3 Tdo 1408/2006
Datum rozhodnutí: 04.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1408/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. ledna 2007 o dovolání podaném S. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 130/2006 ze dne 3. 4. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 219/2005, t a k t o :

1. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 130/2006 ze dne 3. 4. 2006 zrušuje.

2. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný S. T. nebere do vazby.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 5 T 219/2005 ze dne 3. 1. 2006 byl dovolatel uznán vinným dvojnásobným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon takto uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.

V předmětné věci podal S. T., stejně jako příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 5 To 130/2006 ze dne 3. 4. 2006 tak, že z podnětu odvolání příslušného státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že dovolatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn a odvolání S. T. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal S. T. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil polehčující okolnosti z hlediska ustanovení § 31 tr. zák., uložil mu nepřiměřený trest, který neodpovídá ani ustanovení § 23 tr. zák. V tomto směru poukázal na správné úvahy soudu prvního stupně, který mu uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, při stanovení nejvýše možné délky zkušební doby, když poukázal na velmi dobré vztahy, které měl a v současnosti i má s poškozeným s tím, že samotná obava poškozeného z výroků, které na jeho adresu dovolatel, učinil byla pouze chvilková (emocionální exces), nikoli však trvalá s vážnou obavou, že by vyřčené výhrůžky mohly být uskutečněny. Zdůraznil i to, že poškozený v rámci konaného hlavního líčení uvedl, že vůbec lituje toho, že podal ve věci trestní oznámení a chtěl ho vzít zpět. Za těchto okolností je vůbec otázkou, zda soudy popsané jednání dovolatele bylo způsobilé naplnit materiální stránku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Je sice pravdou, že dovolatel spáchal označené trestné činy ve zkušební době v rámci jeho podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, avšak na samém sklonku této zkušební doby. Od jejího konce přitom uplynul jeden rok a ze zákona se osvědčil a tato skutečnost musela být odvolacímu soudu známa. Ten se takto řádně nevypořádal s uvedenými skutečnostmi právě v souvislosti s ukládáním trestu. Dále poukázal i na to, že se odvolací soud nezabýval ani tím, že manželství dovolatele bylo v roce 1999 rozvedeno a obě nezletilé děti byly příslušným soudem svěřeny do jeho výchovy, kterou také řádně zajišťuje, přičemž případný nástup trestu by v tomto směru znamenal negativní důsledky. Navrhl, aby dovolací soud, s ohledem na uvedené, citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám nově rozhodl rozsudkem tak, že se odvolání okresního státního zástupce proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Karviné podle § 256 tr. ř. zamítá.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitku, kdy dovolatel s odkazem na materiální znak trestného činu nepovažuje za správnou právní kvalifikaci označených skutků, pokud v jeho jednání byl spatřen trestný čin vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. (užití kvalifikované skutkové podstaty těchto trestných činů), a to s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Další námitka, spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení druhu a výše trestu, potom pod zvolený dovolací důvod nespadá. Z argumentace vedené dovolatelem, stran výroku o trestu nelze jednoznačně dovodit, že jeho námitky směřují proti právnímu posouzení skutku, když tím se rozumí jeho kvalifikace, případně kvalifikování jiných okolností skutkové povahy podle příslušných ustanovení hmotného práva. Na ukládání trestu potom dopadá dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za podmínek v něm zákonem vymezených. Za jejich splnění potom nelze prostřednictvím tohoto (ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.) namítat jiná pochybení soudů spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a to ani poukazem na nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. Užitý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však dovolatel naplnil, pokud poukázal na nesprávnost soudy užité právní kvalifikace jeho trestního jednání, pokud toto bylo právně kvalifikováno, jako dvojnásobný trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. s tím, že nebyl naplněn materiální znak užité kvalifikované skutkové podstaty označených trestných činů. V tomto směru pokládá státní zástupkyně podané dovolání za důvodné. Konstatovala, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dovolatel se předmětného trestného činu dopustil tím, že jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a čin spáchal na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinností. Přitom podle § 88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Při zjišťování toho, zda je naplněna tato materiální podmínka, musí soud vycházet z kompletního hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák., kdy již stanovením určité okolnosti podmiňující užití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K takové okolnosti se proto nepřihlédne jen tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě nedosáhne, a to ani při formálním naplnění této okolnosti, stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (tak i č. 34/1976, č.26/1994 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). V uvedeném směru potom pochybuje o správnosti soudy užité (kvalifikované) skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. To s tím, že je především na místě zvažovat pohnutku dovolatele k takovému jednání. Ten měl bezpochyby snahu, vyhovět podmínkám pro své osvědčení v době podmíněného pětiletého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když mu v podstatě ke splnění této podmínky zbývaly pouhé tři měsíce. Dovolatel řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu (s předmětnou trestní věcí to nesouvisí), došlo přitom k dopravní nehodě při zavinění druhého, na což dovolatel se svou impulzivní povahou reagoval pronásledováním řidiče, který se snažil z místa nehody ujet a poté, co jej dostihl jej také, blíže nespecifikovaným způsobem fyzicky napadl. Měl dále za to, že vyšetřování celé záležitosti by mohlo mít vliv na následný postoj soudu, který měl rozhodovat o jeho osvědčení, a proto nabádal (nesprávně) poškozeného, jako svého dlouholetého přítele, aby vzal fyzický atak na řidiče, který způsobil dopravní nehodu, na sebe, když přitom užil výrazů, které mohly v poškozeném vzbudit soudy popsanou obavu. Státní zástupkyně poukázala na skutkovou větu obsaženou v rozsudku soudu prvního stupně, ve které je uvedeno, že se dovolatel vyděračského jednání dopustil až poté, co bylo učiněno podání vysvětlení podle § 12 zák. č. 283/1991 Sb., o policii České republiky, přičemž odvolací soud v důvodech svého rozsudku uvedl, že k takovému jednání dovolatele došlo před podáním takového vysvětlení, aniž by v tomto směru provedl příslušné dokazování. Proto nemohlo dojít ke změně skutkových zjištění, jak byla tato stabilizována soudem prvního stupně, když dovolatel i poškozený shodně uvedli ve svých výpovědích, že k předmětnému ( vyděračskému ) jednání došlo až po podání vysvětlení. Státní zástupkyně dále poukázala i na to, že dovolatel se ke svému jednání doznal s tím, že byl rozčilen a tehdy neadekvátně reagoval na okolí a jeho výhrůžkám za takových okolností není možné přikládat takový význam, když svého jednání litoval s tím, že vůbec netušil, že by se takto mohl dopustit trestného činu a jeho slova mohla vzbudit u poškozeného nějakou obavu. Přitom dovolatel i poškozený jsou dlouholetými přáteli a to i v současné době, když poškozený sám i před soudem uvedl, že kdyby to bylo v jeho moci, vzal by své trestní oznámení zpět a litoval, že jej vůbec podal, když tak jednal proto, že mu tento postup doporučil jeho příbuzný, policista. Konečně poukázal i na to, že dovolatel (až do uvedeného excesu) vedl v době svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody řádný život, o čemž svědčí i to, že se po celou dobu řádně stará o dva syny, kteří mu byli svěřeni rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 42 Nc 45/99 ze dne 18. 8. 1999 do výchovy. Uzavřela s tím, že v daném případě nedošlo ke spáchání typického trestného činu vydírání na svědkovi se snahou zmanipulovat jeho výpověď a není tak na místě užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě i s ním související rozsudek Okresního soudu v Karviné a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V těchto souvislostech dovolatel namítl, zda vůbec jeho popsaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména v jeho kvalifikované podobě a to z důvodů podrobně rozvedených v obsahu podaného dovolání. Takto konstatovanou námitku týkající se právě oné správnosti aplikace hmotného práva v rámci trestního zákona je třeba považovat ve vztahu k užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní a současně také důvodnou. K uvedené námitce (spočívající v podstatě v tvrzení, že absentuje materiální stránka trestného činu a nejsou naplněna ani kritéria pro aplikaci § 88 odst. 1 tr. zák., podle kterého k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost) je zapotřebí uvést, že její důvodnost a to i s ohledem na učiněná skutková zjištění je na místě. Právě i s ohledem na účel a charakter trestního stíhání a vyjádření principu ultima ratio, jako posledního prostředku ke sjednání nápravy, je nutné posuzovat i obsah ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., případně i samotnou materiální stránku toho kterého trestného činu (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.). Citovaná ustanovení se potom uplatní pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (přestože byly naplněny jeho formální znaky), nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, resp. nedosáhne okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, tedy takové, která pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Z projednání věci před soudy a v dokazování v této souvislosti vedeného je nepochybné, že dovolatel jednal popsaným způsobem. Nelze však nevidět právě i pohnutku dovolatele v souvislosti s jeho blížícím se osvědčením, kdy si uvědomil svou impulsivní reakci na vznik dopravní nehody (jím nezaviněné), a přestože řídil pod vlivem alkoholu, pronásledoval ujíždějícího řidiče z místa nehody a po jeho dostižení jej napadl. S ohledem na své osvědčení potom neadekvátně reagoval ve vztahu ke svému dlouholetému příteli s tím, aby ten jeho počínání vzal na sebe. Není bez významu v této souvislosti opakované vyjádření poškozeného (dlouholetého a také současného přítele dovolatele), který zdůraznil, že netušil jaké jeho oznámení bude mít důsledky, a kdyby to bylo v jeho moci vzal by je zpět a také litoval, že vůbec trestní oznámení na dovolatele podal. Sám dovolatel poukázal na svou impulsivní povahu, která jej vede k nepřiměřeným verbálním reakcím s tím, že jeho výhrůžkám v takovém případě nelze přikládat význam, svého jednání litoval s tím, že vůbec netušil, že by jeho slova mohla vzbudit u poškozeného reálnou obavu. Nelze ani přehlédnout, že dovolatel ve zkušební době svého předchozího odsouzení (podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) vedl (až do zmíněného excesu) řádný a slušný život, jak tomu svědčí i jeho péče o nezletilé děti, svěřené mu soudem do jeho výchovy. Nelze než uzavřít, že souhrn uvedených skutečností neumožňuje jednoznačný závěr o tom, že dovolatel spáchal typický trestný čin vydírání na svědkovi se snahou ovlivňovat jeho výpověď, a proto také právní kvalifikace jeho jednání, jako trestného činu vydírání z hlediska § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. neobstojí, a to právě s ohledem na okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nepředstavující takovou závažnost, jejíž úroveň by podstatně zvyšovala stupeń nebezpečnosti jeho činu pro společnost.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než konstatovat, že podané dovolání je důvodné vzhledem k právně kvalifikační vadě skutku popsaného ve výroku soudu prvního stupně a převzatého soudem odvolacím, týkajícího se zejména aplikace § 88 odst. 1 tr. zák., a proto také podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí (citované) odvolacího soudu zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil dovolací soud i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud České republiky přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k povaze věci je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit ve veřejném zasedání (§ 265m odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Krajský soud v Ostravě se bude muset takto zabývat z hledisek naznačených shora zevrubně především samotným naplněním všech znaků skutkové podstaty shledaných trestných činů z hlediska jejich materiální stránky (společenské nebezpečnosti) právě i s ohledem na označenou kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu a s tím související použití vyšší trestní sazby, která by měla odpovídat jednoznačnému přesvědčení, že popsaná trestná činnost je již nepochybně takového charakteru a závažnosti, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost i z hledisek ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. To i v souvislosti s námitkami uplatněnými dovolatelem a stanoviskem státní zástupkyně, jakož i z hlediska ustálené judikatury. Bude tak na místě se znovu pečlivě a podrobně zabývat jednotlivými výpověďmi poškozeného a to v tom směru, zda jeho obavy byly pouze aktuální či dlouhodobě trvající a to i v samotném komplexním vztahu mezi ním a dovolatelem, a také při vlastní úvaze o druhu a výši ukládaného trestu vzít pečlivě na vědomí i postoj dovolatele k projednávané věci a jeho osobní poměry.

Konečně podle § 265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění dovolacího soudu ze dne 2. 1. 2007, obviněný vykonává takto uložený trest ve věznici P. Protože v posuzované věci Nejvyšší soud České republiky důvody vazby podle § 67 tr. ř. v současném stadiu řízení ve vztahu k obviněnému S. T. neshledal, rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný do vazby nebere.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka