3 Tdo 1403/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.




3 Tdo 1403/2010-I -33 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 3 To 86/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 78/2006, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 3 T 78/2006, byl obviněný M. B. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení dle § 179 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), trestným činem porušování domovní svobody dle § 238 odst. 2, odst. 3 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 1 tr. zák. jichž se dopustil tím, že dne 19. 2. 2006 v době kolem 08.25 hod. v O.-S. B. na ul. Ch., v úmyslu vniknout do rodinného domu poškozeného Ing. L. A., a tento zničit požárem, vyňal z odkládací přihrádky dodávkového vozu VW Transporter, kterým na místo přijel společně se Z. R., nabitou pistoli tov. zn. CZ Compact 75, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu, a dvěma výstřely z této zbraně prostřelil vstupní dveře do domu poškozeného Ing. L. A. a následně se slovy: Když A. nerozbiju hubu, aspoň mu podpálím barák. , rozbil loktem skleněné výplně vstupních dveří, pronikl do domu a v ložnici na posteli zapálením lůžkovin založil požár, kterým byla způsobena na nemovitosti škoda ve výši 2.432.740,- Kč a na jejím vybavení vznikla škoda ve výši 1.141.260,- Kč, kdy toliko díky včasnému zásahu jednotek Hasičského záchranného sboru, nedošlo k úplnému zničení nemovitosti v hodnotě 6.094.970,- Kč a jejího vybavení, a následně z místa odjel, aniž byl učinil jakákoliv opatření k zabránění rozšíření požáru a zmírnění jeho následků.

Za to byl obviněný M. B. odsouzen podle § 179 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Současně byl nad obviněným M. B. vysloven dohled a byla mu uložena povinnost podle § 60a odst. 3 tr. zák., aby se ve lhůtě do 14 dnů od právní moci rozsudku dostavil na středisko Probační a mediační služby, středisko O., k zahájení dohledu. Dále bylo obviněnému M. B. uloženo, aby v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatil poškozenému L. A., bytem Ch., O.-S. B., na náhradě škody částku ve výši 871.814,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený L. A. podle ustanovení § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byla podle ustanovení § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená Česká pojišťovna, a. s., se sídlem S., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 3 T 78/2006, podal obviněný M. B. odvolání, které zaměřil do všech výroků rozsudku. Současně podal odvolání i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, a to v neprospěch obviněného, který zaměřil do výroku o trestu. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 3 To 86/2010 , a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného M. B. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 3 To 86/2010, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené usnesení trpí vadami, které vyústily v nemožnost správného právního posouzení hmotně právní kategorie pachatelství a spolupachatelství v širším slova smyslu a v nesprávné rozhodnutí o vině ve formě pachatelství obviněného.

Obviněný především namítl, že na místě, kde došlo ke spáchání trestného činu, tedy před domem a v domě poškozeného se nacházely v době skutku pouze a výlučně 2 osoby, obviněný a spoluobviněný Z. R. Dle obviněného bylo povinností soudu zkoumat, zda se obviněný dopustil protiprávního jednání, zda se jej dopustil jako pachatel trestného činu ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák., zda se jej dopustil společným jednáním jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a zda byl účastníkem spáchaných trestných činů ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) nebo b) či c) tr. zák., resp. zajistit a posléze vyhodnotit důkazy, které by o daných závěrech svědčily, což však dle obviněného soudy neučinily, a svou úlohu vymezenou jim procesní normou trestním řádem, nesplnily. Dále obviněný poukazuje na zásadní pochybení orgánů policie v dané věci, především pak nezajištění všech důkazů, resp. namítá, že nebyl ze strany orgánů činných v trestním řízení ani učiněn pokus k jejich zajištění. Obviněný poukazuje také na skutečnost, že se v dané věci pro značnou opilost k popisu skutku vůbec nevyjádřil a jediným důkazem v přípravném řízení byl výslech spoluobviněného Z. R. V dané situaci spatřuje porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (sp. zn. III. ÚS 1624/09) je obviněný přesvědčen, že o vině soudy rozhodly toliko na základě jediného důkazu, výpovědi Z. R.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 3 To 86/2010, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co předestřel možnosti postupu Nejvyššího soudu ve věci a konkretizoval, za jakých podmínek může být dovolání podáno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že obviněný uplatňuje tento dovolací důvod v rozporu s jeho hmotněprávní povahou.

Státní zástupce uvedl, že obviněný prioritně polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, o který soudy obou stupňů opřely svůj závěr o vině obviněného, resp. se domáhá zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým postupně dospěly soudy obou stupňů, přičemž tak činí prostřednictvím jednak polemiky se způsobem, jakým soudy hodnotily obsah výpovědi obviněného Z. R., který byl jako samostatný pachatel stíhán a pravomocně odsouzen v rámci jednoho trestního řízení spolu s obviněným a jednak tvrzení o údajných pochybeních policejních orgánů při zajišťování důkazů, a až sekundárně namítá vadnou právní kvalifikaci jednání, které mu bylo kladeno za vinu, jak je ostatně zřejmé z formulace námitky dovolatele, podle které jím namítané nesprávné zajištění a (následné) vyhodnocení důkazů mělo svůj dopad v podobě nesprávného právního posouzení jednání odsouzeného M. B. z hlediska viny a rovněž z hlediska účastenství v širším slova smyslu vymezených hmotně právní normou trestním zákonem . Obviněný se tak výlučně soustředil na zpochybňování šíře dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek akceptovat nelze. Státní zástupce též vyslovil, že nedospěl k závěru, že by se v daném případě jednalo o existenci tzv. extrémního nesouladu.

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi spoluobviněného Z. R., kdy obviněný namítl, že svědek Z. R. v hlavním líčení popřel svá usvědčující tvrzení vůči obviněnému z přípravného řízení, a že výpovědi svědka Z. R. jsou v rozporu se svědectvími P. D. a J. M.; stejně jako námitka tvrzení o údajných pochybeních policejních orgánů při zajišťování důkazů, resp. námitka, že obviněným uvedené důkazy nebyly orgány činnými v trestním řízení vůbec provedeny a vadná skutková zjištění (námitka, že nebylo dostatečně soudy zkoumáno /a tedy prokázáno/), zda se obviněný dopustil protiprávního jednání, zda se jej dopustil jako pachatel trestného činu ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák., zda se jej dopustil společným jednáním jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a zda byl účastníkem spáchaných trestných činů ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a/ nebo b/ či c/ tr. zák., resp. námitka, že ze zbraně, použité při páchání trestné činnosti, nebyly sejmuty otisky prstů, že nebyla provedena analýza oděvů obviněného a spoluobviněného Z. R. se zaměřením na existenci stop ve formě povýstřelových produktů zachycených na těchto oděvech, že nebyl proveden trasologický průzkum okolí domu, kde mělo dojít ke spáchání trestné činnosti a že nebylo realizováno zkoumání biologických stop v domě poškozeného, a to vše za účelem určení skutečného podílu obou spoluobviněných na spáchaném deliktu ve formě pachatelství, spolupachatelství či účastenství v užším slova smyslu), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a ve svém důsledku tedy i vlastní verzi skutkového stavu věci (aniž by uvedl, že se jednání kladenému mu za vinu nedopustil). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění nalézacího soudu se jasně podává, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného (resp. jeho nedostatkem), jak se vypořádal s výpověďmi svědků a jejich možným rozporem, stejně jako jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ztotožnil a námitkám obviněného nepřisvědčil.

IV.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2010

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata