3 Tdo 1428/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.



3 Tdo 1428/2015 -34
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných P. J. , I. M. , M. R. , roz. P., H. Š. , a D. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 136/2013, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 6 T 136/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 6 T 136/2013 , bylo trestní stíhání obviněných P. J., I. M., M. R., H. Š. a D. Š. pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. podle § 231 odst. 1, 2 trestního řádu za užití § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno, neboť tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

O stížnosti státního zástupce proti předmětnému usnesení podaném v neprospěch obviněných rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015 , jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněných, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu. V dovolání shrnul předchozí průběh trestního řízení a připomněl, že stížnostní soud dovodil s odkazem na právo účastníků soudního řízení na vyřízení jejich věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 listiny základních práv a svobod implicitně vyjádřenou možnost zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Podle stížnostního soudu by bylo pokračování trestního stíhání obviněných v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Poukázal k tomu na neodůvodněnou prodlevu mezi spácháním žalovaných skutků v letech 2007 až 2009 a zahájením trestního stíhání dne 8. 2. 2012 a podáním obžaloby dne 4. 4. 2013. Proti tomu dovolatel namítl, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a nemůže být důvodem pro jeho zastavení. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v trestním řádu vymezeny pozitivně a formulovány výlučně taxativním způsobem. Odkaz na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu znamená, že v textu takové smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotven výslovně. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou sankci, která by stíhala porušení na projednání věci v přiměřené době. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny pouze prostředky předpokládané v jejím čl. 13. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 178/2002, 6 Tdo 578/2002, 3 Tdo 688/2008 a 4 Tz 52/2013. Uvedený právní závěr je přitom pravidelně akceptován i Ústavním soudem, např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 7/03, IV. ÚS 8/03, II. ÚS 527/03, IV. ÚS 487/03 a I. ÚS 554/04. Protichůdný právní závěr plynoucí výlučně z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, byl judikaturou zcela překonán. Navíc jsou časové prodlevy mezi jednotlivými procesními úkony v nyní projednávané věci vzhledem k jeho skutkové a právní náročnosti zcela nesrovnatelné s délkou neodůvodněných průtahů v posledně citované věci řešené Nejvyšším soudem. Podle dovolatele proto obvodní soud rozhodl o zastavení trestního stíhání v rozporu s podmínkami § 223 odst. 1 trestního řádu a § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015, a dále i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 6 T 136/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněným a jejich obhájcům. Obviněná D. Š. prostřednictvím svého obhájce k dovolání uvedla, že s ním zcela nesouhlasí a plně se ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně i soudu stížnostního. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné podle § 265j trestního řádu. Obhájce obviněných P. J., I. M., M. R. a H. Š. ve svém vyjádření uvedl, že městský soud především vyjádřil pochybnost nad tím, zda žalované jednání je vůbec trestné. Relevantní judikaturu pak dovolatel podle jeho názoru nerespektuje, případně desinterpretuje. Podle právního názoru Ústavního soudu v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, není vyloučena možnost kompenzace nepřiměřené délky řízení i formou zastavení trestního stíhání. Proto i on za obviněné dovolacímu soudu navrhl, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) trestního řádu, kterým bylo trestní stíhání obviněných zastaveno.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu pod písmeny a) až k). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu je dán v případech, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) trestního řádu, přestože nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Jelikož dovolání směřuje proti usnesení, jímž byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obviněných podle § 231 odst. 1, 2 trestního řádu za užití § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, a je v něm namítáno, že nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, když porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a nemůže být důvodem pro jeho zastavení s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bylo dovolání s odkazem na tyto dovolací důvody uplatněno relevantně.

Nejvyšší soud proto neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Pro městský soud (potažmo i soud prvního stupně) byla v projednávané věci důvodem zastavení trestního stíhání s odkazem na § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu skutečnost, že trestní stíhání obviněných trvalo neúměrně dlouhou dobu, takže by jeho další pokračování bylo v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož mají účastníci řízení v rámci spravedlivého procesu právo na vyřízení věci v přiměřené době. Podle názoru obou soudů, jestliže mají účastníci soudního řízení podle Úmluvy právo na vyřízení věci v přiměřené době, implicitně je tím vyjádřeno, že konkrétně orgány činné v trestním řízení nemají právo vést trestní řízení dobu nepřiměřenou, a tím je implicitně vyjádřena možnost zastavení trestního stíhání proto, že tak stanoví mezinárodní smlouva.

V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že okolnosti obsažené v § 11 odst. 1 trestního řádu jsou ty, s nimiž zákon spojuje důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho v něm nelze pokračovat a musí být zastaveno. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou zde vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu) a do zásady legality (§ 2 odst. 3 trestního řádu). To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu však znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.

Pokud jde o čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak porušení pravidla z něj plynoucího je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen Soud ) tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení však Soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy v českém právním řádu koresponduje čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Nejvyšší soud připomíná existenci své konstantní judikatury (srov. zejména usnesení sp. zn. 5 Tdo 178/2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002, sp. zn. 3 Tdo 688/2008, sp. zn. 6 Tdo 1077/2009, sp. zn. 4 Tz 52/2013, sp. zn. 6 Tdo 227/2013), jakož i judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 41/03, IV. ÚS 487/03, II. ÚS 7/03, II. ÚS 2761/01), přičemž konstatuje, že právo na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě v sobě nepojímá také právo na zastavení trestního stíhání v případě, že trestní řízení v přiměřené lhůtě skončit nelze.

Z novější judikatury Ústavního soudu lze citovat usnesení ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 250/10: Jakkoli je Ústavní soud přesvědčen o tom, že trestní řízení má probíhat efektivně a má být skončeno v přiměřené lhůtě, neztotožňuje se s názorem stěžovatele, že tato okolnost je důvodem pro zastavení trestního řízení. Dle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 trestního řádu. Ani jedna z nich a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení. Podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Ostatně na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 178/2002, či Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 3/02 a další). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které by byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě a je v rozporu s účelem trestního řízení.

Na uvedených závěrech nemůže podle Nejvyššího soudu nic změnit ani poukaz některých obviněných na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Pokud zde totiž Ústavní soud obiter dictum zmínil možnost kompenzace nepřiměřené délky řízení i formou zastavení trestního stíhání, činil tak pouze v rámci úvah v rovině práva ústavního, aniž by uváděný příkladný výčet dával do kontextu rovin zákonných a mezinárodněprávních. Naproti tomu ratio decidendi citovaného nálezu bude nepochybně podstatným vodítkem pro další rozhodování soudů v projednávané věci, pokud by dospěly k závěru, že žalovaný skutek je trestným činem.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněných podle § 231 odst. 1, 2 trestního řádu za užití § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, jak učinil svým usnesením obvodní soud. Pokud následně městský soud zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu důvodnou stížnost státního zástupce, zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu ve spojení s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Nejvyšší soud shledal tedy dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, proto zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 61 To 29/2015, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 6 T 136/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 2 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu