3 Tdo 1411/2013
Datum rozhodnutí: 22.01.2014
Dotčené předpisy: § 274 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 1411/2013 -19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2014 o dovolání podaném L. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 99/2013 ze dne 10. 4. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 98/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 30 T 98/2012 ze dne 17. 12. 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb po 100,- Kč, tedy čtyřicet tisíc korun českých s tím, že pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, se mu stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.

V předmětné věci podal L. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 5 To 99/2013 ze dne 10. 4. 2013 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal L. T. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy prováděly a následně hodnotily provedené důkazy svévolně, a to v neprospěch dovolatele. V takovém postupu proto spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy na straně jedné a jejich právní hodnocení na straně druhé. To proto, že závěr o tom, že pachatelem označeného přečinu byl dovolatel, soudy přijaly pouze na základě výpovědí ve věci zasahujících policistů, kteří nesprávně identifikovali v osobě zadrženého řidiče motocyklu právě osobu dovolatele, což opírali pouze o místní a osobní znalost a sdělení data narození dovolatelem, tedy aniž by provedli jeho bližší identifikaci. Následně v rámci hlavního líčení potom identifikovali jako pachatele označeného přečinu osobu L. Š., který se k jednání soudu dostavil jako svědek, kdy hlavního líčení se neúčastnil dovolatel (obviněný). Dalšího hlavního líčení se potom účastnil jak dovolatel, tak i svědek Š., příslušní policisté (po srovnání obou osob) své stanovisko změnili a jako pachatele označeného přečinu označili dovolatele. Soud se tak zabýval podobností obou těchto osob a jejich rozpoznání policisty a v rámci dalšího dokazování potom jednal tendenčně se snahou usvědčit dovolatele. Obdobně si počínal i odvolací soud, který sice konstatoval jisté pochybení soudu prvního stupně v rámci vedeného dokazování, ale přesto i on vedl úvahy o možném vysvětlení vzniklé situace (nemající oporu v provedeném dokazování), a to v neprospěch dovolatele. Za dané situace tak soudy měly správně dospět k závěru, že jsou takto dány důvodné pochybnosti o vině dovolatele a v důsledku toho měl být (v souladu se zásadou in dubio pro reo) dovolatel obžaloby zproštěn, jinak by se jednalo o již zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry, které na jejich základě soudy svévolně učinily. Navíc má za to, že ve skutečnosti se nejedná o označený přečin, ale o přestupek podle § 125 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. To proto, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V případě dovolatele šlo právě a nepochybně o méně společensky škodlivé jednání, a tedy v konečném důsledku o zmíněný přestupek. Proto také navrhl, aby dovolací soud citované usnesení Krajského soudu v Brně a s ním související (citovaný) rozsudek Okresního soudu Brno-venkov podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a dále podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, event., aby Nejvyšší soud sám dle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem nebo rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Dále, aby zvážil odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

Nejvyšší soud obdržel přípis Nejvyššího státního zastupitelství, v rámci kterého příslušný státní zástupce sdělil, že se k takto podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat s výslovným souhlasem, aby dovolací soud rozhodl za podmínek uvedených ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzované věci by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na což dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že nebylo postaveno najisto, že to byl právě on, který označený přečin spáchal a dále (zřejmě v případě, že by jeho vina byla prokázána), že šlo o jednání nedosahující společenské škodlivosti trestného činu, ale o jednání přestupkového charakteru. Oba soudy však, zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Je třeba zdůraznit, že identifikace dovolatele, jako pachatele uvedeného přečinu, byla ztížena jeho výraznou podobností se svědkem Š., přičemž nelze přehlédnout poněkud nekonzistentní dokazování vedené v určité části trestního řízení soudem prvního stupně. Nelze však současně přehlédnout ani to, že v rámci dále vedeného dokazování (postavení dovolatele a svědka Š. vedle sebe) již příslušní policisté za těchto okolností (v rámci dále řádně a zákonu odpovídajícímu dokazování) bezpečně a jednoznačně identifikovali dovolatele jako pachatele označeného přečinu, včetně poukázaného markantu (svědkyně Mgr. K.). Je tak namístě zopakovat, že o totožnosti dovolatele jako pachatele označeného přečinu není pochyb a nic na tom nemění ani případné (redundantní) úvahy soudů o postoji dovolatele či svědka Š. (který jako druh dovolatele odmítl ve věci vypovídat) k otázkám identity pachatele uvedeného přečinu. Takto vedené námitky proto ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci vedeného dokazování a následném hodnocení důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

Za právně relevantně uplatněnou námitku lze však mít tu, v rámci které dovolatel namítl, že jeho jednání nenese potřebnou společenskou škodlivost až na úroveň trestného činu s tím, že v daném případě by mělo být posouzeno jako přestupek. Uvedená námitka je však zjevně neopodstatněnou. To proto, že nelze přehlédnout, že řídil motocykl bez registrační značky (se kterým navíc havaroval), zejména však v době jeho jízdy měl v krvi prokazatelně vysoké množství alkoholu (1,9 g/kg). Uvedené skutečnosti představují konkrétní (vysokou) společenskou škodlivost takového činu, který je ve srovnatelných případech soudy postihován oprávněně jako trestný čin, nepochybně v zájmu společnosti na dodržování a respektování pravidel silničního provozu a takto i řízení motorových vozidel.

Z uvedeného je zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když s ohledem na uvedené již nerozhodoval o žádosti na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka