3 Tdo 1390/2015
Datum rozhodnutí: 02.12.2015
Dotčené předpisy: § 210 odst. 2 tr. zákoník, § 210 odst. 6 písm. a) tr. zákoník, § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 1390/2015 -54
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 5/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 6/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. K. odmítá .

Odůvodnění: I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 7 T 6/2014 , byl obviněný P. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 6 písm. a) zákona č. 40/200 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku pod body I.1-19).

Za to byl odsouzen podle § 210 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti související s předmětem podnikání v oblasti silniční motorová doprava, nákladní, vnitrostátní a mezinárodní, a to na dobu 5 (pěti) let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Allianz pojišťovna, a. s., Ke Štvanici 656/3, Praha 8, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně bylo rozsudkem rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu k obviněnému J. H.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 7 T 6/2014, podal obviněný P. K. odvolání.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 5/2015 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 7 T 6/2014, ohledně obviněného P. K. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a to pro jednání podrobně popsané pod bodem 1) výroku o vině, trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. pro jednání podrobně popsané pod bodem 2) výroku o vině, trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. pro jednání podrobně popsané pod body 3-6) výroku o vině, trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. pro jednání podrobně popsané pod body 7-10) výroku o vině, a zločinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body 11-19) výroku o vině.

Podstatou jednání obviněného bylo, že v období od 18. 10. 2005 do 7. 6. 2010 na přesně nezjištěných místech na území České republiky, jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem P. K., s místem podnikání R., H., s předmětem podnikání, mimo jiné, silniční motorová doprava nákladní vnitrostátní a mezinárodní, v úmyslu lstivě získat na úkor pojistitele Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, finanční prostředky, jako pojistník či pojištěný nahlásil nebo zajistil nezjištěnou osobou nahlášení fiktivních pojistných událostí Allianz pojišťovně, a. s., spočívajících v předstírání poškození, jím provozovaných a k podnikatelské činnosti využívaných vozidel při jejich provozu, pojištěných u pojistitele Allianz pojišťovna, a. s., pojistným produktem havarijního pojištění, s prezentací údajných poškození vozidel, která jím takto deklarovanou pojistnou událostí nevznikla, přičemž takto jednal, ač si byl vědom skutečnosti, že k nahlášeným pojistným událostem nedošlo, ani že nebyl způsoben nahlášený smyšlený rozsah poškození, a uvedeného se dopustil nejméně v 19 případech , jak uvedeno výše.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 210 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související s předmětem podnikání v oblasti silniční motorová doprava, nákladní, vnitrostátní a mezinárodní, a to na dobu 5 (pěti) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Allianz pojišťovně, a. s., Ke Štvanici 656/3, Praha 8, částku ve výši 8.053.414 Kč.

II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 5/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 4236-4240), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to z důvodu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významné skutkové okolnosti.

Obviněný namítl, že se skutků kladených mu za vinu nedopustil. Existenci extrémního nesouladu proto spatřuje v okolnosti spočívající ve skutečnosti, zda se dopravní nehody, v důsledku kterých došlo k uplatnění nároku na pojistná plnění, staly či nikoli. Je toho názoru, že Krajský soud v Hradci Králové nesprávně zjistil skutkový stav, v důsledku čehož dospěl i k nesprávnému právnímu posouzení. Obvinění je založeno pouze na záznamech z mýtných bran a na výpovědích bývalých řidičů, ač jsou tyto důkazy v rozporu s ostatními důkazy provedenými v rámci řízení před soudem prvního stupně, které naopak svědčí o tom, že se ničeho nedopustil. Soudy rozhodly na základě zjištění, že havarovaná vozidla byla několik dnů po vážné nehodě prokazatelně v provozu, v čemž spatřují relevantní důkaz o jeho vině, přičemž argumentaci, která zcela logicky vysvětlovala uvedený nesoulad, soud zcela ignoroval. Uvedl, že se jednalo o auta leasingová, tedy pokud to bylo alespoň trochu možné, byla do provozu vrácena co nejdříve. Samotné záznamy o průjezdu vozidel mýtnými branami nemohou být spolehlivým důkazem o skutečnosti, že poškozená vozidla jeden či více dnů po nehodě projela mýtnou bránou, neboť docházelo z různých důvodů k pohybu krabiček elektronického mýtného mezi vozy, což vyplývá i z výpovědi svědka M. W. Navíc samotný systém kontroly na mýtných branách je nespolehlivý a nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí o vině v trestním řízení. Důkazem nemohou být ani výpovědi jednotlivých řidičů, jimž byl ve většině případů obžalovaným ukončen pracovní poměr z důvodu porušení jejich povinností či způsobení značné škody na majetku obviněného, tedy nejsou nezaujatými svědky. Soudy se však v rozhodnutí existencí vzájemných rozporů mezi výpověďmi těchto svědků nezabývaly. Dále obviněný namítl, že soud nevysvětlil svou úvahu o tom, že k trestné činnosti by nedošlo bez nekvalitní práce likvidátorů, přičemž nekvalitu jejich práce neodůvodnil. V této souvislosti uvedl, že případné nesrovnalosti v dokumentaci nemohou být samy o sobě důkazem o spáchání trestného činu. Má za to, že důležitým nepřímým důkazem o jeho nevině je i okolnost, že se i podle šetření Policie ČR jeho majetek za dobu údajné trestné činnosti nezvětšil, na rozdíl od majetku spoluobviněného J. H., kdy nelze opomenout, že se na řešení škody podílely i další subjekty.

Obviněný tvrzený extrémní nesoulad spatřuje v neexistenci relevantního přímého či nepřímého usvědčujícího důkazu. Poukazuje na rozpory mezi nedostatečně zjištěnými skutkovými okolnostmi a závěry soudů o tom, že oznámení pojistných událostí byla smyšlená, když k předmětným dopravním nehodám ve skutečnosti nedošlo. Závěrem konstatuje, že soudy v rámci dokazování nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo , což vedlo i k dotčení jeho práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 5/2015, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně věc podle ustanovení § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 9. 2015 (č. l. 4291-4292).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že po přezkoumání námitek obviněného tak, jak je formuloval ve svém dovolání, se domnívá, že nejde o námitky nové, přičemž odkázal na odůvodnění odvolacího soudu na str. 18-19 rozsudku. Současně má za to, že ani jednu z v dovolání uplatněných námitek nelze pod deklarovaný (a ani jiný) dovolací důvod podřadit, neboť obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze zpochybňuje učiněná skutková zjištění. Dovolání obviněného neobsahuje žádnou námitku, která by mohla použitý dovolací důvod naplnit. Použité námitky vztahující se k hodnocení provedených důkazů se s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Obviněný brojí proti skutkovým zjištěním učiněným na základě provedeného dokazování a namítá, že se nestaly skutky, pro které byl uznán vinným a za něž mu byl uložen trest. Státní zástupce uvedl, že skutkový stav byl soudem zjištěn v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž nelze dovodit existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Za relevantní nepovažuje ani tvrzení dovolatele, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Jde o pravidlo procesního charakteru, které se týká pouze otázek skutkových a není tak způsobilé naplnit obviněným uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b tr. ř.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 5 To 5/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpověď obviněného, výpověď svědka M. W., výpovědi blíže nejmenovaných svědků řidičů, záznamy krabiček elektronického mýtného, tedy záznamy průjezdů mýtnými bránami, tvrzení likvidátorů včetně interních předpisů pojišťovny) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda docházelo k pohybu krabiček elektronického mýtného, resp. jak jsou údaje v nich obsažené spolehlivé, z jakých důvodů docházelo u havarovaných vozidel k opětovnému zařazení do provozu v tak rychlém čase, zda došlo k obohacení jeho osoby), či jejich prostřednictvím prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že neexistuje jakýkoli relevantní přímý či nepřímý důkaz prokazující skutečnost, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, při hlášení nehod nezkresloval žádné údaje podstatné pro rozhodnutí pojišťovny o likvidaci pojistné události a pojišťovně nebyla způsobena jakákoliv škoda, kdy všechny nehody byly řádně zdokumentovány, doklady byly odevzdány, pojišťovna dle svých interních předpisů podklady zrevidovala a na základě svého hodnocení podkladů plnila; že v průběhu podnikání docházelo k pohybu krabiček elektronického mýtného mezi vozidly, a to z důvodu prosté nepozornosti, kdy došlo k neúmyslné záměně při umísťování krabičky do vozu poté, co byla tato krabička z vozu vyjmuta při jeho odstavení, nebo v důsledku snahy překlenout administrativní náročnost registrace nového vozidla; a dále uvádí, že s ohledem na skutečnost, že havarovaná vozidla byla leasingovými vozidly, která musela vydělávat peníze na splácení leasingových splátek, byla po nehodě vrácena co nejdříve do provozu, přičemž byla po nehodě buď pojízdná, nebo byla opravena s nejvyšším urychlením).

Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

K obsahu podaného dovolání lze závěrem uvést, že obviněným uplatněné námitky nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem, přičemž částí námitek míří do oblasti procesních otázek.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. prosince 2015


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu