3 Tdo 1415/2015
Datum rozhodnutí: 02.12.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 187 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoník



3 Tdo 1415/2015 -27
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2015 o dovolání podaném V. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 10 To 161/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 148/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 1 T 148/2013, byl V. Č. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a současně byl nad ním stanoven dohled probačního úředníka. Dále mu byla uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobit se ambulantní sexuologické léčbě a také mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli zájmové činnosti s nezletilými dětmi v trvání sedmi let.

O odvoláních V. Č. a příslušného státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 10 To 114/2014, tak, že je obě podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.

O dovolání V. Č. proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1495/2014, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 10 To 114/2014, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 1 T 148/2013, zrušil, a to v celém výroku o trestu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Příbrami přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud v Příbrami následně rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 1 T 148/2013, uznal V. Č. vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a současně byl nad ním stanoven dohled probačního úředníka. Dále mu byla uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobit se ambulantní sexuologické léčbě a také mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce odpovědné osoby při organizované zájmové činnosti nezletilých dětí, které zákonní zástupci svěřují nezletilé děti po určitou dobu do péče, a to provozované jakýmkoliv subjektem v trvání sedmi let.

O odvolání V. Č. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 10 To 161/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině byl V. Č. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a současně byl nad ním stanoven dohled probačního úředníka. Dále mu byla uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podrobit se ambulantní sexuologické léčbě a také mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce odpovědné osoby při organizované zájmové činnosti nezletilých dětí, které zákonní zástupci svěřují nezletilé děti po určitou dobu do péče, a to provozované jakýmkoliv subjektem v trvání sedmi let.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu (v dovolání je uvedeno, že směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. 10 To 114/2014, což je spisová značka rozsudku ze dne 25. 3. 2014, nicméně ze zbylého obsahu dovolání vzal Nejvyšší soud za prokázané, které rozhodnutí je dovoláním ve skutečnosti napadeno) podal V. Č. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný V. Č. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejprve podotkl, že okresní i krajský soud po vrácení věci Nejvyšším soudem k novým rozhodnutím přistoupily značně formalisticky a pouze kosmeticky upravily výrok o trestu, který ve svém důsledku zůstal stejný. Soudy nevyhodnotily postavení obviněného vůči nezletilému, neprováděly žádná dokazování a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily. Soudům vytkl, že nepostupovaly podle pokynu Nejvyššího soudu a obviněného odsoudily k velmi podobnému trestu, jako v případě prvního hlavního líčení. Soudy přitom měly zjistit, jaké bylo postavení obviněného v rámci daného konkrétního subjektu, a v návaznosti na to měly trest vymezit jen vůči konkrétnímu subjektu. K tomuto shrnul, že takovým subjektem může být maximálně celorepublikový Svaz skautů a skautek České republiky, avšak rozhodně jím nemůže být jakýkoli subjekt, jak uvedly soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích. Rovněž podotkl, že by mu neměla být zakázána veškerá organizovaná činnost s mládeží, resp. nezletilými dětmi. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky okresního i krajského soudu podle § 265k tr. ř. opět zrušil a podle § 265 l tr. ř. přikázal věc soudu k novému rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který předně podotkl, že námitky obviněného sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, nicméně se s nimi neztotožňuje. Připomněl, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání závažné mravnostní trestné činnosti vůči nezletilým dětem, jíž se dopustil v souvislosti s přímým výkonem funkce skautského vedoucího. Přitom smyslem trestu zákazu činnosti je pachateli zabránit, aby měl příležitost k páchání trestných činů obdobného druhu. V daném případě je tak smyslem uloženého trestu zamezení kontaktu s nezletilými, v jehož rámci by se mohl opětovně dopustit sexuálně motivované trestné činnosti. Státní zástupce k tomuto uzavřel, že obecné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu považuje za naplněné. Dále se neztotožnil s námitkou obviněného, že mu byla soudy zakázána činnost u jakýchkoli subjektů, když nalézací soud v novém řízení náležitě specifikoval a konkretizoval zakázanou činnost. Uložený trest lze přitom považovat za relativně určitý tak, aby bylo možné výrok o trestu považovat za vykonatelný. Nelze se pak ztotožnit s vymezením, které navrhuje obviněný, což by ad absurdum mohlo vést k tomu, že obviněný jednoduše bude vedoucím skautů např. jiné ze současných skautských organizací v České republice. Státní zástupce uzavřel, že vymezený trest zákazu činnosti považuje za správný a zákonu odpovídající. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V posuzované věci tak jde o případ, kdy námitky dovolatele směřují vůči uloženému druhu trestu s tím, že jde o uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je přitom zřejmé, že námitky obviněného jsou uplatněny právně relevantně pod deklarovaným dovolacím důvodem.

Pokud obviněný namítá, že soudy v nových rozhodnutích pouze (formalisticky) upravily výrok o trestu, tak Nejvyšší soud připomíná, že původní rozhodnutí byla zrušena právě z důvodu, aby došlo k upravení výroku o trestu stran zákazu činnosti podle § 73 tr. zákoníku. Nebylo přitom zcela nezbytné, aby soudy např. doplňovaly dokazování, pokud na základě zjištěného skutkového stavu bylo možné ve věci nově rozhodnout. K tomu je potřeba zdůraznit, že původní rozhodnutí byla zrušena pouze ve výroku o trestu, nikoli ve výroku o vině.

Nejvyšší soud dále (opětovně) připomíná, že podle ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle odst. 2 téhož ustanovení trest zákazu činnosti jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Konečně podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce, nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

Původním rozhodnutím byl obviněnému mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv zájmové činnosti s nezletilými dětmi . Jak následně vyplynulo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1495/2014, formulace trestu zákazu činnosti nesmí být příliš široká a musí odpovídat hlediskům vymezeným v § 73 tr. zákoníku. Pokud se pachatel dopustil trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku v souvislosti s výkonem funkce skautského vedoucího, není sice uložení trestu zákazu činnosti podle citovaného ustanovení vyloučeno, nicméně ho nelze vymezit tak, že se obviněnému zakazuje jakákoli zájmová činnost s nezletilými dětmi. V novém řízení tedy soud prvního a následně i soud druhého stupně obviněnému uložily trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce odpovědné osoby při organizované zájmové činnosti nezletilých dětí, které zákonní zástupci svěřují nezletilé děti po určitou dobu do péče, a to provozované jakýmkoli subjektem .

Smyslem trestu zákazu činnosti v projednávané věci je pachateli zabránit po určitou dobu, aby měl příležitost k páchání trestných činů obdobného druhu. Tato preventivní funkce uloženého trestu přitom nemůže být pojata natolik restriktivně, že by obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti např. jen vůči skautskému oddílu M., tedy že by obviněný de facto mohl působit v jiném skautském oddíle či jiném sdružení obdobného charakteru, kam rodiče svěřují své děti s vědomím a přesvědčením, že tam budou náležitě ochráněny. Účelem uloženého trestu je tedy zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Smyslem uloženého trestu je tak ve vymezeném rámci zamezení kontaktu s nezletilými. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud shledal trest jako natolik určitý, že jednak vystihuje podstatu trestu, a zároveň jej lze považovat za vykonatelný.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání V. Č. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu