3 Tdo 1400/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku



3 Tdo 1400/2016 -31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání podaném M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 10 To 275/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 72/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 T 72/2015, byl M. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (pod body 4 7 výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin a sbíhající se přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech označení zboží podle § 244 odst. 1 tr. zákoníku, návod k přečinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově soudu pro mládež ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 16 Tm 9/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové soudu pro mládež ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 12 Tmo 18/2014, rozsudku Okresního soudu v Trutnově soudu pro mládež ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 16 Tm 9/2014, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové soudu pro mládež ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 12 Tmo 2/2015, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl odsouzen k peněžitému trestu v částce 100.000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Rovněž byl obviněnému v souladu s § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově soudu pro mládež ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 16 Tm 9/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové soudu pro mládež ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 12 Tmo 2/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině spoluobviněného P. P.

V předmětné věci podal M. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 10 To 275/2015, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal M. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný M. H. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně podotkl, že soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, své závěry postavil pouze na výpovědi spoluobviněného P. P., přičemž ignoroval ostatní důkazy. Zejména pak svědecké výpovědi (L. V., R. H., J. D., JUDr. T. K. a M. P.) mají potvrzovat verzi obhajoby, že obviněný neměl žádnou účast na obchodních jednáních a podnikatelských záměrech spoluobviněného P. P. Soudu prvního stupně dále vytkl, že do svých úvah nezahrnul důkaz přehráním odposlechů telekomunikačního provozu. Výše uvedené důkazy přitom měly vyloučit, že by obviněný naplnil skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Byť výše předestřené nedostatky obviněný namítal již ve svém odvolání, soud druhého stupně se s nimi nevypořádal a toliko přisvědčil závěrům soudu nalézacího. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.], a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 7. 1. 2016 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména některých svědeckých výpovědí) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Zejména soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně de facto ztotožnil) přitom ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl jednotlivé důkazy (viz zejména str. 18 a následující rozhodnutí soudu prvního stupně), jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedl, které z nich považuje za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházel. Pokud obviněný namítal neprovedení či chybnou interpretaci některých důkazů, především stran přehrání odposlechů telekomunikačního provozu, tak tyto nebylo možné považovat za tzv. opomenuté důkazy. Nejvyšší soud sice již ve svých dřívějších rozhodnutích předestřel, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhované důkazy jako nadbytečné. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. opomenutého důkazu je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud následně ztotožnil) nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil (viz např. str. 18 rozhodnutí soudu prvního stupně).

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V projednávané věci nebyl ani shledán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, jež by zavdal k zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, resp. navazujících právních závěrů, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně.

Pokud obviněný rovněž namítal absenci obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty, tak i v tomto pouze rozporoval nesprávné hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž Nejvyšší soud vzhledem k již uvedenému nemohl ani těmto námitkám přisvědčit a použitou právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku shledal jako přiléhavou.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 11. 2016

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu