3 Tdo 1408/2010
Datum rozhodnutí: 18.11.2010
Dotčené předpisy: § 307 tr. ř.




3 Tdo 1408/2010 -20 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. listopadu 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 9 To 497/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 9 T 35/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 9. 2009, č. j. 9 T 35/2009-264, byl obviněný T. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že že dne 01.10.2008 okolo 07:30 hodin jel jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Renault Kangoo po vozovce silnice ve směru z P. do obce Z., kde v prostoru přibližně 650 metrů před hranicí okresu P. ještě na území okresu P. v rozporu se svou povinností jet se svým vozidlem vpravo při pravém okraji vozovky, v důsledku únavy, aniž by přerušil jízdu, zastavil vůz či učinil bezpečnostní přestávku v jízdě přestal se plně věnovat řízení vozidla a přestal sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, přejel do protisměru a po ujetí minimálně 95 metrů v levém jízdním pruhu se čelně střetl s osobním vozidlem tovární zn. Škoda Forman, který řídila J. K., ve směru od obce Z. do P., na místě spolujezdce řidičky J. K. seděla A. J., a vzadu na dětské sedačce seděla K. K., přičemž v důsledku čelního střetu bylo vozidlo řízené obviněným odraženo vlevo mimo vozovku, čelním nárazem způsobil řidičce J. K., pohmoždění levého kolena s krvácením do kloubní štěrbiny s podezřením na zlomení čéšky, oděrky a podlitiny na levém koleni, krevní podlitiny v obličeji, otřes mozku, krevní podlitinu na pravém koleni a přilehlé části bérce, pohmoždění pravé nohy, spolujezdkyni K. K., způsobil zhmoždění hrudníku, spolujezdkyni A. J., způsobil dvojité roztržení stěny hrudní srdečnice, roztržení srdce v oblasti pravé síně, ložisková zakrvácení pod přísrdečníkem, zlomeninu hrudní páteře s roztržením sedmého mezižeberního prostoru vpravo, oboustranné mnohočetné zlomeniny žeber, místy pronikající kosterní svalovinou, zlomeninu hrudní kosti, oboustranný kolaps plic, zakrvácení pojiva mezihrudí, otok mozku s ložiskovým zakrvácením mezi měkkými plenami, mnohočetné trhliny a ložiskové rozhmoždění jater, zakrvácení vazivového závěsu jater, pohmoždění stěny vzestupného tračníku, zakrvácení pojiva v okolí slinivky břišní, zlomeniny pánve se zakrvácením řídkého pojiva, mnohačetné zlomeniny pravé pažní kosti, obou kostí levého předloktí, pravé stehenní kosti, obou kostí pravého a levého bérce, oděrky, krevní výrony, tržně-zhmožděné a řezné rány na těle, kapsovitý krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v oblasti pravé poloviny čela, korespondující s tržně-zhmožděnou ránou, přičemž na vnitřní vykrvácení při přetržení stěny hrudní srdečnice v rámci mnohačetných poranění A. J. na místě zemřela . Za to byl obviněný podle § 224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem P, O., Krajská pobočka pro P. Kraj, Územní pracoviště P., a Zdravotní pojišťovna Metal - Aliance, úsek zdravotní politiky, náhrada škod, se sídlem P., P., odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 4. 2010, č. j. 9 To 497/2009-319, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté sám znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to na dobu tří roků.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou chybné, protože v řízení, které jim předcházelo, nebyly správně zhodnoceny jednotlivé důkazy a nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci. V důsledku toho pak soudy dospěly i k nesprávným právním závěrům. Odvolací soud z podnětu řádného opravného prostředku dovolatele upravil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu. Podle přesvědčení dovolatele nebylo vzato v úvahu, že v řízení, které předcházelo vydání odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nebyla věc řádně objasněna, byly porušovány právní předpisy, zejména trestní řád. Soud se náležitě nevypořádal ani s dovolatelovou obhajobou a jím navrhovanými či předloženými důkazy.

V další části dovolání obviněný uvedl, že po celou dobu trestního řízení navrhoval podmíněné zastavení trestního stíhání, tzn. postup podle § 307 tr. ř., aniž by o tomto návrhu některý ze soudů činných ve věci vůbec rozhodl. Pro aplikaci citovaného ustanovení přitom byly podle jeho názoru splněny všechny zákonné podmínky, neboť jeho užití nelimituje ani rozsah způsobené škody ani závažnost následku. Jestliže tedy nebylo rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání, jak navrhoval, pouze z toho důvodu, že dopravní nehodou byla způsobena smrt třetí osobě, pak soudy podle něho rozhodly v rozporu se základními principy a smyslem ukládání trestů a celé právní úpravy tzv. odklonů trestního řízení . Jejich smyslem je působit na pachatele určitých trestných činů výchovně a nikoliv represivně. Obviněný v této souvislosti konstatoval, že se k činu plně doznal, příslušná pojišťovna uhradila veškerou škodu a rovněž on sám nabídl poškozeným potřebnou pomoc. Skutečnost, že na to nebylo reflektováno, nemohl ovlivnit a nelze mu to přičítat k tíži. Postup podle § 307 tr. ř. byl podle jeho názoru zcela namístě a pokud k němu soudy činné v jeho trestní věci nepřistoupily, nepostupovaly v souladu se zákonem.

Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se napadené usnesení Pozn.: správně rozsudek zrušuje a že se trestní stíhání obviněného podmíněně zastavuje; současně nechť je stanovena přiměřená zkušební doba. Dovolatel dále navrhl, aby bylo postupováno podle § 265o odst. 1 tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání byl odložen, resp. přerušen výkon pravomocného rozhodnutí soudu, jímž mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. potom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva. Pokud tedy dovolatel tvrdí, že soudy činnými ve nebyly věci správně zhodnoceny jednotlivé důkazy a nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, nelze k těmto námitkám přihlížet.

K tvrzení dovolatele, že ve věci byly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. a že mělo být rozhodnuto právě tímto způsobem, státní zástupce uvedl, že volba procesního postupu soudu, v posuzované věci spočívající v nepřistoupení k využití určitého fakultativně možného postupu, např. možnosti podmíněně zastavit trestní stíhání obviněného podle § 307 odst. 1 tr. ř., existenci hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž založit nemůže. Skutečnost, že ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. následně nepostupoval ani odvolací soud, proto nemůže naplnit ani další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v žádné zákonem předpokládané alternativě. K porušení práva na přístup obviněného (dovolatele) ke druhé instanci v dané věci zjevně nedošlo a současně - z důvodů konstatovaných výše - nebylo předcházející řízení zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod některý jiný zákonem stanovený důvod dovolání.

Státní zástupce zároveň poukázal na to, že i k případnému naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. by mohlo dojít jedině v tom případě, že by bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Trestní řád zde tedy počítá výslovně s možností napadnout dovoláním pouze pozitivní rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Dovolání tudíž nelze opřít o námitku, že byly splněny veškeré zákonné předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř., avšak soudy obou stupňů tuto možnost pominuly. V této souvislosti státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004, které se uvedenou problematikou zabývá.

Své vyjádření k dovolání uzavřel tím, že veškeré dovolatelem předložené námitky se zcela míjí s uplatněnými dovolacími důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., resp. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). V návaznosti na to neshledal důvody ani k odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Obviněný T. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

To znamená, že prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu předpokládá porušení práva procesních stran na přístup ke druhé instanci. V daném případě však bylo odvolání obviněného projednáno v řádně provedeném odvolacím řízení a věcně přezkoumáno; následně byl z jeho podnětu rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušen a bylo znovu rozhodnuto. K naplnění první varianty zmíněného dovolacího důvodu proto v předmětné trestní věci nedošlo, což obviněný konečně ani nenamítá.

Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzované věci byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku (resp. zjištěným skutkovým stavem věci) a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Z obsahu dovolání je zřejmé, že podaný mimořádný opravný prostředek založil především na obecně formulované výtce, že soudy obou stupňů závěr o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Jinými slovy, namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v navrhovaném rozsahu. Stěžejní námitkou dovolatele pak bylo, že v jeho případě byly splněny zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř., avšak soudy k tomuto procesnímu postupu, tzv. odklonu trestního řízení, nepřistoupily, ač tak učinit měly.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel podaný mimořádný opravný prostředek uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., resp. též § 307 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že by v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3 - 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku, plně navázal, což v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. rovněž řádně odůvodnil (viz str. 3 odůvodnění napadeného rozsudku).

K námitce dovolatele vůči nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů (aniž by však konkrétně uvedl, o jaké důkazní návrhy se mělo jednat a jeho aktivita v tomto směru nevyplývá ani z protokolů o hlavním líčení, resp. o veřejném zasedání odvolacího soudu), Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nejvyšší soud přitom nezjistil, že by v případě dovolatele byly výše uvedené zásady porušeny.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., dovolatel nenaplnil ani námitkou, že soud nevyužil možnosti podmíněného zastavení jeho trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o podmíněné zastavení trestního stíhání , může dovolací důvod (§ 265b odst. 1 písm. f/ tr. ř.) zakládat pouze ta skutečnost, že bylo tímto způsobem rozhodnuto, ačkoliv pro to nebyla dána některá z podmínek stanovených zákonem. To znamená, že v rámci dovolacích důvodů umožňuje zákon napadnout pouze pozitivní rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání (§ 307 odst. 1 tr. ř.), a to pro případ, že bylo učiněno, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Posouzení toho, zda v konkrétním případě byly naplněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je (v řízení před soudem) výlučně v kompetenci soudu, a pokud soud nevyužije možnosti tohoto alternativního způsobu řešení trestní věci, pak není možno tento jeho závěr jakkoliv přehodnocovat. Nevyužití možnosti použití tzv. odklonů tedy nemůže zakládat ani dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (k tomu srov. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 7/2004-T 706).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného T. V. bylo opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřaditelné nejsou, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Pokud jde o návrh, přesněji podnět dovolatele k přerušení či odkladu výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu soudu prvního stupně přitom nevyužil oprávnění podat návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř., o kterém by jinak bylo zapotřebí rozhodnout zvláštním (samostatným) výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. listopadu 2010

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler