3 Tdo 1434/2015
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 159 odst. 1 tr. zák., § 159 odst. 2 písm. b) tr. zák., § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, § 34 odst. 2 tr. zákoníku, § 138 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.



3 Tdo 1434/2015 -68

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných PhDr. I. O. , roz. G., a Mgr. M. S. , roz. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 40/2015, takto :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění: I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015 , bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a za použití § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a z důvodů § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obou obviněných pro skutek, v němž byl u obviněných PhDr. I. O. a Mgr. M. S. spatřován trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), neboť stíhání bylo promlčeno.

Jednání obviněných spočívalo v tom, že:

PhDr. I. O. , jako vedoucí O. v. s. M. hl. m. P., M. n., P., dne 6. 1. 1999 vydala na základě návrhu vypracovaného Mgr. M. S., tehdy S., právničkou a hlavní městskou matrikářkou R. m. a s. o. O. v. s. M. hl. m. P. rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se, kterým podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C. (syna J. C. a jejího manžela E. C.) ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., roz. S., a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle § 4 odst. 2 citovaného Ústavního Dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C. podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR, č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1, sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, sp. zn.
hmotněprávní VV-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C. o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C. ve smyslu § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994, udělené R. C. JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1 sp. zn. 4225/98, známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,

a Mgr. M. S. , tehdy S., jako právnička a hlavní městská matrikářka R. m. a s. o. O. v. s. M. hl. m. P., M. n., P., vypracovala v období od 8. 10. 1998 do 6. 1. 1999 návrh rozhodnutí, které bylo následně v nezměněné podobě dne 6. 1. 1999 vydáno jako rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se PhDr. I. O., vedoucí odboru vnitřní správy M. hl. m. P., přičemž návrh rozhodnutí vypracovala tak, že podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zrušila rozhodnutí Odboru matrik Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, kterým tento prvoinstanční správní orgán nevyhověl žádosti R. C. (syna J. C. a jejího manžela E. C.), ze dne 9. 5. 1995, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, o pokračování v řízení o vrácení státního občanství J. C., rozené S., a kterým odmítl vydat pro jmenovanou osvědčení o státním občanství České republiky, a zároveň rozhodla ve věci zjištění státního občanství podle § 24 a § 25 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění účinném do 1. 9. 1999, a ve věci ukončení řízení o vrácení státního občanství podle § 3 a § 4 Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tak, že J. C., roz. S., byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, a to podle § 4 odst. 2 citovaného Ústavního Dekretu, jelikož o její žádosti o vrácení československého státního občanství, kterou podala jako manželka československého státního občana dne 9. 2. 1946 ve smyslu § 3 a § 4 Dekretu, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto,
přičemž při vydání rozhodnutí provedla nesprávný výklad a aplikaci Ústavního Dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, když z pouhé skutečnosti, že E. C. podal dne 15. 11. 1945 žádost o zachování československého státního občanství ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného Ústavního Dekretu, nesprávně dovodila, že E. C. byl již pouhým podáním takové žádosti považován za československého státního občana a že tudíž J. C. podala žádost o vrácení československého státního občanství skutečně jako manželka československého státního občana,
ačkoli věděla či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měla vědět, že J. C. v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství dne 9. 2. 1946 nebyla manželkou československého státního občana, jak také vyplývalo ze stanoviska Ministerstva vnitra ČR, č. j. VS/2-51/5403/94 ze dne 17. 8. 1998, které jednak bylo citováno v rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 10. 9. 1998, č. j. 4225/98, jednak bylo součástí spisu Obvodního úřadu Městské části Praha 1, sp. zn. 4225/98, který měla k dispozici, s tímto stanoviskem Ministerstva vnitra se ve svém rozhodnutí nijak nevypořádala a rovněž neprověřila veškeré skutečnosti relevantní pro vydání rozhodnutí, zejména nezjistila datum úmrtí J. C. a její státní občanství v době její smrti, nezjistila, zda E. C. byl skutečně československým státním občanem, a ignorovala pravomocné rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 6. 3. 1998, č. j.
VV-288/98-Sv/124, které nevyhovělo žádosti R. C. o vydání osvědčení o státním občanství České republiky jeho otci E. C. ve smyslu § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb.,
rozhodnutí č. j. OVS 2331/98/Se ze dne 6. 1. 1999 fakticky vydala jako osvědčení o státním občanství, ačkoli jediným věcně příslušným orgánem k vydání osvědčení o státním občanství J. C. byl, ve smyslu zákona č. 40/1993 Sb. ve znění účinném do 1. 9. 1999, pouze Obvodní úřad Městské části Praha 1,
tudíž v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 4 a § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 30. 6. 2000, rozhodla bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci,
přitom jí bylo, na základě plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C. JUDr. Petru Haluzovi, která byla založena ve spise Obvodního úřadu Městské části Praha 1, sp. zn. 4225/98 známo, že rozhodnutí osvědčující, že J. C. byla v době své smrti státní občankou Československé republiky, bude použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a že československé státní občanství J. C. je nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.,
přičemž rozhodnutí Odboru vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, které bylo fakticky vydáno jako osvědčení o státním občanství J. C., bylo poté použito jejími potomky při uplatnění restitučního nároku a v restitučním řízení bylo na jeho základě rozhodnuto ohledně níže specifikovaných nemovitostí takto:
1) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 22. 10. 2003 pod č. j. PÚ/R-101/03/939/96, s právní mocí dne 7. 11. 2003, že R. C. (syn a dědic J. C.), je vlastníkem:
6.158.136 m 2 lesa,
140 m 2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
504.364 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území L., H., Š., což bylo potvrzeno rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 9 C 435/2003, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2006, přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 6.149.204 m 2 lesa, 40 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, 10.029 m 2 jiných pozemků, obec Š., jíž patřilo 190.750 m 2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 8.932 m 2 lesa, 303.585 m 2 jiných pozemků,
2) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 20. 5. 2006 pod č. j. 3301/966/06-939/96-1/Val/0-R-28/06, s právní mocí dne 2. 6. 2006, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
1.010 m 2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
786 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území Š., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
3) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 11. 12. 2006 pod č. j. 3301/2741/06-939/96-1/Val/0-R-86/06, s právní mocí dne 3. 1. 2007, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
326 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území Š., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl Česká republika, správa nemovitosti ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR,
4) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 28. 7. 2006 pod č. j. 3301/1400/06-939/96-1/Val/0-R-37/06, s právní mocí dne 2. 8. 2006, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
240 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území L. a H., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
5) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 22. 10. 2007 pod č. j. 3301/1837/07-939/96-1/Val/0-R-70/07, s právní mocí dne 22. 10. 2007, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
24.457 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území Š., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byla obec Š.,
6) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl dne 27. 5. 2009 pod č. j. 130714/1301/09-939/96-1/Val/0-R-29/09, s právní mocí dne 1. 6. 2009, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
5.309 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice, katastrální území Š., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 2.288 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodařit s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 1.851 m 2 jiných pozemků, obec Š., jíž patřilo 1.170 m 2 jiných pozemků,
7) Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 6 C 299/2003, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2012, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
2.166.027 m 2 lesa,
1.428.338 m 2 jiných pozemků,
3.713 m 2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec, katastrální území B., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 3.713 m 2 zastavěné plochy, 1.400.818 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p., jimž patřilo 2.166.027 m 2 lesa, 2.155 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo, 16.399 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Ředitelství silnic a dálnic ČR, jemuž patřilo 8.966 m 2 jiných pozemků,
8) Ministerstvo zemědělství - Okresní pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 18. 4. 2001 pod č. j. PÚ-192/2001-203, s právní mocí dne 17. 1. 2003, že R. C. (syn a dědic J. C.), je vlastníkem:
22.569 m 2 lesa,
zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území V., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Lesy České republiky, s. p.,
9) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 16. 4. 2012 pod č. j. 68571/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 18. 4. 2012, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
1.496 m 2 zastavěných ploch a nádvoří, včetně staveb na těchto pozemcích,
11.102 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území V., přičemž vlastníkem těchto nemovitostí do té doby byl Karlovarský kraj,
10) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 25. 4. 2012 pod č. j. 76785/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 27. 4. 2012, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
387 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území V., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 207 m 2 jiných pozemků, Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jemuž patřilo 180 m 2 jiných pozemků,
11) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 7. 5. 2012 pod č. j. 82145/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 11. 5. 2012, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
153.522 m 2 lesa,
6.969 m 2 jiných pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území V., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, právo hospodaření s majetkem státu - Vojenské lesy a statky ČR, s. p., jimž patřilo 153.522 m 2 lesa, 4.632 m 2 jiných pozemků, Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 575 m 2 jiných pozemků, obec V., jíž patřilo 1.762 m 2 jiných pozemků,
12) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Karlovy Vary, rozhodl dne 21. 5. 2012 pod č. j. 84582/2012-MZE-130724, s právní mocí dne 25. 5. 2012, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), je vlastníkem:
27 m 2 zastavěné plochy a nádvoří, včetně stavby na tomto pozemku,
153.952 m 2 ostatních pozemků,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, katastrální území V., přičemž vlastníky těchto nemovitostí do té doby byly Česká republika, správa nemovitostí ve vlastnictví státu - Pozemkový fond ČR, jemuž patřilo 27 m 2 zastavěné plochy, 91.410 m 2 jiných pozemků, obec V., jíž patřilo 62.542 m 2 jiných pozemků,
13) Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad České Budějovice, rozhodl
a) dne 22. 10. 2003 pod č. j. OPÚ/R-100/03/939/96, s právní mocí dne 31. 10. 2003, že R. C. (syn a dědic J. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
b) dne 11. 10. 2006 pod č. j. 3301/2183/06-939/96-1/Val/0-R-63/06, s právní mocí dne 16. 10. 2006, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
c) dne 14. 12. 2006 pod č. j. 3301/2742/06-939/96-1/Val/0-R-87/06, s právní mocí dne 18. 12. 2006, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
d) dne 18. 6. 2008 pod č. j. 130714/1413/08-939/96-1/Val/0-R-42/08, s právní mocí dne 23. 6. 2008, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
e) dne 25. 9. 2008 pod č. j. 130714/2336/08-939/96-1/Val/0-R-53/08, s právní mocí dne 30. 9. 2008, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
f) dne 21. 5. 2009 pod č. j. 130714/1246/09-939/96-1/Val/0-R-27/09, s právní mocí dne 2. 6. 2009, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
g) dne 9. 7. 2012 pod č. j. 122378/2012-MZE-130714/939/96/Val-R-44/12, s právní mocí dne 12. 7. 2012, že K.-E. C. (syn a dědic R. C.), není vlastníkem nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených,
neboť nemovitosti specifikované v rozhodnutích nelze podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), vydat, přičemž R. C. (syn a dědic J. C.), a K.-E. C. (syn a dědic R. C.), získali jako náhradu za ně nárok na vydání nemovitostí v celkové hodnotě 1.731.830,55 Kč, vyčíslené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky Ministerstva financí č. 316/1990 Sb.

Proti předmětnému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, která byla následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015 , podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných (sp. zn. 1 NZO 5101/2015, č. l. 1584-1599) , a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. , neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněných, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a současně toto usnesení spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Poté co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že s uvedeným postupem odvolacího soudu nelze souhlasit. Na rozdíl od názoru nalézacího a odvolacího soudu, má nejvyšší státní zástupce za to, že mezi jednáním obviněných, spočívajícím v přípravě a vydání inkriminovaného rozhodnutí, a škodou, spočívající ve vydání majetku potomkům J. C. v restitučním řízení, který byl do té doby ve vlastnictví jiných subjektů, je dána příčinná souvislost. Bez vydání rozhodnutí Odboru vnitřní správy Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999, sp. zn OVS 2331/98/Se, by totiž k restituci vůbec dojít nemohlo a také by nedošlo, tedy jedná se o příčinu významnou, resp. naprosto zásadní. Československé státní občanství J. C. bylo esenciálním předpokladem uplatnění restitučního nároku a orgány, které o vracení majetku potomkům J. C. rozhodují, jsou rozhodnutím o státní příslušnosti J. C., resp. rozhodnutím obviněných o československém státním občanství J. C., vázány.

Tato příčinná souvislost mezi jednáním a následkem je současně pokryta zaviněním obviněných, protože při svém pracovním zařazení si mohly, měly a musely uvědomit, že rozhodnutí o státním občanství J. C. bude podkladem pro uplatnění restitučních nároků jejími potomky, což potomci J. C. nijak netajili, jak vyplývá z obsahu plné moci ze dne 13. 12. 1994 udělené R. C. advokátu JUDr. Petru Haluzovi, kterou měly obviněné k dispozici, jelikož byla součástí spisového materiálu. V dané trestní věci přitom nejde o to, jak namítá odvolací soud, že by obviněné měly v rámci správního řízení zkoumat, za jakým účelem je vydání určitého rozhodnutí žadatelem požadováno, ale podstatou je skutečnost, že vůbec nebyly oprávněny vydat předmětné rozhodnutí v té podobě, jak učinily. Ze skutečnosti, že věděly, za jakým účelem je vydání rozhodnutí žadatelem požadováno, pak je v trestním řízení dovozováno jejich zavinění ve vztahu k vzniklému následku, tedy že věděly, že vydané rozhodnutí bude použito v restitučním řízení, jehož podstatou, jak je notoricky známo, je získání majetku, který je ve vlastnictví jiného subjektu. Současně je třeba zdůraznit, že obviněnými zpracované a vydané rozhodnutí bylo nesprávné nejen v meritu věci, tj. v samotné otázce posouzení státního občanství J. C., ale i v procesním postupu obviněných, jelikož do jejich pravomoci vůbec nespadalo rozhodnout takovým způsobem, neboť napadené rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně mohlo být pouze buď potvrzeno, nebo zrušeno a vráceno orgánu, který je vydal.

Nejvyšší státní zástupce má proto za to, že trestný čin, který je obviněným kladen za vinu, tudíž není a nemůže být promlčen vzhledem ke škodě, která vznikla a i nadále vzniká, jelikož o vydání majetku v rámci restituce je i nadále rozhodováno různými institucemi, naposledy zatím v roce 2012, tedy pokud by promlčecí doba začala běžet, tak nejdříve od roku 2012. Jednání obviněných je totiž namístě kvalifikovat jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž z toho vyplývající pětiletá promlčecí doba podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. počala běžet až okamžikem vzniku účinku, který je u žalovaného trestného činu zákonným znakem jeho kvalifikované skutkové podstaty, přičemž účinkem je v dané trestní věci vznik škod zejména na majetku České republiky, tedy okamžik vydání majetku potomkům J. C. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že došlo mezi jednáním obviněných a nastalým účinkem ke značnému časovému odstupu. Proto ani není třeba, aby nastaly skutečnosti pro stavění nebo přerušení běhu promlčecí doby předvídané v § 67 odst. 2 nebo § 67 odst. 3 tr. zák.

Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že ve vztahu k otázce, od kterého okamžiku počíná plynout promlčecí doba, je třeba vycházet z názoru právní nauky i judikatury, že rozhodná je zásadně doba ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, promlčecí doba začíná plynout teprve od vzniku účinku nebo těžšího účinku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000).

Nepřihlížet k účinku by totiž znamenalo, že by mohlo nastat promlčení dříve, než nastal účinek, který zpravidla nejintenzivněji vyvolává potřebu reakce. U dokonaných trestných činů, které se projevují účinkem, a to popřípadě i v podobě těžšího následku, přitom nemůže promlčecí doba začít běžet dříve, než tyto okolnosti nastanou. Někdy mezi jednáním pachatele a účinkem může být i značný časový odstup. I v těchto případech začíná promlčecí doba běžet od vzniku účinku, nikoli již od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 519). Shodný postoj potom, již zcela explicitně, přejal i zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ).

Ve vztahu ke skutečnosti, že ve skutkové větě obžaloby není výše škody explicitně vyjádřena, byť je znakem kvalifikované skutkové podstaty, a stejně tak není explicitně vyjádřena osoba poškozeného, nejvyšší státní zástupce uvedl, že ze skutkové věty obžaloby zcela jednoznačně a nepochybně vyplývá, že byla způsobena značná škoda, přinejmenším z bodu 13) skutkové věty, kdy další specifikace výše škody nebyla v trestním řízení prokazována, jelikož náklady takového úkonu by byly v rozporu s ekonomikou trestního řízení. Osoby poškozených pak logicky vyplývají z každého bodu skutkové věty.

Závěrem se nejvyšší státní zástupce vyjádřil k úvaze odvolacího soudu stran aplikace subsidiarity trestní represe v projednávané věci s tím, že obviněné se žalovaných trestných činů dopustily způsobem zcela standardně odpovídajícím vymezeným znakům předmětné skutkové podstaty, a to postupem, jenž byl zcela zjevně v rozporu se stanovenými zákonnými pravidly, a s odkazem na zásadu ultima ratio nelze vůči obviněným uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.

V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, a rovněž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, zrušil, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření oběma obviněným , shodně doručen dne 23. 10. 2015 (č. l. 1600).

Obviněná PhDr. I. O. v rámci podaného vyjádření uvedla, že je zcela zřejmé, že nelze přisvědčit ani dílčím způsobem žádné z námitek nejvyššího státního zástupce uvedených v dovolání. Projednávající soudy správně posoudily, že mezi jednotlivými tzv. restitučními rozhodnutími a rozhodnutím o občanství zemřelé J. C., tj. rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru vnitřní správy, ze dne 6. ledna 1999, zn. OVS 2331198/Se, není příčinná souvislost. Jelikož rozhodnutí v podobě, v jaké bylo vydáno, nespadalo do její pravomoci, jedná se o rozhodnutí nicotné, neexistující, které již od počátku nezavazuje žádné osoby a orgány, a to bez nutnosti jeho zrušení či prohlášení ze strany jakéhokoliv orgánu. Za takové situace si tedy jednotlivé pozemkové úřady a soudy měly posoudit otázku občanství zemřelé J. C. samy, a pokud tak neučinily, byl jejich postup nesprávný, rezignující na otázku a požadavek náležitého objasnění skutkového stavu věcí. Rozhodně však nelze takový přístup rozhodujících orgánů klást k tíži obviněným. Obviněná trvá na tom, že podstatnou část jednání, která tvoří v souhrnu skutek popsaný v usnesení, by bylo v případě dovození trestní odpovědnosti třeba hodnotit jako samostatné trestné činy (spáchané ve vícečinném souběhu), přičemž ty jednotlivé trestné činy, u nichž účinek nastal minimálně přede dnem 9. 7. 2009, jsou promlčeny. Má za to, že nejvyšší státní zástupce taktéž zcela pomíjí základní zásady trestního řízení ve vztahu k otázce způsobené škody, tedy zjistit přesnou výši škody a nikoliv jen s poukazem na ekonomiku trestního řízení uvést, že škoda je jistě značného rozsahu, jen se neví vlastně konkrétně kolik. Za zcela mylný pak označuje závěr o nemožnosti aplikace subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na nutnost aplikace trestního zákona. V této souvislosti pak obviněná uvádí, že považuje za nepředstavitelné, nemístné, nelegitimní a nezákonné trestní stíhání pro údajný trestný čin spáchaný z nedbalosti dvou úřednic M. h. m. P. při současné absenci jakéhokoli (civilního, správního či trestního) postihu ústředního a k revizi rozhodnutí především kompetentního orgánu státní správy, tj. Ministerstva vnitra ČR. Dovolání nejvyššího státního zástupce tak považuje za nedůvodné a plně se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, kdy navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, případně jej zamítl podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné.

Obviněná Mgr. M. S. se v rámci rozsáhlého vyjádření k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání by mělo být odmítnuto, neboť dovolatelem vymezené dovolací důvody nekorespondují s jím uplatněnými námitkami, kdy částečně směřují do oblasti dokazování a hodnocení důkazů. Obviněná se ztotožňuje se závěry nalézacího, a potažmo odvolacího soudu, zejména stran údajného vzniku škodlivého následku. Uvedla dále, že dovolání je ve shodě s obžalobou postaveno na mylném předpokladu, že předmětné rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy bylo vydáno jako osvědčení o státním občanství a že odvolací správní orgán nemohl změnit výrok rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, a že díky tomu dosáhl R. C. vydání věcí v restitučním řízení. Obviněná však od počátku poukazuje na to, že návrh rozhodnutí nekoncipovala jako osvědčení o státním občanství, rozhodnutí bylo vydáno v souladu s pravomocí správního orgánu změnit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy nemohlo být státní občanství v restitučním řízení prokázáno, ona sama pak neměla na jakémkoli restitučním rozhodování účast a nemůže jí být přičítáno, jak bylo v těchto řízeních rozhodováno, tedy absentuje tu příčinná souvislost mezi předmětným rozhodnutím a vznikem škody. Navíc mohlo být předmětné rozhodnutí zrušeno mimo odvolací řízení, a to na podkladě řízení, které v roce 1999 probíhalo na Ministerstvu vnitra. Existence tohoto řízení pak přerušila příčinnou souvislost mezi inkriminovaným rozhodnutím, pro které připravovala podklady, a mezi vznikem údajné škody několik let po vydání rozhodnutí a poté, co na ministerstvu vnitra proběhlo řízení o přezkoumání rozhodnutí. Obžaloba se pokusila spojit přípravu podkladů pro správní rozhodnutí ve věci státního občanství se vznikem škody, a tím posunout právní kvalifikaci skutku do kvalifikované skutkové podstaty pod odst. 2 § 159 tr. zák. Obviněná je přesvědčena, že na základě obecného a vágního znění plné moci udělené Mgr. R. C. advokátovi JUDr. Petru Haluzovi ze dne 13. 12. 1994 lze ve vztahu k restitučním nárokům vyloučit vědomost o následku ve výši značné škody, tedy vědomou nedbalost. Vyloučena je dle jejího názoru i nedbalost nevědomá, kdy lze spolehlivě vyvrátit, že by měla vědět, že rozhodnutí, pro které připravovala podklady, bude použito pro uplatnění restitučních nároků rovnající se či převyšující značnou škodu. Závěr je přesně opačný: obecně závazné právní předpisy jí zakazovaly opatřovat si či zohledňovat informace o majetkových poměrech či o budoucích majetkových nárocích žadatele, o těchto neměla povinnost vědět. Promlčecí doba by pak počala běžet bez ohledu na vznik škody, v daném případě nejpozději vydáním předmětného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy dne 6. 1. 1999. Skutek by byl nesporně promlčen. Ve vztahu k otázce subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio uvedla, že otázkou zde je, zda byly vyčerpány v rámci správního řízení všechny prostředky pro přezkum předmětného rozhodnutí s tím, že po 17 letech nelze původní správní řízení nahrazovat řízením trestním. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, popřípadě podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zřejmé, že by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit její postavení, kdy trestní stíhání mohlo být zastaveno i z dalších důvodů a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
f) bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí ;
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ;
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k ).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněných je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 projednal a také z podnětu této rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy nejvyšší státní zástupce poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. f), g).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí .

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud posoudil dovolání nejvyššího státního zástupce a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V projednávané věci je stěžejní námitka, že k zastavení trestního stíhání obou obviněných došlo z důvodu promlčení trestního stíhání (§ 11 odst. 1 písm. b/ tr. ř.), kdy soudy obou stupňů současně dospěly k závěru, že mezi jednáním obviněných, spočívajícím v přípravě a vydání inkriminovaného rozhodnutí, a škodou, spočívající ve vydání majetku potomkům J. C. v rámci restitučních řízení, kterýžto byl do té doby ve vlastnictví jiných subjektů, není dána příčinná souvislost.

K jednání obviněných došlo v období od 8. 10. 1998 do 6. 1. 1999, resp. dne 6. 1. 1999, kdy bylo vydáno předmětné rozhodnutí stran občanství J. C. K zahájení trestního stíhání obviněných pak došlo dne 30. 6. 2014.

Podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

V tomto ustanovení jde o promlčení trestní odpovědnosti jako případu zániku trestní odpovědnosti (dříve zániku trestnosti). Promlčení trestní odpovědnosti je upraveno v § 34 tr. zákoníku a § 35 tr. zákoníku (srov. též § 29 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu). Dřívější úprava dle trestního zákona č. 140/1961 Sb. pak byla obsažena v ustanoveních § 67 tr. zák. a § 67a tr. zák.

Trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustil veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, bude potrestán trestem odnětí svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

Ve vztahu k těmto zvlášť přitěžujícím okolnostem přichází v úvahu jen nedbalost, neboť jde o nedbalostní trestný čin. Zákonným znakem kvalifikované skutkové podstaty odst. 2 je pak vznik účinku v podobě značné škody charakterizované zákonem jako těžší následek.

Podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím doby, jež činí pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Úprava dle trestního zákona stran stanovení promlčecí doby byla upravena totožně (§ 67 odst. 1 písm. c/ tr. zák.).

Nelze se ztotožnit s námitkami obhajoby, že by rozhodnutí Odboru vnitřní správy Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999, sp. zn OVS 2331/98/Se, nemělo souvislost s následnými restitučními řízeními, v rámci nichž bylo ze strany potomků J. C. žádáno o vydání majetku, tedy, že tímto jednáním nebyla způsobena škoda. Naopak je třeba se ztotožnit s námitkami nejvyššího státního zástupce, že bez vydání předmětného rozhodnutí by k restituci majetku dojít nemohlo, resp. by k němu vůbec nedošlo, neboť potvrzení stran toho, že J. C. je, resp. byla držitelkou Československého státního občanství byla nejen významným, ale v podstatě esenciálním předpokladem pro uplatnění restitučních nároků jejích potomků. Stran státního občanství pak v projednávané věci platí, že bez osvědčení o státním občanství České republiky by potomci J. C. nemohli o vydání majetku vůbec žádat, byť by jiné požadavky na ně právními předpisy kladené splnili.

Nad rámec věci je možno poukázat na to, byť to v rozsahu, v rámci něhož je dovolání nejvyššího státního zástupce projednáváno, není pro závěry Nejvyššího soudu zásadní otázkou, že vydání osvědčení o státním občanství J. C. bylo v meritu věci nesprávné. Nicméně orgány, které o restitučním nároku rozhodují, jsou rozhodnutím o osobním stavu, tedy i rozhodnutím o státním občanství, vázány. Nelze opomenout, že rozhodnutí o osobním stavu mají toliko konstitutivní účinky. Nemožnost nápravy v rámci trestního řízení a omezená možnost nápravy v rámci správního řízení však neznamená, že ve věci nelze vyvodit důsledky trestněprávního charakteru vztahující se k samotnému účinku.

Stěžejní je zde posouzení otázky, od jakého okamžiku počíná plynout promlčecí doba, resp. zda tato běží od okamžiku jednání, tedy od ukončení jednání, což by v projednávané věci bylo ke dni 6. 1. 1999, nebo až od okamžiku vzniku následku (účinku), tedy vydání majetku.

Podle ustanovení § 34 odst. 2 tr. zákoníku počíná promlčecí doba u trestných činů, jejichž znakem je účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání.

Trestní zákon, podle něhož bylo jednání obviněných kvalifikováno a dle nalézacího a potažmo odvolacího soudu došlo v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. k zániku trestnosti uplynutím zde uvedené promlčecí doby, jejíž běh mohl být modifikován ustanoveními § 67 odst. 2 a 3 tr. zák. v případě stavení nebo přerušení promlčecí doby, výslovně neuváděl, od jakého okamžiku počínala běžet promlčecí doba. Trestní zákoník v předmětném ustanovení § 34 odst. 2 tr. zákoníku otázku počátku promlčení doby již výslovně upravuje. Nejedná se však o jakékoli novum, ale o závěry, k nimž v této otázce dospěla trestněprávní teorie i praxe.

Podle soudní praxe i respektované odborné literatury (viz např. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 358; Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 594) promlčecí doba začínala běžet od spáchání trestného činu, tedy od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, resp. v případě pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena.

Obecně platilo, a nadále platí, že promlčecí doba začíná běžet zásadně od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání , které je znakem objektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu, o promlčení jehož trestní odpovědnosti jde, bez ohledu na to, kdy nastal nebo měl nastat následek. Z této zásady se však objevuje výjimka, resp. platí to jen u trestných činů, u kterých není účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. U trestných činů, jejichž zákonným znakem účinek je , a to popřípadě i v podobě účinku jako znaku kvalifikované skutkové podstaty , tj. těžšího následku, začíná běh promlčecí doby až poté, co již nastal takový účinek. Účinkem se rozumí změna způsobená na hmotném předmětu útoku, např. v podobě konkrétní újmy na zdraví, škody na cizím majetku, poškození věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 31/2000, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 8/2000, s. 362, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha).

U skutkových podstat trestných činů, jejichž znakem je vznik majetkové škody, je tedy nutno za okamžik spáchání činu považovat vznik škody, resp. vznik škody charakterizované zákonem jako těžší následek. Teprve od tohoto momentu mohla začít plynout promlčecí doba (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1449/2014).

Někdy může být mezi jednáním pachatele a účinkem i značný časový odstup, jak je tomu ostatně i v projednávané věci. Účinkem je v projednávané věci vznik škody na majetku různých subjektů, převážně pak České republiky. Škodu zde představuje vydání majetku v rámci restitučních sporů, kdy však o jeho vydání nebylo v plném rozsahu rozhodnuto, resp. není o něm rozhodováno jako o celku, ale v rámci různých řízení u různých institucí, tedy vznik účinku se zde nevztahuje na jeden okamžik, ale projevuje se postupně, v závislosti na tom, o které části majetku a v rámci jakého řízení je rozhodováno. Jinými slovy, právní režim jednotlivých položek spadajících do soupisu restituovaného majetku se v té které chvíli liší, z čehož je třeba následně odvodit i vznik účinku, tedy okamžik vzniku škody u každé z nich.

Pokud pak stížností soud obžalobě vytýká, že soupis majetku, který má představovat vzniklou škodu, nebyl náležitě oceněn, resp. škoda nebyla explicitně vyjádřena, byť je znakem kvalifikované skutkové podstaty, lze mu dát za pravdu jen částečně. Značnou škodou je dle ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Je nutno si uvědomit, že se jedná o rozsáhlý restituční nárok, který zahrnuje jak celou řadu nemovitostí, tak značnou část movitého majetku, a pořízení znaleckých posudků ke všem položkám soupisu, které se navíc nacházejí na odlišných místech, by bylo v rozporu s ekonomikou trestního řízení. Přesto nelze bez naplnění znaku způsobení značné škody předmětnou kvalifikovanou skutkovou podstatu aplikovat. Uvedená podmínka je však splněna přinejmenším v bodě 13) skutkové věty, v rámci něhož byla vzniklá škoda vyčíslena částkou 1.731.830,55 Kč, tedy částkou vyšší, než je hranice značné škody uvedená v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak Nejvyšší soud neshledává jakékoli závady stran toho, že jednotliví poškození jsou s ohledem na rozsah a různorodost jednotlivých položek soupisu majetku obsaženému ve skutkové větě uvedeni vždy v rámci jednotlivých bodů skutkové věty.

Nejvyšší soud na podkladě výše uvedeného dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů se důsledně neřídily shora uvedenými zásadami a otázku promlčení trestní odpovědnosti obviněných PhDr. I. O. a Mgr. M. S. vyřešily nesprávně. Nemůže zejména obstát tvrzení, že mezi jednáním obviněných a způsobenou škodou není příčinná souvislost, kdy se náležitě nezabývaly vlivem účinku trestného činu v podobě způsobené škody na běh promlčecí doby.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, zrušil. Zrušil také jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, neboť i tento je zatížen výše vytýkanou vadou. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 1 nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tím vrací soudu prvního stupně. V novém řízení se bude nalézací soud povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu