3 Tdo 1419/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 173 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1419/2015 -22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 25. listopadu 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 5 To 219/2015-263, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 33/2015, t a k t o:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 5. 2015, č. j. 6 T 33/2015-252, byl obviněný M. N. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 31. prosince 2014 ve 12.00 hodin v M. na tř. B. u b. z pravé strany zezadu přiběhl k E. K., tuto uchopil za popruh její sportovní černé kabelky značky Adidas, o kterou se s ní následně začal přetahovat do okamžiku, než E. K. upadla na zem na pravý bok, kdy jí opakovaným škubnutím kabelku z ruky vytrhl a z místa utekl, přičemž v kabelce se nacházela kosmetika, brýle, svazky klíčů, peněženka s osobními doklady, mobilní telefon zn. NOKIA, finanční hotovost ve výši 450 Kč a platební karta VISA České spořitelny, znějící na jméno E. K., čímž jí způsobil škodu ve výši 10.850 Kč . Za to byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené E. K. na náhradě škody částku 10.000 Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 6. 2015, č. j. 5 To 219/2015-263, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 6. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. N. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že popis skutkových okolností v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídá tomu, že by se svým jednáním dopustil zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud poškozená vypověděla, že ji překvapil zezadu, vzal jí tašku a ona spadla na zem, nejednalo se o loupež, nýbrž o trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Dovolatel v této souvislosti poukázal na platnou soudní judikaturu, podle níž neočekávané vytrhnutí věci z ruky poškozeného ještě není násilím ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Současně namítl, že v trestním řízení nebyly opatřeny takové důkazy, které by ho spolehlivě usvědčovaly ze spáchání projednávané trestné činnosti. Podle jeho přesvědčení lze mít především důvodné pochybnosti o reálné schopnosti poškozené identifikovat ho jako pachatele přepadení, pokud v rámci provedené rekognice uvedla, že útočník měl na hlavě kapuci a nastavoval se tak, aby mu nebylo vidět do tváře. Dovolatel se zřetelem na uvedenou skutečnost soudům vytýká, že neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, jestliže si neopatřily kamerové záznamy z obchodního domu Kaufland, jimiž mohlo být postaveno najisto, že se v době přepadení poškozené nacházel na jiném místě a dokonce ve společnosti dalších osob.

Z výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 5 To 219/2015-263, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 8. 10. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 30. 10. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný M. N. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Jsou-li výše uvedená teoretická východiska aplikována na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace dovolatele směřující vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy obou stupňů. Jedná se totiž o námitky jednoznačně procesní povahy, které směřují k zásadní revizi zjištěného skutkového stavu věci, z něhož soudy vycházely při právní kvalifikaci inkriminovaného jednání. V této části dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních důvodech.

Nejvyšší soud vzal při svém rozhodování v úvahu i názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.

Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. S obhajobou obviněného, podle níž se tempore criminis pohyboval na jiném místě, než došlo k přepadení poškozené, a jako pachatel byl identifikován nesprávně, se soud náležitě a přesvědčivě vypořádal (viz str. 5 a 6 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací dovolatele jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) řádně odůvodnil. I on dostatečně vysvětlil, proč měl obviněným předkládané časové souvislosti svého pohybu v dopoledních hodinách dne 31. 12. 2014 za vyvrácené a jeho vinu stíhaným skutkem za prokázanou bez důvodných pochybností (viz pasáž na str. 2 dole až 5 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by pravomocná rozhodnutí soudů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

K procesní námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování je namístě připomenout, že v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ani v § 89 odst. 2 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadená rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci, jak bylo uvedeno výše, splňují. Konkrétní námitka obviněného, že v trestním řízení nebyly opatřeny kamerové záznamy z obchodního domu Kaufland, kde měl v rozhodné době nakupovat se svou přítelkyní a její matkou, a záznamy z monitoringu veřejných prostranství, jimiž měl být vysledován jeho další pohyb, postrádá z hlediska ústavněprávní doktríny tzv. opomenutých důkazů jakékoli opodstatnění. Soud prvního stupně tyto důkazy neopomenul a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyložil, proč k jejich provedení nepřistoupil.

Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno - s jistou mírou tolerance - podřadit toliko námitku obviněného, že jeho jednání v podobě zjištěné soudem prvního stupně nemělo být právně kvalifikováno jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko jako přečin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, neboť poškozené měl kabelku vytrhnout z ruky s využitím momentu překvapení, tj. bez použití násilí.

Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal opodstatnění.

Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že soudní judikatura neočekávané vytrhnutí věci z ruky (případně strhnutí z ramene) za násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku nepovažuje. Jestliže však napadená osoba věc pevně svírá a snaží se klást odpor, který pachatel násilím překonává například tím, že věcí cloumá nebo trhá, aby se jí proti vůli napadeného zmocnil, nejde již o krádež, ale o trestný čin loupeže (k tomu srov. např. Zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1980 tr.).

Skutkový stav, z nějž soudy vycházely při hmotně právním posouzení jednání dovolatele, lze stručně shrnout tak, že přiběhl zezadu k poškozené E. K. a uchopil ji za popruh její sportovní černé tašky, o kterou se spolu následně začali přetahovat. Přitom za tašku opakovaně škubnul a zmocnil se jí až ve chvíli, kdy poškozená upadla na zem. Tento způsob provedení činu, vtělený do popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, konstantně popisovala poškozená ve svých výpovědích učiněných po celou dobu trestního řízení. Pokud dovolatel soudům vytýká, že skutkové okolnosti napadení poškozené náležitě nerozvedly a nevysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, nejde o takové pochybení, pro které by jinak správně aplikovaná právní kvalifikace skutku nemohla obstát. Mimo to jde o výhradu, která je na samé hranici přípustnosti dovolání (k tomu viz § 265a odst. 4 tr. ř., podle nějž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné).

Protože dovolání obviněného M. N. bylo opřeno jednak o námitky, které nebylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu