3 Tdo 1431/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1431/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání P. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 7 To 195/2006 ze dne 20. 7. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 2 T 36/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 2 T 36/2006 ze dne 3. 5. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání P. D. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 7 To 195/2006 ze dne 20. 7. 2006 a to tak, že jej podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal P. D., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že předmětný skutek, pro který je vedeno trestní stíhání a pro který byl uznán vinným, není trestným činem. Trestný čin domácího násilí dle § 215a tr. zák. byl v trestním zákoníku zakotven s účinností od 1. 6. 2004 a před touto dobou nebyl trestným činem, neboť nelze nikterak dovodit totožnost trestného činu dle § 197a tr. zák. a trestného činu dle § 215a tr. zák., co se týká podmínek pro naplnění skutkové podstaty (objektu a objektivní stránky). Jeho jednání v období od 24. 6. 2002 do 1. 6. 2004 tak nelze považovat za trestné a již vůbec nelze dovodit naplnění obdobné skutkové podstaty ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu domácího násilí dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Závěru soudu o naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu neodpovídá dle jeho mínění ani žádné zjištění soudu obsažené ve skutkové větě rozsudku, jež ani nemá oporu v provedeném dokazování. Jeho jednání nelze považovat za týrání ve smyslu zákona a ustálené judikatury, když navíc skutková věta a věta právní jsou v rozporu, neboť výraz týrání absentuje ve skutkové větě rozsudku a není v ní uvedeno ani konkrétní jednání s údaji o datu, místě a způsobu provedení (s výjimkou jednání dne 24. 6. 2005). Poukázal také na to, že přestože nalézací soud neprovedl důkaz zdravotní dokumentací poškozené, která se dlouhodobě léčí na psychické problémy stran vztahů v manželství, a k jejíž hospitalizaci došlo již v průběhu předchozího manželství, zahrnul zhoršení jejího zdravotního stavu a její nepříznivý zdravotní stav do odůvodnění i do výrokové části rozsudku. Pokud nebyl ovšem zkoumán její zdravotní stav před uzavřením manželství s dovolatelem, nelze dovodit závěr o příčinné souvislosti mezi tímto jejím nepříznivým zdravotním stavem a jeho jednáním. Dále namítl, že výpověď poškozené D. D., dle níž ji dovolatel dlouhodobě fyzicky napadal, je vyvrácena výpovědí mimo jiné i dcery L., která uvedla, že si nevzpomíná, že by dovolatel poškozenou fyzicky napadl, a která rovněž nepotvrdila, že by vůči ní používal vulgární výrazy. Svědkyně D. D. podle jeho názoru svou výpovědí potvrdila obhajobu dovolatele, že příp. občasné hádky nevybočily z mezí běžných sporů, a nelze je považovat za soustavné, zlé nakládání s vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti ve smyslu § 215a tr. zák. Rovněž výpověď svědka J. C. podle něj nedokládá, že by docházelo k fyzickému násilí ze strany dovolatele vůči poškozené. Upozornil i na to, že poškozená byla léčena od mládí na psychiatrii a v roce 1989, před vznikem manželství s dovolatelem, byla hospitalizována v P. l. B., Č. mimo jiné pro problémy v manželství. U poškozené nebyl ovšem nikdy diagnostikován tzv. syndrom týrané ženy. V řízení dále nebylo doloženo ani jediné lékařské potvrzení týkající se ošetření či hospitalizace z důvodu jakéhokoliv fyzického útoku jiné osoby. Týrání a tedy ani fyzické útoky nebyly v rámci dokazování žádným způsobem prokázány. Dovolatel má za to, že skutečným důvodem stresových situací v rodině a s tím spojeného nepříznivého zdravotního stavu poškozené ve spojení s psychickými problémy, jimiž trpí, je zejména nedostatek finančních prostředků a společné bydlení s dovolatelem. Přitom jeho agrese nebyla prokázána jinak, než výpovědí poškozené, ostatními svědeckými výpověďmi ani znaleckým posudkem konstatována nebyla. Nebyl tak ani prokázán skutek dle bodu I. obžaloby. Ohledně trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 1 tr. zák. má za to, že došlo k zániku trestnosti a mělo proto být použito ustanovení § 214 tr. zák., neboť bylo prokázáno, že v r. 2005 dovolatel hradil poškozené částku 2.600,- Kč měsíčně, ač výživné bylo stanoveno na 900,- Kč měsíčně. Vzhledem k uvedenému dovozuje, že v jeho případě došlo k nesprávné právní kvalifikaci týkající se zejména užití ustanovení § 215a tr. zák., § 3 odst. 1 tr. zák., § 16 odst. 1 tr. zák., jakož i § 3 odst. 2 tr. zák., § 88 odst. 1 tr. zák., § 213 a § 214 tr. zák. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozhodnutí zrušil a sám rozhodl dle § 265m odst. 1 tr. ř. o zproštění dovolatele obžaloby v plném rozsahu nebo aby přikázal věc soudu I. stupně k novému projednání. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením v souladu s ustanovením 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí alespoň do doby, než dovolací soud o podaném dovolání rozhodne.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že nelze přisvědčit námitkám dovolatele, dle nichž byl chybně uznán vinným pokračujícím trestným činem dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to jednak z důvodu údajného nesplnění podmínek podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., a jednak s ohledem na novelu trestního zákona provedenou zákonem č. 91/2004 Sb. Je totiž zřejmé, že jednání obviněného před účinností citované novely, tedy do 1. 6. 2004, jíž bylo do trestního zákona zavedeno ustanovení § 215a, vykazuje znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zák. a nepochybně i znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a tr. zák. Je tedy zřejmé, že dílčí jednání obviněného byla trestná i před účinností zákona č. 91/2004 Sb. Pokud soud veškeré jednání obviněného, jehož se dopouštěl v době od 24. 6. 2002 do 18. 7. 2005, posoudil jako pokračující trestný čin podle § 215a tr. zák., vycházel ze zásad, jimiž se posuzování pokračujících trestných činů řídí. Za dobu spáchání činu se totiž u pokračujícího trestného činu považuje doba ukončení trestného činu, tedy ukončení posledního útoku. Podle právní normy účinné v době, kdy byl spáchán poslední dílčí útok, se pak posuzují i všechny předcházející útoky, pokud byly trestné i podle dřívějšího souhrnu právních norem. Nezáleží tedy na tom, zda by případné posouzení podle předchozího zákona pro pachatele bylo příznivější či nikoli. Pokud by však část pokračujícího činu trestným činem podle dřívějšího souhrnu právních norem nebyla, nemohla by být ani považována za součást trestného činu, v němž bylo pokračováno za účinnosti nového souhrnu trestněprávních norem, který takové jednání kvalifikoval již jako trestný čin (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 140). Námitku ohledně absence popisu týrání ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť popis jednání dovolatele v této skutkové větě nepochybně vystihuje pojem týrání ve smyslu judikatury, dle níž se jím rozumí zlé nakládání s poškozenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří. S dovolatelem zvoleným důvodem dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále nekoresponduje jeho námitka na doplnění dokazování zdravotní dokumentací poškozené, když je navíc z tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku zřejmé, že obviněnému je kladeno za vinu, že v páchání činu pokračoval po delší dobu, takže spáchání újmy na zdraví poškozené je bezpředmětné. K námitkám vztahujícím se k trestnému činu dle § 213 odst. 1 tr. zák. uvedl, že je zřejmé, že soud vyšel z neměnných výpovědí poškozené, která dovolatele ze spáchání trestné činnosti usvědčila, přičemž soud neměl žádnou pochybnost o věrohodnosti její výpovědi. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplynulo, že v období od 1. 12. 2004 do 30. 6. 2006 splnil dovolatel svou zákonnou vyživovací povinnost dne 21. 12. 2005, kdy poškozené uhradil částku 2.500,- Kč, již soud odečetl od celkově dlužného výživného, přičemž ovšem na posouzení trestní odpovědnosti dovolatele toto nemá žádný vliv. V této části obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění, jeho námitkám nelze tedy přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Uzavřel, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Dovolání P. D. zhodnotil tedy jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž souhlasil, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel především v dané věci namítl, že u skutku, za nějž byl uznán vinným pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně, nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu domácího násilí dle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a tento tak není trestným činem, a to z několika důvodů. Jednak má za to, že dílčí útoky spadající do období před 1. 6. 2004, tedy před účinností novely trestního zákona provedené zákonem č. 91/2004 Sb., kterým byla citovaná skutková podstata dle § 215a tr. zák. do tohoto právního předpisu zavedena, nebyly trestné, a nelze tedy tyto podřadit pod dané ustanovení společně s těmi, které spáchal po její účinnosti, jednak dle jeho názoru nevykazuje jeho jednání takové znaky, které lze posoudit jako týrání dle ustálené judikatury vztahující se k danému ustanovení. Má dále za to, že soud prvního stupně měl v rámci dokazování zkoumat i zdravotní stav poškozené D. D. před spácháním trestného činu, resp. před uzavřením jejich manželství. Rovněž nesouhlasí s tím, že ve věci provedené důkazy prokazují fyzické útoky vůči poškozené z jeho strany, ani tu skutečnost, že by se v jeho případě jednalo o agresivní osobu. U skutku pod bodem 2/ pak prezentoval toliko výhrady proti skutkovým zjištěním soudů ohledně neplnění jeho povinnosti přispívat částkou 900,- Kč měsíčně jako výživné na jejich dvě dcery.

Za právně relevantní námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tak možno považovat ty, které dovolatel uvedl v rámci bodu 1/, ovšem nutno konstatovat, že jsou zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění soudy učiněných totiž zcela nepochybně vyplývá, že dílčí útoky daného trestného činu, které byly spáchány před citovanou novelou trestního zákona, vykazovaly znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci dle § 197a tr. zák., resp. znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví dle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. Pokud tedy tyto dílčí útoky byly trestné, a poslední dílčí útok daného trestného činu byl spáchán za účinnosti novely, jíž byl do trestního zákona zaveden trestný čin domácího násilí v ustanovení § 215a tr. zák., nutno celý skutek (všechny dílčí útoky pokračujícího trestného činu) právně kvalifikovat dle citovaného ustanovení § 215a tr. zák. Dovolací soud se tak shoduje s názorem vyjádřeným jak v obou rozsudcích soudů prvního a druhého stupně, tak ve vyjádření státního zástupce. Úvahy o tom, zda by kvalifikace dle dřívějšího trestního zákona byla pro pachatele příznivější, jsou pak bezpředmětné, neboť, jak již shora bylo řečeno, dobou spáchání pokračujícího trestného činu je pouze okamžik posledního dílčího útoku, který spadá do období účinnosti citované novely trestního zákona a dle ní je tedy nutno trestné jednání dovolatele jako celek posuzovat. Co se týče námitky, že jeho jednání, nelze kvalifikovat jako týrání , shoduje se dovolací soud rovněž se závěry plynoucími z vyjádření státního zástupce, a dodává, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že opakované fyzické napadání a výhrůžky usmrcením byly takové intenzity, že svědkyně v důsledku obav o svůj život musela dokonce spávat ozbrojená. Navíc, dle konstantní judikatury se za týrání považuje nejen zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i zlé nakládání v oblasti psychické, přičemž se nevyžaduje, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost a bezohlednost či bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Ze skutkových zjištění soudy učiněných přitom mimo jiné plyne, že dovolatel poškozenou omezoval i tím, že kontroloval její odchody a příchody, nebo tím, že v opilosti často v noci pouštěl hlasitě hudbu a rušil tak ji i jejich dvě dcery ze spánku. Učiněné skutkové závěry ohledně násilí směřujícího proti poškozené jsou podporovány vedle shodných výpovědí svědků, a to obou dcer a svědka J. C. (viz č. l. 162 165, č. l. 71), též lékařskými zprávami o zhoršujícím se psychickém zdraví poškozené jako důsledku nepříznivého prostředí, v němž tato po dlouhou dobu žije (viz č. l. 121-125). Dovolací soud považuje tak i jeho argumenty vůči neprovedení důkazu ohledně zdravotního stavu D. D. před spácháním trestného činu, resp. před uzavřením manželství s dovolatelem, za irelevantní, neboť ze zmíněných lékařských zpráv je evidentní, že její stav se zhoršoval právě v důsledku takového jeho zacházení. Proto je dle názoru dovolacího soudu bezpředmětné, v jakém stavu bylo její zdraví předtím, když ani v případě, že by k jeho zhoršení nedošlo, nebylo by možné jeho trestné jednání vyloučit vzhledem k tomu, že následek v podobě způsobení poruchy na zdraví týrané osoby není znakem objektivní stránky trestného činu domácího násilí dle § 215a tr. zák., protože se jedná toliko o trestný čin ohrožovací, který je dokonán již samotným způsobením stavu ohrožení, tedy reálným nebezpečím vzniku poruchy. Ze stejného důvodu nemůže být jeho trestní odpovědnost vyloučena proto, že u poškozené nebyl diagnostikován syndrom týrané ženy, ani proto, že poškozená nikdy po jeho fyzickém napadání nevyhledala lékařské ošetření. Co se týče námitky, že jeho agrese nebyla prokázána jiným důkazem než výpovědí poškozené, poukazuje zde dovolací soud vedle ostatních svědeckých výpovědí i na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v jehož závěrech se konstatuje, že se jedná o chronického dlouhodobého alkoholika, v jehož případě nemá význam ani ochranné léčení protialkoholní, kdy tento stav má vliv i na jeho jednání (viz č. l. 51). Dovolací soud uznává, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se nevyskytuje výraz týrání , z podrobného popisu trestného jednání v ní je nicméně jasné, že se jednalo o takové chování, které poškozená pociťovala jako těžké příkoří a toto nutno za týrání považovat.

Ohledně jeho argumentace týkající se skutku pod bodem 2/ rozsudku, v níž namítá, že v kritické době výživné hradil a soudy tak měly aplikovat ustanovení § 214 tr. zák. o zvláštní účinné lítosti, v důsledku čehož by jeho trestní odpovědnost zanikla, dovolací soud musí konstatovat, že tato směřuje výlučně proti provedení důkazů soudy, kterému ovšem nelze nic vytknout. Ze skutkových zjištění soudy učiněných totiž jednoznačně plyne, že dovolatel v uvedeném období soudem stanovenou vyživovací povinnost neplnil, když z dokladů o předání finančních částek poškozené, jakož i z její výpovědi (přičemž její věrohodnost nebyla nijak zpochybněna) vyplývá, že na tuto konkrétní povinnost peníze předal pouze 21. 12. 2005 (viz č. l. 97). Nutno ovšem podotknout, že uvedené námitky směřují výlučně proti ve věci provedeným důkazům, resp. vůči učiněným skutkovým zjištěním, které však nelze pod jím uplatněný dovolací důvod, ani žádný jiný, podřadit. Pokud by tedy bylo dovolání podáno jen z tohoto důvodu, bylo by nutné je odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu prvního i druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatele v rámci skutku popsaného ve výroku soudu prvního stupně, pro který byl nakonec i odsouzen, byl soudy správně kvalifikován, když ty dospěly k závěru, že dovolatel se dopustil označených trestných činů.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na uvedené potom dovolací soud ani nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka