3 Tdo 1409/2005
Datum rozhodnutí: 10.11.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1409/2005

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2005 o dovolání obviněné V. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 5 To 548/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 77/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci odsuzující části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 4 T 77/2003, v trestní věci obviněných V. H. a T. P. byla obviněná V. H. uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že společně s odsouzeným J. H. v době od 30. 6. 2002 do 1. 7. 2002 v P., ul. Ú. v objektu supermarketu OBI Š., kde byli oba zaměstnáni, odcizili drogistické zboží, převážně malířské barvy v hodnotě 5.919,- Kč, přičemž byli zadrženi pracovníky spol. R. S., s.r.o. vykonávající ostrahu objektu. Za tento trestný čin byla obviněná podle § 247 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 5 To 548/2004, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obviněné nabyl právní moci dne 9. 12. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu a současně proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. V uvedené souvislosti soudům obou stupňů vytkla, že zcela bez důkazů opírají svá tvrzení o svědectví svědka R. , jenž vypověděl, že inkriminovaný děj byl zaznamenán průmyslovou kamerou, ačkoliv ve skutečnosti bylo soudem zjištěno, že žádný takový záznam neexistuje. Jediným důkazem, který měly soudy vůči údajné trestné činnosti dovolatelky k dispozici, byla podle ní svědecká výpověď J. R., kterou je však nutno považovat za nevěrohodnou s ohledem na to, že se svědek odvolával na neexistující záznam kamery, dále paušálně obvinil řadu zaměstnanců tvrzením, že kradli všichni , a rovněž proto, že svědek jako jednatel firmy R. S., s. r. o. byl finančně zainteresován na zajišťování eventuálních zlodějů v objektu, který chránil. Dovolatelka rovněž namítla, že ničím nepodložený závěr odvolacího soudu o tom, že zboží bylo z objektu pokoutně odnášeno, je toliko výrazem arogance tohoto soudu, neboť zaměstnanci si totiž zakoupené a zaplacené zboží zcela běžně odnášeli služebním vchodem, když v tomto směru ani neexistoval interní předpis stanovující povinnost zaměstnanců odnášet zboží vchodem pro zákazníky. Podle přesvědčení dovolatelky neměla obžaloba kromě výpovědi svědka R. v podstatě žádný jiný důkaz dokazující její vinu (včetně údajného spolupachatelství s již odsouzeným J. H.). V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy navíc nijak nezmiňují o formě trestné součinnosti, jež měla spočívat ve společném jednání s dalším pachatelem. V daném případě bylo proto na místě, aby soud postupoval podle zásady, že v pochybnostech je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, a v takovém případě rozhodl zprošťujícím výrokem. Vzhledem k těmto důvodům obviněná v závěru svého dovolání navrhla, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že ji obžaloby zprostí.

K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že argumentace uplatněná v dovolání se zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom po obsahové stránce podle státní zástupkyně neodpovídá ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. Státní zástupkyně konstatovala, že v posuzované věci je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, o která pak opřely právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., přičemž současně nelze dospět k závěru, že by mezi provedenými důkazy, soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením existoval extrémní nesoulad. Státní zástupkyně proto ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takto za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

Obviněná V. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy, jež podle ní založily závěr o její vině toliko na nevěrohodné výpovědi svědka J. R. a existující pochybnosti nevyhodnotily podle zásady in dubio pro reo v její prospěch, ale naopak k její tíži. S namítaným vadně zjištěným skutkovým stavem věci pak dovolatelka spojovala nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr.zák., jehož se měla dopustit ve spolupachatelství s již odsouzeným J. H.

Z napadeného usnesení odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v posuzovaném případě hodnotily provedené důkazy jinak, než jak to podle námitek dovolatelky měly učinit, a na tomto (odlišném) skutkovém stavu věci následně založily právní posouzení skutku jako výše uvedeného trestného činu. Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku svého rozsudku současně vyjádřil i spolupachatelství obviněné (dovolatelky) s další osobou a s touto otázkou se vypořádal též v odůvodnění rozhodnutí (viz str. 3). Otázkou součinnosti obviněné (dovolatelky) s další osobou se přitom zabýval i odvolací soud (viz str. 2 usnesení).

Poněvadž dovolatelka se v projednávané věci podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, znamená to, že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné V. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler