3 Tdo 1397/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 1397/2015 -25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný O. Z., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 14 To 60/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 80/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 6 T 80/2013 , byl obviněný O. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 337 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šest měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvaceti čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 14 To 60/2015 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 5. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho jednání, kdy zcela pominuly jeho obhajobu jako účelovou a veškeré jeho námitky a návrhy vyhodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. I když se ničeho nedopustil a o zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nevěděl, soudy konstatovaly, že se vyhýbal úmyslně, protože věděl, že mu zákaz minimálně hrozí. Podle jeho přesvědčení nebyl jeho úmysl prokázán. Uložený trest navíc považuje za velmi přísný, i kdyby se opravdu postihu ve správním řízení vyhýbal.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o přiznání odkladného účinku dovolání.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) k dovolání uvedla, že obviněný důsledně neopírá svoji dovolací argumentaci o rozhodná skutková zjištění. Podle výpovědí správních úředníků bylo obviněnému z důvodu zajištění nezbytné míry informovanosti v rámci probíhajících dopravně správních agend opakovaně vysvětleno, že zastavení řízení o zadržení řidičského průkazu a jeho vrácení naprosto nelze spojovat se závěrem o ukončení samostatného přestupkového řízení. Že si obviněný rozdílu byl vědom, lze dovozovat z jeho poměrně aktivního vystupování při uplatnění jeho procesních práv v úvodní fázi přestupkového řízení, které však doznalo patrné změny, když se řízení chýlilo k vydání meritorního rozhodnutí s reálným očekáváním, že vyvozená odpovědnost za delikty v oblasti silničního provozu s sebou ponese i tomu odpovídající správní sankci. Soudy proto nemohly přisvědčit uplatněné obhajobě o jeho dobré víře, že přestupkové řízení proti němu bylo v rozhodnou dobu již zastaveno. Pokud dále obviněný namítl nepřiměřenou délku uloženého trestu zákazu činnosti, nemůže být tato námitka podle státní zástupkyně způsobilým předmětem řízení o dovolání. Ve vztahu k žádosti obviněného o přiznání odkladného účinku jeho dovolání, odkázala státní zástupkyně na R 9/2003.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný O. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ani Okresního soudu v Táboře netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám doplnil dokazování o listinné důkazy a výslechy dvou svědků. Na tomto základě pak analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Převážná část dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo , na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Takové dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Tomu by pak sice odpovídaly výhrady, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, ovšem i ty obviněný uvádí bez zřetele na rozhodné skutkové závěry soudů. Především z výpovědi svědka Ing. J. totiž vyplývá, že obviněný byl opakovaně poučen o tom, že jsou vedena dvě správní řízení, jedno o zadržení řidičského průkazu a druhé o přestupku. Nejenže byla obě řízení vedena dvěma různými odbory městského úřadu sídlícími v jiných budovách, navíc byl obviněný při projednávání přestupku aktivní a navrhoval provedení dalších důkazů, a byl přítomen i jednání, které bylo odročeno. To dovolovalo učinit jednoznačný závěr, že si dovolatel musel být vědom existence dvou současně probíhajících řízení i skutečnosti, že vrácení řidičského průkazu neznamenalo konec správního řízení, ve kterém mu byl následně uložen zákaz řízení, jenž později porušil. Jeho dovolací námitky proti naplnění subjektivní stránky trestného činu proto byly zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu