3 Tdo 1397/2004
Datum rozhodnutí: 13.04.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 1397/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 dovolání J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 13 To 142/2004, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 162/2003, a rozhodl takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci pobočka v Pardubicích ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 13 To 142/2004, se podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušuje.

II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují výroky o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 20 T 162/2003 byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále tr. zák.), ve znění účinném do 31. 12. 1997. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let.

V předmětné věci podal odvolání pouze obviněný. Rozhodl o něm Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích dne 12. 5. 2004, pod sp. zn. 13 To 142/2004, když pouze dílčím způsobem upravil výrok o vině a jinak akceptoval skutkové a právní závěry soudu nalézacího. Jmenovaný krajský soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. K. uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zakládajícím se skutkově na tom, že (citována skutková věta výroku o vině): jako zaměstnanec bankovního domu S., a. s., ve funkci ředitele pobočky P., v rozporu s povinnostmi, které pro něho vyplývaly z předpisů vydaných podle ust. § 9 odst. 1 písm. b), c) zák. č. 21/1992 Sb. o bankách, v pozdějším znění, poskytl ke škodě této banky v případech, kdy nebyla zajištěna reálná návratnost poskytnutých prostředků, bez odpovídajícího zajištění a nad rámec svých pravomocí vyplývajících z plné moci vystavené generálním ředitelem B. d. S., z organizačních předpisů a podpisového řádu schválených představenstvem společnosti, vydaných podle čl. XII odst. 4 stanov bankovního domu, schválených valnou hromadou dne 23. 6. 1994 a z ust. čl. X, XI odst. 1 písm. b) a XII odst. 4 uvedených stanov, finanční prostředky, eventuelně finanční výhody různým podnikatelským subjektům, a to

1) v době od 5. 4. do 22. 6. 1995 vystavil ve prospěch soukromého podnikatele M. S., podnikajícího pod obchodním jménem S. tři bankovní záruky pro potřebu zajištění celního dluhu u Celního úřadu v P. v celkové výši 8. 650. 000,- Kč, přičemž věděl, že dlužník nebude schopen celní dluh uhradit, M. S. jako dlužník celní dluh neuhradil, a U. B., a. s. jako právní nástupce B. d. S., a. s., byla nucena na podkladě rozhodnutí Celního úřadu v P. ze dne 24. 4. 1998 celní dluh v konečné výši 7. 843. 666,- Kč dne 2. 6. 1998 uhradit, aniž by jí tato částka byla M. S. splacena,

2) dne 12. 5. 1995 obchodní společnosti E. M. s. r. o. umožnil čerpání částky ve výši 200. 000,- Kč nad rámec původně schváleného a v té době již vyčerpaného úvěru, přičemž uvedená částka nebyla vrácena,

3) v době od 7. 11. 1995 do 4. 12. 1995 umožnil obchodní společnosti E. M. s. r. o. čerpání částky 930. 032,-Kč z běžného účtu, přičemž tato částka nebyla vrácena, nebyla kryta zůstatkem na běžném účtu a smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu,

4) dne 20. 12. 1995 obchodní společnosti B. v. o. s., jejíž žádost o poskytnutí úvěru ve výši 5. 000 000,- Kč byla úvěrovým výborem banky zamítnuta, umožnil čerpat z běžného účtu částku 5. 000 000,- Kč, která nebyla kryta zůstatkem na účtu, přestože smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, přičemž tato společnost vyčerpala pouze částku 3. 436 000,- Kč, která nebyla vrácena,

5) dne 10. 1. 1996 soukromému podnikateli P. H., podnikajícímu pod obchodním jménem F. H. bez písemné smlouvy a bez souhlasu úvěrového výboru umožnil po vyčerpání předchozího schváleného úvěru, který měl být splacen do 31. 3. 1997, čerpání další částky 300. 000,- Kč, přičemž tato částka byla bance vrácena v plné výši včetně úroků až ke dni 31. 3. 1999,

6) v době od 30. 11. 1995 do 23. 1. 1996 obchodní společnosti I. umožnil z běžného účtu čerpat částku 7. 500 000,- Kč, která nebyla kryta zůstatkem na účtu, přestože smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, přičemž uvedená částka nebyla vrácena,

7) v době od 4. 12. 1995 do 1. 2. 1996 obchodní společnosti B.-L. s. r. o., umožnil z běžného účtu čerpání finančních prostředků až do výše 4. 500 000,- Kč, která nebyla kryta zůstatkem na účtu, přestože smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, kdy ke dni 1. 2. 1996 společnost vyčerpala 2. 571 167,- Kč, přičemž tato částka nebyla vrácena,

8) v době od 8. 1. 1996 do 1. 2. 1996 obchodní společnosti T. M. s. r. o., umožnil z běžného účtu čerpání finančních prostředků až do výše 500. 000,- Kč, přestože smlouva o běžném účtu nedovolovala čerpání do debetu, kdy ke dni 1. 2. 1996 společnost vyčerpala 420. 097, 96 Kč, která nebyla kryta zůstatkem na účtu, přičemž tato částka nebyla vrácena.

Za uvedený trestný čin byl odsouzen opět k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu 5 (pěti) let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále tr. ř.) byla poškozená U. B., a. s., v likvidaci, se sídlem O., M. O. odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V trestní věci dovolatele se jednalo již o druhé pravomocné rozhodnutí. Poprvé byl na podobném skutkovém základě uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, a sice rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 13 To 135/2003. Znak skutkové podstaty porušení zákonem uložené povinnosti spravovat cizí majetek dovozoval tehdy soud z porušení povinností uložených v ust. § 73 odst. 1 zákoníku práce. Jeho rozsudek z podnětu dovolání J. K. zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003. Zde vyslovil závazný právní názor, podle něhož povinnost spravovat nebo opatrovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák., nevyplývá z § 73, event. § 74 zákoníku práce.

Proti nyní dovoláním napadanému rozsudku odvolacího soudu, do výroku o vině a trestu, podal dovolání jen obviněný (dále jen dovolatel), a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí.

Dovolatel opírá svůj mimořádný opravný prostředek o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Má za to, že rozsudek opakovaně nevycházel z řádně a úplně zjištěného skutkového stavu, což vedlo k nesprávnému hodnocení a chybným právním závěrům. Soud nalézací ani soud odvolací neprovedly všechny potřebné důkazy. Přes opakované výzvy se fakticky odmítly zabývat vznikem škody a její výší, ačkoliv ta je pro vlastní posouzení trestnosti činu jednou z důležitých podmínek. Dovolatel se nemůže spokojit s konstatováním, že škoda vznikla bance v okamžiku a ve výši čerpání finančních prostředků subjekty uvedenými pod bodem 2 až 8.

Dalším zcela zavádějícím tvrzením je, že obžalovaný poskytl finanční prostředky, event. finanční výhody, bez odpovídajícího zajištění. Naopak, ten využil zajištění, používaného tehdy standardně bankou, tedy směnek vyplněných na formulářích banky, což platí pro případy uvedené pod body 2 až 8. Také nebylo prokázáno, že by klienti banky v době akceptace směnečného ručení nedisponovali dostatečným majetkem pro tuto formu zajištění.

Soudu se nepodařilo prokázat, že by obžalovaný porušil své povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy a tedy ze zákoníku práce, neboť ta neobsahovala přesné vymezení rozsahu jeho povinností a nestanovila mu konkrétní povinnost spravovat cizí majetek, tedy buď majetek banky nebo jejích klientů. Proto se snažil dohledat porušení jiné právní povinnosti /zde vyplývající z předpisů vydaných podle § 9 odst. 1 písm. b), c) zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů/ konkrétně z organizačních předpisů a podpisového řádu schváleného představenstvem společnosti, vydaných podle čl. XII odst. 4 stanov B. d. S. a. s., jakož i z čl. X, XI odst. 1 písm. b) a čl. XII odst. 4 těchto stanov. Žádné z uvedených ustanovení, která upravují obecně pravomoc a povinnosti pracovníků banky, neupravuje povinnost spravovat cizí majetek. Soud sice nalezl takovou povinnost přímo ve stanovách banky, neboť na ně zákon o bankách odkazuje, ale zaměnil přitom povinnost banky upravit pravomoc a odpovědnost pracovníků banky za povinnost pracovníka spravovat majetek . Má-li jít o naplnění zákonného znaku ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák., musí pachatel porušit povinnost, kterou má ze zákona upravujícího nikoliv pracovní kázeň, nýbrž správu majetku nějakého subjektu odlišného od pachatele, resp. která mu byla na podkladě takového zákona uložena.

Dovolatel na podporu svých tvrzení dále cituje judikaturu obecných soudů (11 Tdo 869/2003, 11 Tdo 902/2003 a 8 Tdo 528/2004), jakož i Ústavního soudu (ÚS 558/01).

Ve svém podání rovněž zpochybňuje otázku zavinění. Podle jeho názoru nelze bez dalšího konstatovat, že úmyslně, a to ani nepřímo, porušil povinnosti uložené mu zákoníkem práce, neboť z jeho ustanovení nelze jednoznačně dovodit, že by z nich pro zaměstnance vyplývala povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Totéž neplynulo dovolateli ani z pracovní smlouvy. Neobstojí zde ani odkaz na vnitřní předpisy banky.

S odkazem na argumentaci uvedenou v takto koncipovaném dovolání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší/dovolací soud) zrušil napadené výroky rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka Pardubice, jak byl specifikován ve výrokové části tohoto usnesení, a přikázal tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci.

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného nejvyšší státní zástupkyni k vyjádření.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) ve svém vyjádření k dovolání předně uvádí, že s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru obsaženému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003 je dovolání nutno považovat za důvodné v části, která se týká absence zákonného znaku poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek . Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyloučil, že by takovouto povinnost bylo možno vyvozovat ze zákoníku práce. Současně uložil povinnost zkoumat, zda obviněný neporušil např. povinnost uloženou mu podle § 9 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, neboť toto ustanovení je zákonným zmocněním k tomu, aby banka ve stanovách upravila pravomoc a odpovědnost vedoucích i dalších zaměstnanců jejího ústředí a poboček. Toto ustanovení samo o sobě žádnou povinnost zaměstnanců ke správě majetku banky nestanoví. Pokud jde o jednotlivá ustanovení stanov B. d. S., citovaných ve skutkové větě rozsudku prvostupňového soudu, jakož i o podpisový vzor ze dne 31. 12. 2003, žádná z těchto interních norem povinnost ke správě cizího majetku, tj. majetku banky, ve smyslu uvedeného znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. neobsahuje. Citovaná ustanovení stanov B. d. S. se většinou týkají vnitřní struktury a organizace banky; zmínku o majetku obsahuje toliko bod XII odst. 4, podle něhož vedoucí pracovníci mj. zabezpečují přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku. Toto ustanovení je však pouhou doslovnou citací § 74 odst. 1 písm. g) zákoníku práce, přičemž žádnou povinnost ke správě cizího majetku nestanoví. Další interní předpisy citované ve skutkové větě stanoví kompetence pracovníků banky při poskytování úvěrů nebo jiných bankovních produktů, nikoli však nějaké konkrétní povinnosti vztahující se ke správě majetku banky, které jsou její pracovníci při poskytování služeb klientům povinni dodržovat.

Samotné překročení pravomocí vyplývajících z organizačních předpisů a podpisového řádu banky nelze podle názoru státního zástupce považovat za porušení zákonné povinnosti spravovat cizí majetek, jestliže tyto předpisy takovouto povinnost ke správě cizího majetku neobsahují. Navíc je podle jeho mínění přinejmenším sporné, zda porušování povinností plynoucích z interních předpisů, vydaných již nikoli na základě zákonného zmocnění, ale na základě zmocnění daného stanovami banky (organizační řád, podpisový rozvrh), lze ještě považovat za porušení povinností uložených zákonem. Konkrétnější podmínky pro poskytování bankovních služeb byly stanoveny nikoli organizačním řádem nebo podpisovým rozvrhem, ale dalšími řídícími akty zmiňovanými na str. 12 rozsudku nalézacího soudu (např. příkaz generálního ředitele B. d. S. ze dne 5. 1. 1995 č. 2/1995 upravující poskytování kontokorentního úvěru vedeného na běžném účtu). Povinnosti stanovené takovýmito řídícími akty však již nelze podle názoru státního zástupce považovat za povinnosti uložené podle zákona. Dospívá k závěru, že soudy nezjistily takovou povinnost obviněného, jejíž porušení naplňuje zákonný znak porušení podle zákona uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Okolnosti zjištěné soudy by podle jeho názoru postačovaly k závěru, že obviněný porušoval povinnosti plynoucí z jeho zaměstnání, popř. z jeho postavení nebo funkce. Striktně stanoveným formálním znakům trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. však neodpovídají.

Další námitky dovolatele nepovažuje státní zástupce za důvodné. Má na mysli předně námitky týkající se vzniku a výše škody, které fakticky směřují proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, který vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1194/2003, jež považuje státní zástupce ve svém vyjádření za bezpředmětné. Nedůvodné by samy o sobě byly též námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, jakož i další ve vyjádření specifikované výhrady.

Vzhledem k výše uvedenému proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 13 To 142/2004 a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud na základě níže uvedeného rozboru dospěl k závěru, že podané dovolání je ve stanoveném rozsahu důvodné.

Jako soud dovolací zkoumal nejprve, zda dovolatel své dovolání, opřené o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezakládá na skutečnostech, které by jeho dovolání činily zjevně neopodstatněným.

Použitý dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ přichází v úvahu, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, popř. druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Přitom zmíněná skutková zjištění soudu nižšího stupně nemůže změnit, a to ani na základě doplňování dokazování, ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejících řízeních. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (tj. třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři (viz např. sp. zn. 5 Tdo 775/2002).

Nejvyšší soud proto i v případě dovolatele vycházel ze skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku soudu druhého stupně, citovaného výše.

Ve shodě s vyjádřením státního zástupce považuje dovolací soud vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu za relevantní ty námitky dovolání, které se týkají právní povahy a významu povinnosti dovolatele spravovat cizí majetek.

Pokud by měla být akceptována právní kvalifikace zmíněného skutku v té podobě, kterou uvádí napadený rozsudek /tj. podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák./, potom by musel popis v něm uvedeného skutku obsahovat údaj o tom, že obviněný (dovolatel) značnou škodu na majetku B. d. S., a. s. (dále jen bankovní dům) způsobil porušením podle zákona mu uložené nebo jím smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek tohoto bankovního domu. Tomuto požadavku však popis skutku neodpovídá, neboť povinnosti, které dovolatel porušil, vyplývaly pro něj sice z předpisů vydaných podle § 9 odst. 1 písm. b), c) zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění platném do 5. 2. 1998, tedy ze stanov bankovního domu, ty ovšem ve smyslu citovaných zákonných ustanovení upravily jen pravomoc a odpovědnost vedoucích pracovníků, jakož i pravomoc a odpovědnost dalších pracovníků ústředí a poboček, popřípadě jiných organizačních jednotek banky, oprávněných k provádění bankovních obchodů.

Konkrétně se jednalo o čl. X, XI odst. 1 písm. b) a XII odst. 4 zmíněných stanov.

Ustanovení čl. X upravuje zastupování společnosti a podepisování za společnost (čl. 224 sv. I. přílohového spisu). Z ustanovení čl. XI odst. 1 písm. b) stanov vyplývá, že B. d. S., a. s. vytváří jako organizační jednotky své pobočky. Konečně čl. XII odst. 4 citovaných stanov říká, že vedoucí pracovníci zejména: zabezpečují přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku, odpovídají za činnost útvaru, který řídí. Rozsah pravomoci a odpovědnosti těchto pracovníků a dalších pracovníků banky je konkrétně uveden v organizačním a podpisovém řádu, schválených představenstvem společnosti. - (čl. 225 sv. I. přílohového spisu). Organizační řád uvedený na čl. 1497 1519 sv. VI. přílohového spisu ovšem nic konkrétního ve výše uvedeném smyslu neobsahuje (viz čl. 1502), zejména také nic o odpovědnosti zmíněných pracovníků spravovat majetek banky. Stejně tak ani podpisový řád (čl. 453 n. sv. II. přílohového spisu).

Ze žádného z citovaných předpisů, vydaných na základě zákonného zmocnění, tedy nevyplývá konkrétní povinnost dovolatele spravovat nebo opatrovat majetek bankovního domu.

Alternativa v podobě porušení povinnosti smluvně převzaté dovolatelem rovněž nebyla splněna, neboť žádnou takovou smlouvou důkaz soudy proveden nebyl. Tuto podmínku trestnosti v podobě příslušné smlouvy nemohly nahradit ani plné moci vystavené generálním ředitelem bankovního domu dovolateli (čl. 458-459 sv. II.). Z jejich obsahu totiž neplyne konkrétní povinnost dovolatele spravovat nebo opatrovat majetek bankovního domu, nehledě na skutečnost, že žádný z uvedených právních aktů nemá povahu aktu dvoustranného, tedy smlouvy, jak požaduje trestní zákon.

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích se tedy bude muset zevrubněji zabývat tímto znakem objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák., má-li jím zjištěný a v jeho rozhodnutí popsaný skutek představovat dostatečný základ pro odpovídající trestněprávní kvalifikaci, resp. pro případný závěr, že skutek se sice stal, ale není trestným činem.

Ruku v ruce s tím stojí potřeba neméně důkladné důkazní dokumentace subjektivní stránky, tedy úmyslu, zahrnujícího výše naznačené skutkové aspekty jednání dovolatele a jeho následku, pokud by mělo být právně kvalifikováno jako následek trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku.

Vycházeje z uvedených závěrů, musel Nejvyšší soud konstatovat, že podané dovolání je důvodné přinejmenším vzhledem k právně kvalifikační vadě skutku popsaného ve výroku napadeného rozhodnutí, týkající se objektivní stránky předmětného trestného činu. Proto mu nezbylo než podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit napadené rozhodnutí soudu odvolacího, jak bylo specifikováno ve výroku tohoto usnesení.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil dovolací soud i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání, neboť jak lze krátce poukázat na důvody uvedené shora, vzhledem k povaze věci je zřejmé, že shledané vady nelze odstranit ve veřejném zasedání (§ 265m odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka