3 Tdo 1401/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoník



3 Tdo 1401/2015 -36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání podaném V. P. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 5 To 269/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 31/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 31 T 31/2014 byl V. P. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podal V. P. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 5 To 269/2015 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výrocích o náhradě škody znovu rozhodl tak, že se V. P. K. odsuzuje podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

Proti výše uvedenému rozsudku podal V. P. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný V. P. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve s odkazem na § 13 odst. 1 tr. zákoníku podotkl, že zjištěný skutkový stav není trestným činem ve smyslu trestního zákoníku, jelikož skutek nenaplňuje znak protiprávnosti . Dále rozvedl vztahy a konkrétní jednání mezi ním a poškozenými, přičemž tyto měly čistě občanskoprávní charakter, pohybovaly se v mezích práv garantovaných jak civilními předpisy, tak i Ústavou ČR, tudíž se obviněný nemohl dopouštět trestné činnosti. Jeho činnost mu dovolovaly právní předpisy a je tak vyloučeno, aby tato mohla být v rovině trestněprávní postihnutelná. Dle jeho názoru se poškození trestněprávní cestou snaží snadněji domoci splnění smluvní povinnosti. Přitom odkázal na princip trestního práva jako ultima ratio a související judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu. V tomto bodě uzavřel, že trestní soudy nesprávně poskytly ochranu zájmům věřitelů, když tyto zájmy měly svůj původ v soukromoprávním jednání. Obviněný rovněž namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy před soudy obou stupňů, přičemž i k otázce extrémního nesouladu odkázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. V tomto rozporuje zejména skutečnosti uvedené pod bodem II. odst. 2 výroku o vině, konkrétně finanční transakce vůči poškozené V. M., kdy namítl a podrobně rozvedl nesprávnost mezi vyhodnocením důkazů a jejich reálnou vypovídací hodnotou. Obviněný shrnul, že nebylo prokázáno, že se stal skutek uvedený ve výroku II. odst. 2 rozsudku soudu prvního stupně a skutky označené v ostatních výrocích nejsou trestným činem. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, společně s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dosavadní průběh věci a shrnul, v čem spočívají dovolací námitky obviněného. Dále rozvedl podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitky obviněného sice částečně pod uplatněný dovolací důvod spadají, avšak nejsou důvodné. K tomuto připomněl podstatu principu ultima ratio a shrnul, že jak tento princip, tak ani zásada subsidiarity trestní represe ve své podstatě neznamenají, že by byl trestní postih zcela a bez výhrad vyloučen v případech, kdy teoreticky připadá v úvahu i použití mimotrestních prostředků. Dále rozvedl jednání obviněného a zdůraznil, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Pokud jde o obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tak dle názoru státního zástupce takový rozpor v projednávané věci přítomen není a rozhodnutí soudů nejsou zatížena takovou vadou, která by zavdala důvod pro zásah do skutkových zjištění. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud nejprve považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (zejména hodnocení důkazů v bodě II. odst. 2 výroku o vině, případně hodnocení dalších důkazů), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že obviněným uplatněná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, není sama o sobě dovolacím důvodem. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování. Pokud tedy obviněný namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, konkrétně skutečnostmi uvedenými pod bodem II. odst. 2 výroku o vině stran finančních transakcí vůči poškozené V. M., tak této námitce nelze přisvědčit. Nejvyšší soud po posouzení věci nedospěl k závěru, že by existovaly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. V tomto lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se dovolací soud ztotožňuje. Zároveň nebyl shledán takový rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, aby tento zavdal příčinu pro zásah do skutkového stavu věci s odkazem na tzv. extrémní nesoulad, jelikož tento v projednávané trestní věci přítomen není.

Právní relevanci lze sice přiznat námitce stran chybějícího znaku protiprávnosti jednání obviněného, nelze však přisvědčit její opodstatněnosti. Jak vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá . Trestným činem pak může být pouze jednání právním řádem zakázané a nedovolené. Obviněný přitom u většiny skutků nerozporuje jejich existenci, nicméně nepovažuje je za trestný čin. A to zejména s odkazem na občanskoprávní normy, které podle něj měly být aplikovány namísto norem trestních. Nesprávně pak dovozuje, že v rámci jednání, které se běžně zakládá na občanskoprávním vztahu, nemůže vyvstat trestní odpovědnost. S obviněným nelze zcela jednoznačně souhlasit ani v tom, že trestní soudy poskytly ochranu zájmům věřitelů. Soudy v tomto pouze reagovaly na protiprávní jednání obviněného, při kterém byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Samotný fakt, že jednání mezi obviněným a poškozenými se charakterově podobá soukromoprávním vztahům, ještě neznamená, že by soudy pochybily. Odpovědností podle jiných právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby .

Rovněž lze uvést, že pokud se obviněný s odkazem na princip trestního práva jako ultima ratio de facto domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tak je potřeba zdůraznit, že k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe dochází jen ve výjimečných případech. Zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio rozhodně nelze zpochybňovat, avšak zároveň tímto nelze vyloučit vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Trestní zákoník přitom neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace .

Otázkou aplikace principu ultima ratio se Nejvyšší soud zabýval i ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, kde mimo jiné konstatoval, že z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti . Při naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku však lze jen obtížně polemizovat nad menší závažností takového jednání. Princip ultima ratio tedy nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či právě majetku. Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by v jednání obviněného byl přítomen nedostatek protiprávnosti, tedy některá z okolností trestnost vylučující (ať již v zákoně uvedená anebo neuvedená), či okolnost způsobující zánik trestnosti.

Nejvyšší soud tak uzavřel, že soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům na straně jedné a jakými úvahami se přitom řídily na straně druhé. Přitom lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy prvního i druhého stupně jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů dospěly ke svým závěrům a proč po právní stránce kvalifikovaly předmětné skutky jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu