeho pokusu), nikoli jako trestný čin nepřímého úplatkářství. Případná trestná činnost poškozených poté nemá vliv na trestní odpovědnost obviněné, ani na právo poškozených na náhradu škody, neboť pachatel se nemůže hájit tím, že jím podvodně vylákané prostředky hodlal poškozený použít nelegálním způsobem. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávnou interpretaci a hodnocení důkazů a současně prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, kdy namítala, že to byli právě poškození, kdo se měl dopustit trestné činnosti (úplatkářského charakteru). Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. V tomto je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

Pokud jde o námitky obviněné stran absentujících znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tak v tomto ohledu se obviněná snažila již soudům prvního a druhého stupně předložit svoji verzi dané věci, kdy to měli být právě poškození, kdo se dopouštěl trestné činnosti. Touto variantou se však soudy náležitě zabývaly a mohly uzavřít, že byť nadále zůstává spekulací, zda část finančních prostředků neměla sloužit např. na úplatky, tak tato domněnka prokázána nebyla, a proto ani poškození nebyli postaveni před soud pro úplatkářské jednání. Jelikož bylo provedeným dokazováním najisto postaveno, že se obviněná daným jednáním obohatila na úkor poškozených tím, že je smyšlenou verzí o možnosti zprostředkování uzavření výhodných nájemních smluv stran pronájmu obecních bytů, které by následně byly výhodně převedeny do jejich vlastnictví, uvedla v omyl, a způsobila tak na cizím majetku škodu v celkové výši 840.000 Kč, shledal Nejvyšší soud právní kvalifikaci jednání obviněné jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zcela přiléhavou.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. 3. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu