3 Tdo 14/2002
Datum rozhodnutí: 13.03.2002
Dotčené předpisy:




3 Tdo 14/2002

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2002 o dovolání podaném obviněným L. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 7 To 369/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 89/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 4 T 89/99, byl obviněný L. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Současně mu byla uložena povinnost, aby podle svých možností uhradil způsobenou škodu ve smyslu § 59 odst. 2 tr. zák. O náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný je povinen zaplatit poškozenému škodu ve výši 97.500,- Kč.

O odvolání podaném obviněným proti shora citovanému rozsudku rozhodoval ve II. stupni Městský soud v Praze, jenž usnesením ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 7 To 369/2001, odvolání obviněného L. R. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 3. 12. 2001 a jeho obhájci dne 29. 11. 2001.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v předmětné věci dovolání směřující proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 7 To 369/2001. Uplatněným dovolacím důvodem byl v daném případě důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z argumentace obsažené v odůvodnění dovolání vyplývá, že obviněný je přesvědčen, že výrok o jeho vině je založen na nesprávném právním posouzení skutku. Podle obviněného totiž nedošlo k prokázání inkriminovaného činu (skutku), což ve svých důsledcích vylučuje závěr o tom, že skutková podstata předmětného trestného činu byla naplněna po objektivní i subjektivní stránce. Základní nedostatky v provedeném dokazování spatřuje obviněný v tom, že při opakovaném hlavním líčení nebyly odstraněny rozpory ve výpovědi hlavního svědka , a to ani přes závazné pokyny obsažené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2000, sp. zn. 7 To 309/2000. Obviněný navíc považuje trest uložený soudem I. stupně za nepřiměřený vzhledem k trestu, který byl v témže řízení uložen trestním příkazem ze dne 29. 11. 1999. Přes vytýkané vady se odvolací soud se skutkovými i právními závěry rozsudku soudu I. stupně ztotožnil. S ohledem na shora konstatované skutečnosti obviněný v petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 7 To 369/2001, z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl.

K věci se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně a uvedla, že důvody uplatněné v dovolání jsou identické s důvody, které byly obviněným uplatněny v rámci jeho obhajoby v řízení před soudem I. stupně a v podaném odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Podle nejvyšší státní zástupkyně se soudy obou stupňů s uplatněnými námitkami vypořádaly a jejich rozhodnutí nelze vytýkat žádná pochybení, neboť skutkové závěry soudu jsou podloženy důkazy provedenými v souladu s trestněprávními předpisy. V dané souvislosti zastává názor, že obviněným namítané nesprávné hodnocení důkazů za dané situace nelze podřadit pod důvod dovolání, jehož se obviněný cestou svého obhájce domáhá, neboť právní hodnocení skutku v rozsudku nalézacího soudu, jak byl potvrzen soudem II. stupně odpovídá zákonu. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé (jde-li o rozhodnutí uvedené v odst. 2 cit. ustanovení), jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

Nejprve je ovšem nezbytné poznamenat, že dovolání je nový mimořádný opravný prostředek, který byl zaveden novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jež nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002. Časová působnost trestního řádu jako trestně procesní normy se přitom řídí zásadou, podle níž se procesní úkony v průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je úkon prováděn. To znamená, že pokud bylo trestní řízení zahájeno podle trestního řádu účinného dříve a ještě neskončilo, postupuje se v dané věci od data účinnosti nového procesního předpisu podle nových ustanovení. Z uvedené zásady mohou být stanoveny výjimky ve prospěch aplikace dřívějšího trestního řádu (i když řízení již probíhá za účinnosti trestního řádu nového, resp. novelizovaného), jestliže je zapotřebí v rámci zajištění kontinuity probíhajícího procesu upřednostnit dřívější procesní právo před pozdějším. Takové výjimky pak trestní řád upravuje ve svých přechodných a závěrečných ustanoveních.

V posuzovaném případě bylo trestní stíhání obviněného L. R. pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu (Městského soudu v Praze) dne 31. 10. 2001, tedy za účinnosti trestního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Podle dřívějšího trestního řádu přicházelo v trestním řízení v úvahu uplatnění pouze dvou mimořádných opravných prostředků, a to stížnosti pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.) a obnovy řízení (§ 277 a násl. tr. ř.). Ze závěrečných a přechodných ustanovení čl. II. zákona č. 265/2001 Sb., přitom vyplývá, že zákon neobsahuje žádnou výjimku, podle níž by bylo možno dovolání jako nově zavedený mimořádný opravný prostředek aplikovat i v případech, kdy rozhodnutí jež má na mysli nynější ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř., nabylo právní moci za účinnosti dřívějšího trestního řádu (tj. před 1. 1. 2002), a to ani za podmínky, že by od doručení takového rozhodnutí byla jinak zachována dvouměsíční dovolací lhůta (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Absence takové výjimky má nepochybně význam z hlediska garance právní jistoty obviněných v tom směru, že stabilita rozhodnutí, jež se stalo pravomocným před 1. 1. 2002, nemůže být narušena ani dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v jejich neprospěch.

Podle ustanovení § 125 odst. 3 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002 musí být součástí každého rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném ve druhém stupni, poučení o dovolání, v němž musí být uvedeny též oprávněné osoby včetně nutnosti, aby dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d tr. ř.). Dále zde musí být uvedena lhůta k podání dovolání, označení soudu, ke kterému má být dovolání podáno (§ 265e tr. ř.), označení soudu, který bude o podaném dovolání rozhodovat, a vymezení nutného obsahu dovolání (§ 265f tr. ř.). Je samozřejmě logické, že tímto poučením lze opatřit jedině rozhodnutí soudů vydaná již za účinnosti nové trestně procesní normy, s níž lze již spojovat schopnost trestního řádu právně závazným způsobem vyvolávat účinky vyjádřené v textu zákona a sledované zákonodárcem, v daném případě při aplikaci nového mimořádného opravného prostředku.

Rozhodnutí vydané před 1. 1. 2002, které v posuzovaném případě obviněný L. R. napadl dovoláním, takové poučení o možnosti dovolání a s ním souvisejících náležitostech ovšem neobsahovalo a ani je obsahovat nemohlo, neboť podle tehdy účinného (dřívějšího) trestního řádu nebylo možné dovolání uplatnit.

S přihlédnutím k důvodům uvedeným v předcházejících odstavcích, zejména se zřetelem na časovou působnost trestního řádu a z ní vyplývající zásady, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudů uvedené v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. jen v případech, jestliže toto rozhodnutí, jímž soud rozhodl v druhém stupni, bylo vydáno za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., kterou bylo dovolání jako nový mimořádný opravný prostředek do systému opravných prostředků zavedeno.

Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud neshledal, že v projednávané věci obviněného L. R. byly splněny podmínky, jež by zakládaly přípustnost podaného dovolání podle ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. Proto v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) rozhodl, že se toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítá, neboť není přípustné.

Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 13. března 2002

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler