3 Tdo 1410/2016
Datum rozhodnutí: 19.10.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.



3 Tdo 1410/2016 -23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání podaném K. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 3 To 22/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 85/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 4 T 85/2009, byl K. N. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných ve výroku citovaného rozhodnutí. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal K. N. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 3 To 22/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného K. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby s tím, že skutek, jak byl uveden v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 4 T 85/2009, není trestným činem.

O dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného K. N. proti výše uvedeného rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 133/2015, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 3 To 22/2014, zrušil, dále podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a konečně podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 3 To 22/2014, o odvolání obviněného K. N. rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že K. N. uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných ve výroku citovaného rozhodnutí. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal K. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný K. N. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že soudy prvního a druhého stupně neprovedly všechny důkazy, které připadaly v úvahu, a které obviněný navrhoval, a to zejména výslechy svědků V. X. H., T. H. Q. a N. N. H. Rovněž namítl přítomnost extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a způsobem jejich právního posouzení. Dále podotkl, že se nedožaduje přezkoumání skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž posouzení, zda skutkový stav byl správně kvalifikován po právní stránce. Není totiž zřejmé, jakými úvahami se soudy řídily a na podkladě jakých důkazů měly dospět ke svým rozhodnutím, když se ani dostatečně nevypořádaly s návrhy na doplnění dokazování a v řízení mohlo dojít k manipulaci s důkazy. Nadto uvedl, že žádné cigarety ve svém domě nelegálně nepřechovával, resp. o této skutečnosti nevěděl a rozhodně neměl v úmyslu realizovat jejich další distribuci bez úhrady spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Jako příloha dovolání jsou poté součástí spisu tři čestná prohlášení, která mají deklarovat, že obviněný o skladovaných cigaretách neměl žádné povědomí. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadeného rozhodnutí a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, dovolací námitky obviněného a podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále předestřel, že dovolací argumentace obviněného je toliko odmítnutím skutkových zjištění a rozporováním provedeného dokazování, přičemž v podaném dovolání absentují námitky stran zákonných znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, anebo takové, které by vytýkaly nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Z námitek obviněného nevyplývá ani existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Z poměrně obecných a nejasných formulací lze dovodit toliko, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak k nim přistoupily soudy prvního a druhého stupně. O skutečnosti, že obviněný prokazatelně věděl o uskladněných cigaretách, svědčí podle státního zástupce zejména obsah odposlechu telefonického hovoru, ve kterém obviněný komentoval výsledky domovní prohlídky slovy moje věci dole, všechno mi zabavili . Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

Byť obviněný ve svém dovolání opakovaně uvedl, že je mu známa podstata uplatněného dovolacího důvodu a že se nedomáhá přezkumu skutkových zjištění, tak jeho dovolací námitky výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní, přičemž námitky, které by bylo možné považovat za právně relevantní stran uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v podaném dovolání absentovaly. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů (dodatečné výslechy svědků V. X. H., T. H. Q. a N. N. H.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Pokud obviněný namítal neprovedení některých důkazů (výslechy svědků V. X. H., T. H. Q. a N. N. H.), tak tyto nebylo možné považovat za tzv. opomenuté důkazy, zejména tedy s přihlédnutím k tomu, že soud druhého stupně předestřel, proč (de facto pro nadbytečnost) další dokazování ve věci neprováděl. Významná je rovněž otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud byl však zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud druhého stupně nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování.

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je tedy klíčový zejména požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010).

Stran čestných prohlášení (jež mají deklarovat, že obviněný neměl o skladovaných cigaretách žádné povědomí), která jsou součástí spisu a na něž je odkazováno v podaném dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout . K provádění důkazů před Nejvyšším soudem tedy dochází zcela výjimečně, neboť těžiště dokazování spočívá před soudy prvního a druhého stupně, kde jsou zároveň uplatňovány základní zásady trestního řízení, upravené zejména v ustanovení § 2 tr. ř. S přihlédnutím k podstatě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navíc (jak již bylo uvedeno) Nejvyšší soud nepřezkoumává správnost a úplnost provedeného dokazování ani hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů, resp. k takovému přezkumu přistupuje zcela výjimečně. Nejvyšší soud přitom může provádět důkazy jen v rozsahu nezbytném k tomu, aby mohl spolehlivě rozhodnout o dovolání. V takovém případě mají být ověřeny výsledky původního řízení z hlediska obsahu dovolání a v něm uplatněných dovolacích důvodů a souvisejících konkrétních námitek, anebo má být zpochybněna správnost původního rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Rozhodně však není účelem provádění důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř., aby Nejvyšší soud nahrazoval dokazování provedené soudem prvního či druhého stupně. Rovněž je namístě podotknout, že přistoupení k dokazování je v řízení o dovolání pouze fakultativní, přičemž současně jsou dány jisté limity, kdy dovolání (jako mimořádný opravný prostředek) je určeno k nápravě právních vad určitých rozhodnutí ve věci samé, nikoli k přezkoumávání skutkového stavu. Tudíž ani postupem podle § 265r odst. 7 tr. ř. se nelze domáhat odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, případně přehodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud již v tomto rozhodnutí uvedl, že soudy prvního a druhého stupně při svých rozhodnutích vycházely z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž závěr, že obviněný ve svém domě nelegálně přechovával padělky cigaret v úmyslu realizovat jejich další distribuci bez úhrady spotřební daně a daně z přidané hodnoty, je najisto postaven provedeným dokazováním.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 10. 2016

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu