3 Tdo 1422/2006
Datum rozhodnutí: 06.12.2006
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1422/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2006 o dovolání podaném obviněným R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 12 To 183/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 3 T 82/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 3 T 82/2005, v trestní věci obviněných R. D. a S. N., byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., který spočíval v jednání popsaném pod bodem 1/ výroku rozsudku. Dále byl pod bodem 2/ b), c) výroku uznán vinným trestným činem neoprávněného užívaní cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2/ a) c) výroku trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci pilníku na nehty délky 12 cm s bílou rukojetí. Podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu soud zároveň uložil ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 12 To 183/2006, jímž z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněného R. D. ve výroku o vině pod bodem 1/, ve výroku o trestu a ve výroku o ochranném léčení. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že obviněného za částečné modifikace skutku uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, byl obviněnému podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen rovněž trest propadnutí věci pilníku na nehty délky 12 cm s bílou rukojetí. Podle § 72 odst. 2 písm. b) odst. 4 tr. zák. pak soud obviněnému uložil ochranné protitoxikomanické léčení ve formě ambulantní. Výrokem podle § 260 tr. ř. byla věc týkající se obviněného R. D. ohledně distribuce metamfetaminu (pervitinu) T. P., M. K., L. D., Z. K., A. R. a J. M., jimiž měl spáchat dílčí útoky pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., vrácena státnímu zástupci k došetření. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 28. 6. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nebyl ohledně obviněného R. D. v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti odsuzující části shora citovaného rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. D. následně dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu použitého dovolacího důvodu shledává především v tom, že jednotlivým osobám neprodával pervitin, nýbrž rozdrcený modafen. Tuto látku prodával pod pojmenováním matro . V uvedené souvislosti dovolatel zároveň zdůraznil, že nikomu v rozporu se skutečností netvrdil, že prodává pervitin, ale vždy upozorňoval, že prodává matro. Podle dovolatele přitom v trestním řízení nebyl proveden jediný věrohodný důkaz o tom, že by prodával právě pervitin. Tato droga u něj konečně nebyla zajištěna ani při domovní prohlídce. Ze svědeckých výpovědí osob, kterým bylo matro nabízeno, přitom vyplynulo, že šlo o látku značně nekvalitní a její účinky odpovídaly použití modafenu. Jestliže v trestním řízení byl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, pak podle názoru dovolatele měl tento posudek vypracovat znalec lékař, jenž mohl lépe posoudit účinky aplikované látky na lidský organismus. Především podle psychických projevů jednotlivých osob se mohl takový znalec kvalifikovaněji vyjádřit k tomu, zda došlo k užití pervitinu nebo rozdrceného modafenu, popř. zda svědci nemohli být ovlivněni tzv. placebo efektem. Dovolatel dále namítl, že zjištění soudu, že spoluobviněný S. N. pervitin skutečně prodával, jej samotného z prodeje pervitinu nijak neusvědčuje. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že jeho jednání mohlo být posuzováno nejvýše jako trestný čin podvodu na osobách, jimž inkriminovanou látku prodával, nikoliv však jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. S poukazem na výše uvedené důvody proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tomto základě pak konstatoval, že obviněný R. D. sice brojí proti právnímu posouzení skutku, když namítá, že souzený skutek vůbec nebyl trestným činem, resp., že se nanejvýš mohlo jednat o trestný čin podvodu. Jeho námitky však nevycházejí ze skutkových okolností vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný se především domáhá zásadní změny skutkového základu napadených rozhodnutí, jestliže polemizuje s hodnocením důkazů soudy a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které jím distribuovaná látka nebyl matamfetamin (pervitin), ale látka zcela jiného druhu. Jde tedy o námitky primárně skutkového charakteru, které deklarovanému ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce současně upozornil na to, že námitky ohledně povahy distribuované látky obviněný uplatňoval už ve svém odvolání a odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal. Hodnotící úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí přitom nijak nevybočují z pravidel formální logiky. Podle státního zástupce odvolací soud přiléhavě poukázal mj. na okolnost, že svědci, kteří drogu odebírali, by stěží platili poměrně vysoké finanční částky za pochybnou látku vyrobenou z léku Modafen, která by mimo potlačení bolesti neměla psychostimulační účinky. Státní zástupce nedovodil ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a právním posouzením věci. Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že dovolatel uplatnil pouze skutkové námitky, které dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani částečně obsahově neodpovídají. Proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný R. D. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam (ohledně nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně jde přitom o týž stav, jako by odvolání bylo zamítnuto).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, popř. též proti kvalitě důkazů, ze kterých soudy vycházely (znalecký posudek). Základní dovolatelova námitka zde spočívala v tom, že nebylo prokázáno, že látka, kterou prodával jednotlivým osobám, byla psychotropní látka metamfetamin (pervitin). Podle tvrzení dovolatele se ve skutečnosti jednalo pouze o rozdrcený lék modafen. To znamená, že dovolatel s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ačkoliv se podle něj mohlo jednat nejvýše o trestný čin podvodu (§ 250 tr. zák.).

Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz výrok a odůvodnění zejména na str. 7 až 9) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých odvolací soud následně založil právní posouzení skutku (v jeho modifikované podobě) jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Své skutkové a právní závěry odvolací soud v napadeném rozsudku v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a odůvodnil.

Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy (zejména soud odvolací) vzaly při svém rozhodování v úvahu.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler