3 Tdo 140/2013
Datum rozhodnutí: 17.04.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 2 tr. zák., § 196 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 140/2013-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2013 o dovolání, které podal obviněný D. J. (Y.) , nar., stíhaného jako uprchlého podle § 302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 9 To 427/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 161/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s e dovolání obviněného D. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 24 T 161/2011 , byl obviněný D. J. uznán trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dopustil dle skutkových zjištění tím, že dne 24. 10. 2007 v 18.00 hodin v P., U M. d., na základě ústní dohody s poškozenou J. R., nar., si od ní úmyslně půjčil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb 1.9 TD, RZ:, vč. jednoho klíče a dokladů - malý technický průkaz a doklad o povinném ručení, s úmyslem ho již nevrátit, ačkoli se domluvili, že jí ho vrátí maximálně do dvou dnů, tak neučinil, s poškozenou přestal od té doby komunikovat, nýbrž dne 27. 10. 2007 v 02.33 hodin toto vozidlo odjelo z ČR přes hraniční přechod Ch. a dne 10. 3. 2010 bylo nalezeno v K., v M., čímž poškozené způsobil škodu ve výši 238.000,- Kč ;

a dále přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že od října 2007 do října 2011 včetně v P., ani jinde, úmyslně nepřispíval na výživu své nezletilé dcery V. J., nar., ačkoli mu tato povinnost vedle zákona o rodině byla stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 5. 2005 sp. zn. 39 Nc 29/2005 s právní mocí dne 10. 6. 2005, kterým mu bylo stanoveno přispívat na výživu dcery k rukám matky K. J., dříve J., nar., částku 2.500,- Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem, čímž na výživném dluží částku 122.500,- Kč, výživné nehradil, přestože o své povinnosti věděl, o dítě se nezajímal, a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mu v plnění této jeho zákonné povinnosti bránily .

Za to byl odsouzen podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. R., nar., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 24 T 161/2011, podal obhájce obviněného (stíhaného v této fázi řízení podle § 302 a násl. tr. ř.) odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 9 To 427/2012 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušen ve výroku, jímž byla poškozená J. R. odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově bylo rozhodnuto podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradě škody poškozené J. R., nar., částku ve výši 238.000,- Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Odvolání obhájce obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 9 To 427/2012, podal advokát obviněného dovolání (č. l. 392 - 395), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu podvodu, neboť si osobní motorové vozidlo vypůjčil dne 24. 10. 2007 na základě ústně uzavřené dohody, a to na dobu neurčitou. Vozidlo tak získal do své dispozice zcela v souladu s uzavřenou dohodou. Je zcela nejednoznačné, že by soud z provedených důkazů mohl vyvodit, že již v době ústní dohody, tedy od počátku, neměl v úmyslu vozidlo poškozené vrátit, resp. vylákat od ní vozidlo pod nepravdivou záminkou. Orgány činné v trestním řízení neznají okolnosti, za nichž vozidlo dne 27. 10. 2007 ve 2.33 hod. opustilo Č. r. přes hraniční přechod Ch., a tudíž měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Městský soud v Praze se pak nevypořádal s jeho námitkami, v nichž opakovaně upozorňuje na to, že v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě chybí popis skutečností naplňujících subjektivní stránku trestného činu. Jedná se o podstatnou vadu řízení, kterou nemůže soud zhojit v hlavním líčení a je důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních, vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu .

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) pak obviněný namítl, že úmyslné vyhýbání se zákonné povinnosti vyživovat jiného, a to po dobu delší čtyř měsíců, je prokázáno skutečností, že je pro matku dítěte i orgány činné v trestním řízení nedostupný. Pokud ale orgány činné v trestním řízení neznají jeho současný pobyt a poměry, je namístě rozhodnout podle obecné zásady in dubio pro reo a zprostit jej jakéhokoliv obvinění. Nebylo mu nijak prokázáno úmyslné vyhýbání se své zákonné povinnosti, tedy se tohoto trestného činu po subjektivní stránce nedopustil. Ve skutkové větě není uvedeno konkrétní jednání prokazující přímý úmysl. Orgánům činným v trestním řízení není ani nijak známo, zda je v současné době schopen výživné hradit. Obviněný má za to, že nebylo namístě odvolání zamítnout, ale odvolání vyhovět, jelikož rozsudek soudu prvního stupně je právně nesprávný.

Obviněný má taktéž za to, že v napadeném rozsudku bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 zákona tr. ř., jelikož výrok není řádně odůvodněn. Odvolací soud se dle jeho názoru nevypořádal s tím, zda nárok byl uplatněn včas a řádně, v jaké výši, zejména nebyl uveden příslušný hmotně právní předpis, na jehož podkladě nárok poškozené vznikl. S ohledem na to, že osobní vozidlo nebylo zajištěno, a ani jinak nebylo zahájeno řízení o navrácení tohoto předmětu do Č. r., nebylo možno stanovit skutečnou výši způsobené škody. Má tedy za to, že výše škody nebyla spolehlivě prokázána.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. 24 T 161/2011, bylo rozhodnuto, že na osobu obviněného dopadá dnem 1. 1. 2013 vyhlášená Amnestie prezidenta republiky, podle které se promíjí podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. 1. 2013, a to osobám, kterým byl uložen trest ve výměře nepřevyšující dva roky [čl. IV odst. 1 písm. b)].

Přípisem ze dne 25. 2. 2013 advokát obviněného Mgr. Adam Sigmund k dotazu Nejvyššího soudu uvedl, že na projednání dovolání trvá.

Na základě výše uvedených námitek navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 9 To 427/2012, a obviněného zprostil obžaloby a povinnosti nahradit poškozené škodu.

Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 9 To 427/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením .

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolání obviněného lze zčásti přisvědčit v tom, že ve vztahu ke skutku pod bodem 1), který byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., nebyla zcela bez pochybností prokázána subjektivní stránka uvedeného trestného činu, resp. nebyl prokázán úmysl předmětné vozidlo v době půjčování poškozené nevrátit.

K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle uvedeného ustanovení se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze ve smluvené lhůtě, nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Úmyslné nevrácení svěřené (např. vypůjčené) věci je podvodem jen tehdy, když pachatel měl v úmyslu si věc přisvojit již v době, kdy mu věc byla svěřována. Rozhodl-li se k tomu až dodatečně v době, kdy ji už měl svěřenu, jde o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1473 1478).

Obviněný si dle skutkových zjištění od poškozené vypůjčil vozidlo dne 24. 10. 2007 s tím, že jej vrátí do 24 hodin. Poškozená mu jej půjčila, neboť obviněný si od ní tímto způsobem vozidlo již dvakrát na kratší dobu půjčoval, a vždy jí bylo v pořádku vráceno. Vypověděla, že neměla důvod nevěřit, že by jí vozidlo nevrátil, půjčovala mu jej jako kamarádovi. Předmětné vozidlo pak následně dne 27. 10. 2007 přejelo hraniční přechod Ch. Z výpovědí svědků M. V. a R. V. se podává, že poškozená obviněnému vozidlo půjčila na jeho žádost na cestu do O.. Svědek R. V. vypověděl, že jej poškozená kontaktovala, když jí obviněný vozidlo nevrátil. Uvedl, že by obviněnému vozidlo taktéž půjčil, neboť jej znal, byl to tichý a společenský člověk, a nic nenasvědčovalo tomu, že by vozidlo nevrátil. Stanovisko obviněného nebylo zjištěno, stejně jako skutečnost, kde se s vozidlem v době mezi jeho zapůjčením a opuštěním republiky pohyboval, neboť trestní řízení je od počátku vedeno jako řízení proti uprchlému dle § 302 a násl. tr. ř.

Skutek pod bodem 1) rozsudku by tak bylo možno posoudit jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když provedené dokazování neposkytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný již v tomto případě jednal v podvodném úmyslu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Na podkladě provedeného dokazování nelze zcela jednoznačně dospět k závěru, že by v době uzavření ústní dohody, tedy od počátku, obviněný měl v úmyslu předmětné vozidlo poškozené nevrátit, kdy by jej na poškozené vylákal pod nepravdivou záminkou.

Namítá-li pak obviněný, že nebyla spolehlivě prokázána výše způsobené škody, neboť osobní vozidlo nebylo zajištěno, shledává Nejvyšší soud tuto námitku neopodstatněnou, neboť při určení výše škody soud vycházel z listinných důkazů, zejména pak znaleckého posudku o stanovení ceny motorového vozidla (č. l. 40 48).

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku obviněný taktéž namítl, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě chybí popis naplňující subjektivní stránku trestného činu. Touto námitkou se však zabýval odvolací soud v rámci podaného odvolání proti prvnímu rozsudku nalézacího soudu ve věci (Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2012), kdy v rámci usnesení ze dne 7. 6. 2012 napadený rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s tím, aby byl tento nedostatek odstraněn, což bylo následně soudem prvního stupně v rámci nového projednání věci učiněno.

K námitce neprokázání subjektivní stránky ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku, který byl právně kvalifikován jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, dovolací soud uvádí, že trestný čin podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku je možno spáchat pouze úmyslně. S ohledem na povahu vyhýbání se vyživovací povinnosti půjde vždy o úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Vyhýbáním se zde rozumí jednání pachatele, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby se této své povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. Vyhýbání se plnění zákonné vyživovací povinnosti ve smyslu § 196 odst. 2 tr. zákoníku je trestné, pokud se jej pachatel dopouští po dobu delší než čtyři měsíce .

Odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku není vyloučena samotnou okolností, že obviněný (pachatel) nevěděl, kde se nachází osoba, které měl platit výživné , jestliže se nesnažil místo jejího pobytu dostupnými prostředky zjistit. Plnění zákonné vyživovací povinnosti totiž nespočívá jen v samotném placení výživného, ale i v tom, že osoba, která je povinna výživné platit, si v takovém případě z vlastní iniciativy zjistí, kde se zdržuje osoba, které má být výživné placeno, pokud je vzhledem k okolnostem toto zjištění pro povinnou osobu dostupné (R 16/1996) - (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 1917 - 1923).

V projednávané věci obviněný neplatil výživné od října 2007 do října 2011, tedy po dobu 4 let, a přestože věděl, kde jeho dcera bydlí, žádným způsobem se v uvedeném období nepokusil ani o základní součinnost při plnění povinnosti platit na dceru výživné, která mu byla stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 39 Nc 29/2005. Obviněný je osobou neznámého pobytu, kdy je trestní řízení proti němu vedeno jako proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., kdy podmínkou tohoto řízení je skutečnost, že se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Nejvyšší soud se proto se závěrem soudu, že se obviněný své povinnosti vyživovat nezletilou dceru vyhýbá, zcela ztotožňuje. Zcela absurdní se pak jeví úvahy obviněného stran toho, že pokud je osobou neznámého pobytu, a tudíž není možno zjistit jeho majetkové poměry či ověřit, zda je schopen výživné hradit, je třeba jej v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostit jakéhokoliv obvinění. Zde je namístě odkázat na úpravu podmínek vedení řízení proti uprchlému, zejména pak ustanovení § 306a odst. 2, odst. 3 tr. ř.

Námitky obviněného v tomto bodě shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Právní úprava vychází z toho, že dovolání je alespoň částečně opodstatněné, přesto však není třeba vadu rozhodnutí nebo řízení, které mu předcházelo, napravovat kasačním rozhodnutím. Při rozhodování je Nejvyšší soud vázán zákonnými podmínkami, jimiž je jednak podmínka, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a jednak, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jde tedy u první podmínky o posouzení, zda v případě přezkoumání rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání by se podstatně změnilo postavení obviněného, a dále, zda otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, má zásadní právní význam. Z těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval obsah dovolání obviněného a dospěl k závěru, že i pokud by byl první skutek posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (a druhý skutek jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku), nemohlo by takovéto rozhodnutí nijak, natož pak zásadně, ovlivnit postavení obviněného, neboť trest by mu byl nadále ukládán dle § 196 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc trestní sazby u trestných činů podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák. a zpronevěry podle § 248 odst. 2 tr. zák., pokud jde o trest odnětí svobody, jsou shodné (šest měsíců až tři léta). Rovněž v případě posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. nebo jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., nečiní rozlišení právní kvalifikace problémy, přičemž tato otázka již byla judikaturou vyřešena, a nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

IV.
Je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání obviněného řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 17. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a