3 Tdo 1424/2011
Datum rozhodnutí: 21.03.2012
Dotčené předpisy: § 163a odst. 1 tr. zák., § 171 odst. 1 tr. zák., § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák.




3 Tdo 1424/2011 -76 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2012 o dovolání podaném B. H. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 138/2008 ze dne 31. října 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 169/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. prosince 2005 byl dovolatel uznán vinným pod body 37), 38), 41), 43), 44), 45), 48) - 52) citovaného rozsudku jednak trestným činem účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), jednak trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle § 171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších obviněných.

V předmětné věci podal B. H. spolu s obviněnými S. D., R. M., K. S., R. H., B. M., K. K., V. G. a O. M. odvolání, přičemž odvolání v neprospěch všech jmenovaných a navíc i obžalované V. H. podala i příslušná státní zástupkyně. O takto podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 116/2006 ze dne 20. 4. 2006 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně všech shora jmenovaných, jakož i ohledně obviněného L. K. ve smyslu ust. § 261 tr. ř., zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že všech deset obviněných uznal vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zák., za který jim nově uložil i příslušné tresty, konkrétně B. H. byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

K dovolání podanému nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch S. D., K. S., R. M., L. K., B. H. , R. H., B. M., V. H., K. K., V. G., O. M., proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 116/2006 ze dne 20. 4. 2006, zrušil Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 164/2008 ze dne 12. března 2008 napadený rozsudek v celém rozsahu. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání podané K. S. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V předmětné věci pak Městský soud v Praze opětovně rozhodl dne 31. října 2008 usnesením sp. zn. 8 To 138/2008 tak, že podle § 256 tr. ř. podaná odvolání R. M., B. H., R. H., B. M.-D. a státní zástupkyně zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podal B. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g), h), k) a l ) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že napadené rozhodnutí podle jeho názoru ukládá a potvrzuje trest, který zákon nepřipouští a je mu uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, přičemž touto vadou trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v napadeném rozhodnutí dle právního názoru odsouzeného chybí, příp. je neúplný výrok, přičemž tato vada je vytýká rozhodnutí s ohledem na další dovolací důvody a touto vadou je zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil s tím, že jsou dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí. Blíže tyto svoje námitky konkretizoval tak, že pod bodem č. 54 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tento soud shledal některé obžalované vinnými, přičemž tak neučinil ve vztahu k dovolateli, neboť on byl již za tento skutek odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi v řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 27/2004 (trestní příkaz byl Okresním soudem v Břeclavi vydán dne 21. 4. 2004 a nabyl právní moci dne 7. 2. 2004). Tímto trestním příkazem mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který vykonal v období od 25. 5. 2005 do 31. 12. 2005. Dále poukázal na skutečnost, že byl v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 113/2007 uznán dne 17. 9. 2008 vinným trestným činem podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž má dojít k projednání jeho odvolání. Vyjádřil tedy přesvědčení, že v nyní projednávané věci mělo v rámci odvolacího řízení dojít ke zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 27/2004, a to ve výroku o trestu a měl mu být uložen souhrnný, resp. společný trest. Stejně tak měl dle jeho přesvědčení odvolací soud vzít v úvahu, že byl dovolatel již shledán vinným (byť nepravomocně) rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 113/2008 ze dne 17. 9. 2008 a měl vyčkat právní moci tohoto rozhodnutí a následně měl být tento rozsudek ve výroku o trestu zrušen a měl mu být uložen souhrnný trest i ve vztahu k tomuto rozhodnutí. Uzavřel tedy, že tak došlo k naplnění jím deklarovaných dovolacích důvodů, když jeho jednání nebylo posouzeno jako pokračující trestný čin, resp. nebyl vyvozen z tohoto posouzení adekvátní závěr ve vztahu k uložení společného, příp. souhrnného trestu a soud druhého stupně také pochybil, když neuložil v předmětné věci souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému dovolateli v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 113/2007. To s tím, že tak nebyly respektovány zásady ukládání trestů specifikované v § 35 a 37a tr. ř. (správně zřejmě tr. zák.). Závěrem svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) ve smyslu ustanovení § 265k a § 265 l trestního řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 138/2008 ze dne 31. 10. 2008 zrušil, a to ve všech výrocích, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Městského soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V jeho rámci uvedl, že námitkám uvedeným v dovolání obviněného B. H. přisvědčit nelze. Pokud jde o první z namítaných souvisejících odsouzení (tj. trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 3 T 27/2004), k tomu uvedl, že soud prvního stupně činný v této věci, tj. Obvodní soud pro Prahu 6, si byl dobře vědom, že citovaným trestním příkazem byl obviněný postižen pro dílčí skutek pokračujícího trestného jednání, a ve svém prvním rozsudku (ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T 169/2004) na ni reagoval v souladu s ustanovením § 37a tr. zák. V době, kdy ve věci meritorně rozhodoval podruhé (tj. rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 2 T 169/2004), nalézací soud konstatoval (str. 46 rozsudku), že tento postup již není možný vzhledem k ustanovení § 45a odst. 5 tr. zák., protože obviněný H. trest obecně prospěšných prací z uvedeného trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi již vykonal. Poukázal tak na to, že soud očividně měl tuto skutečnost na mysli i při rozhodování o trestu a nelze tvrdit, že by v tomto ohledu bylo rozhodováno nespravedlivě v neprospěch dovolatele. Ve vztahu k druhému z namítaných souvisejících odsouzení (tj. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. 3 T 113/2007) uvedl, že rovněž nelze námitky dovolatele akceptovat. To s tím, že se domáhá uložení souhrnného trestu za trestné jednání, jehož se dopustil jednak v době od 23. 6. 2003 do 13. 10. 2003 (v této trestní věci), a jednak v době od začátku ledna 2006 do 2. 2. 2006 (ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi). Dovolatel však dle státního zástupce přehlédl skutečnost, že mezi časově první a časově druhou trestnou činností byl ještě dvakrát odsouzen, a to jednak výše citovaným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 3 T 27/2004, jenž nabyl právní moci dne 7. 2. 2004, a jednak prvním rozsudkem vyhlášeným v této věci (tj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T 169/2004). V naznačených souvislostech zdůraznil, že právní teorie i justiční praxe obecně vycházejí z premisy, že vícečinný souběh několika trestných činů je ve smyslu ukládání souhrnného trestu přerušen vyhlášením odsuzujícího rozhodnutí pro jinou trestnou činnost (jíž je ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b/ tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 113/2007 právě trestná činnost souzená v této věci), a trestná činnost spáchaná po takovém vyhlášení rozsudku je k časově předešlé trestné činnosti již recidivou, nikoli souběžným pácháním trestné činnosti. Uzavřel tedy, že vyhlášení těchto dvou rozhodnutí, bez ohledu na to, zda některé z nich bylo později v opravném řízení zrušeno, představuje překážku, která v daném případě brání ukládání souhrnného trestu. Námitky dovolatele, jež by jinak odpovídaly důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., nelze tudíž dle státního zástupce označit za opodstatněné. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dle vyjádření státního zástupce naplněn být nemohl, neboť dovolateli byl dvouletý trest odnětí svobody uložen v rámci trestní sazby stanovené v § 163a odst. 1 tr. zák. (v rozsahu dvě léta až deset let) a byl mu tak uložen trest podle zákona přípustný. Nemohl být dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť žádný výrok v napadeném rozhodnutí (ani rozhodnutí jemu předcházejícím) nechybí ani není neúplný námitka dovolatele v tomto smyslu směřovala ve skutečnosti k vadnému uložení trestu, nikoli ovšem ve smyslu neúplnosti výroku o něm. Shrnul, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , neboť je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolatel neuvedl, v čem konkrétně tuto nepřípustnost jemu uloženého trestu spatřuje, avšak je namístě uvést, že v posuzovaném případě byl dovolatel uznán vinným jednak trestným činem účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle § 171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Přísněji trestným je v tomto případě trestný čin účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 tr. zák. a za takovýto trestný čin je možno uložit trest odnětí svobody v rozsahu dvou až deseti let nebo propadnutí majetku. Je tedy zřejmé, že dovolateli uložený úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let je druhem trestu zákonem pro daný případ přípustný a je uložen také v rámci zákonem stanovené trestní sazby pro označený trestný čin a to při samé její dolní hranici. Zmíněný dovolací důvod tak byl uplatněn zjevně neopodstatněně.

Dalším dovolacím důvodem, který dovolatel ve svém podání uplatnil, je ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolatel opět blíže konkrétně neoznačil, v čem by měl daný dovolací důvod spočívat, z jeho podání je však zřejmé, že tento dovolací důvod spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud nerozhodl o zrušení jím specifikovaného rozsudku a trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi (výše přesně citovaných), a to v jejich výroku o trestu a neuložil ve vztahu k těmto rozhodnutím souhrnný (potažmo společný) trest. Zde je namístě uvést, že odvolací soud rozhodl tak, že odvolání B. H. zamítl podle § 256 tr. ř., přičemž tento výrok je úplný a žádný další výrok (případně učiněný) takto nepřichází v úvahu. Skutečnost, že se odvolací soud rozhodl neuložit souhrnný nebo společný trest (jak požadoval dovolatel), není sama o sobě chybějícím nebo neúplným výrokem ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu, nýbrž se jedná pouze o jiný způsob rozhodnutí odvolacího soudu.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou potom námitky týkající se případného uložení společného či souhrnného trestu ve vztahu k dovolatelovým odsouzením Okresním soudem v Břeclavi ve věci sp. zn. 3 T 27/2004 a sp. zn. 3 T 113/2007 uplatněny právně relevantně, a částečně se jedná i o námitky důvodné.

K tomu je třeba namístě uvést následující:

Lze přisvědčit dovolateli, že jeho jednání popsané pod bodem 54) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. 12. 2005, za které byl dovolatel odsouzen již trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 27/2004 ze dne 21. 1. 2004, je namístě posoudit jako dílčí skutek pokračujícího trestného činu, jehož ostatní dílčí skutky jsou popsány ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. 12. 2005. Současně však nelze souhlasit s obecnými soudy, že v daném případě již není možné uložit společný trest. Je sice pravdou, že podle § 45a odst. 5 tr. zák. se na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací hledí , jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno. Podle § 35 odst. 3 tr. zák. ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. To samé však nelze říct o uložení společného trestu ve smyslu § 37a tr. zák. Lze zde odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 691/2007, podle kterého na rozdíl od souhrnného trestu (§ 35 odst. 2 tr. zák.), je ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. spojeno s rozhodováním o vině pachatele celým posuzovaným pokračujícím trestným činem. Proto lze společný trest uložit i v případě, když ohledně dřívějšího odsouzení, které se týká některých dílčích útoků tohoto pokračujícího trestného činu, platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (např. v důsledku vykonání uloženého trestu). Touto fikcí totiž nezaniká skutečnost, že se pachatel dopustil určitého trestného činu (dílčího útoku pokračujícího trestného činu), takže postupem podle § 37a tr. zák. je třeba vyslovit jeho vinu celým posuzovaným pokračujícím trestným činem a uložit mu společný trest i za dílčí útoky, ohledně jejichž dřívějšího postihu platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Omezení vyplývající z ustanovení § 35 odst. 3 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 37a poslední věta tr. zák. se zde neuplatní. Shodný právní názor je obsažen i v Komentáři k trestnímu zákonu, podle kterého zahlazením nebo jinak vzniklou fikcí neodsouzení totiž nezaniká samotný fakt, že pachatel spáchal určitý trestný čin z těchto důvodů a vzhledem k tomu, že na rozdíl od souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. je ukládání společného trestu podle § 37a tr. zák. spojeno též s rozhodnutím o vině, se zde neuplatní omezení uvedené v § 35 odst. 3 tr. zák. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 333 s.). Nezbývá než uzavřít, že za situace, kdy obecné soudy (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. prosince 2005 str. 46 U obž. B. H. se zcela nepochybně ve vztahu k citovanému příkazu Okresního soudu v Břeclavi jedná o pokračující trestnou činnost, když soud poukazuje na místní časovou souvislost a stejný způsob provedení trestného činu a původně soud postupoval tedy dle § 37a tr. zák. Obžalovaný však v mezidobí uložený trest obecně prospěšných prací vykonal a s ohledem na ustanovení § 45a odst. 5 tr. zák. tedy již tento postup nepřichází v úvahu ) dospěly ke správnému právnímu závěru, že se v daném případě jedná o dílčí útok pokračujícího trestného činu, měly postupem podle § 37a zrušit trestní příkaz Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 27/2004 ze dne 21. 1. 2004, a rozhodnout znovu o vině dovolatele tímto dílčím útokem (popsaným pod bodem 54/ rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 169/2004 ze dne 15. 12. 2005). Je zřejmé, že co se týká otázky ukládání trestu, vzal Obvodní soud pro Prahu 6 tuto skutečnost v úvahu, když byl dovolateli navíc uložen trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby (a to jako trest nepodmíněný i vzhledem ke skutečnosti, že se nyní posuzované trestné činnosti dopustil krátce po podmínečném propuštění v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 T 20/97, a to ve zkušební době k tomuto podmíněnému propuštění) a případné uložení společného trestu by již nemělo na takto uložený trest žádný (významný) vliv.

Naopak nelze přisvědčit dovolateli, že mu měl být ukládán souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 113/2007 ze dne 17. 9. 2008. Jak vyplývá z ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (§ 35 tr. zák.), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin . Za daných okolností, kdy trestné činnosti, za kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 113/2007 ze dne 17. 9. 2008, se dovolatel dopustil až v roce 2006, tedy již poté, co byl vyhlášen dne 24. května 2005 první odsuzující rozsudek v nyní projednávané věci, nejedná se již o souběh trestných činů, nýbrž o recidivu a pro uložení souhrnného trestu nejsou splněny zákonné podmínky. V této souvislosti lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 31/70 ze dne 28. 12. 1970, podle kterého byl-li trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, nejde o souběh, a je tedy vyloučeno uložení souhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák., i když byl tento rozsudek v dalším řízení zrušen a nový odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vyhlášen až po spáchání trestného činu, za který se trest ukládá . Ani dovolací soud tedy nespatřuje žádný zákonný důvod, na základě kterého měl být dovolateli ukládán souhrnný trest.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který dovolatel ve svém podání také uplatnil je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádné opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa).

S ohledem na již shora uvedené je namístě uvést, že podané dovolání je částečně opodstatněné, a to z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. v části, která se týká neuložení společného trestu podle § 37a tr. zák., když v tomto směru nutno poukázat na argumentaci uvedenou již shora. Přes uvedené však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není třeba zmíněnou vadu napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, která založila důvod dovolání, napravit kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu nebo vydáním nového rozhodnutí ve věci. To proto, že jsou v daném případě zjevně splněny obě kumulativně stanovené podmínky obsažené v ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V posuzované věci totiž přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání nemůže vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila v jeho prospěch a to ani v případě, kdyby Nejvyšší soud zcela vyhověl podanému dovolání. Nelze v tomto směru než připomenout, že dovolatel byl odsouzen také za rozsáhlou (skutkově) trestnou činnost, vysoce společensky nebezpečnou, když byl shledán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle § 171a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., když se jednalo o trestné činy pokračující, ohrožené trestní sazbou v rozpětí dvou až deseti let. V této souvislosti je namístě připomenout, že dovolateli byl předmětným rozsudkem uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou a tedy na samé spodní hranici zmíněné zákonné trestní sazby, když odvolání státního zástupce proti takto uloženému trestu zamítl. Takto potom nelze než dospět k závěru, že jiné rozhodnutí (o trestu) formálně ani fakticky nepřichází v úvahu, a proto také ani případné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení dovolatele, a to ani z hlediska namítaných úvah o druhu a výši případně (nově) ukládaného (spravedlivého) trestu. Stejně tak ovšem nelze dospět k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, má po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti je namístě poukázat na již shora uvedené s tím, že otázka ukládání společného trestu již v praxi soudů byla judikatorně vyřešena (a to i s poukazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak uvedeno shora) a ani z jiných důvodů nepředstavuje obtíže, když dovolatel se také domáhá řešení takové právní otázky, která nemá pro posouzení věci (z hlediska viny i trestu) určující význam. V dané věci je pouze okrajovou a její řešení v dovolacím řízení (přes vytýkané pochybení) by nemohlo přinést žádnou podstatnou změnu napadeného rozhodnutí nebo právních vztahů jím založených.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. března 2012

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka