3 Tdo 1390/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoník, § 15 tr. zákoník, § 16 tr. zákoník



3 Tdo 1390/2013 -29
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání podaném obviněným O. V ., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 7. 2013, č. j. 55 To 173/2013-368, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 205/2012, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 7. 2013, č. j. 55 To 173/2013-368, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2013, č. j. 5 T 205/2012-342.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2013, č. j. 5 T 205/2012-342, byl obviněný O. V. uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že v době od března 2011 do 21. 10. 2011, mimo období hlavních letních prázdnin v červenci a srpnu 2011, v U., B. n., z důvodů nezvládání péče a řádné výchovy nepřiměřeně, opakovaně, a to zejména za špatný školní prospěch, nedostatečnou přípravu do školy a lhaní svého dosud v péči matky zanedbávaného syna, nepřiměřeně fyzicky trestal tak, že mu dával facky rukama na hlavu, občas ho bil dřevěnou hůlkou do hlavy a zad a rovněž šlauchem přes záda, přičemž po požití alkoholických nápojů bylo fyzické trestání intenzivnější, občas ho kopal na zahradě do břicha a dále mu vulgárně nadával, že je blbeček a hajzl, vyhrožoval mu, že pokud to někomu řekne, že ho zabije, a toto jednání vyústilo ve fyzické napadení dne 20. 10. 2011, kdy svého syna zbil tak, že syn musel být hospitalizován pro podezření na otřes mozku, přičemž popsaným jednáním mu opakovaně způsoboval zranění ve formě podlitin na různých částech těla, boule na hlavě a rovněž u jeho syna v důsledku tohoto jednání vznikaly pocity strachu, nejistoty a silného stresu, což mimo jiné vedlo k částečnému rozvinutí syndromu týraného a zanedbávaného dítěte, který zde však již pravděpodobně byl již v dřívější době, dále svůj volný čas přes týden na pokyn obžalovaného musel trávit v jeho dílně, nemohl se věnovat žádným koníčkům, sportům nebo vrstevníkům, tímto způsobem se výchovně nevhodně snažil přimět syna, aby se učil a měl lepší školní prospěch, ale sám se s ním do školy nepřipravoval, přestože sám řádnou péči a výchovu syna nezvládal bez používání opakovaných nepřiměřených fyzických trestů, nevyhledal pomoc odborného lékaře nebo pedagoga, takto při výchově syna selhal, náročnost při jeho obtížné výchově nezvládal, a proto ho nepřiměřeně trestal, kdy však v důsledku toho poškozený nebyl v pracovní neschopnosti, nemusel nijak omezit svou školní docházku, nebyl však veden zlým úmyslem dítě týrat, když jinak jeho výchova ve smyslu bydlení, odívání a výživy byla zajištěna . Za to byl obviněný podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 17. 7. 2013, č. j. 55 To 173/2013-368, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 7. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soud podal obviněný O. V. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předně namítl, že odvolací soud se nepřesvědčivě vyrovnal s jeho odvolacími námitkami ohledně skutkového závěru, do kterého se nepromítly výsledky řady důkazů provedených v hlavním líčení. Připustil, že to samo o sobě není žádným zákonným důvodem pro dovolání, ovšem na tento nedostatek podle jeho přesvědčení úzce navazuje otázka právního posouzení, a sice jaký byl a k čemu se vlastně vztahoval dovolatelův úmysl. Rozsudkem soudu prvního stupně byl totiž uznán vinným přečinem podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v úmyslné formě. Měl tak úmyslně ohrozit vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti (povinnost pečovat o syna). Podle soudu prvního stupně pochybil výchovně tím, že se snažil prostřednictvím fyzických trestů zamezit dosavadnímu negativnímu rozvoji osobnosti poškozeného, což mělo být mimo jeho výchovné možnosti a zároveň mimo schopnosti a možnosti poškozeného. Soud v odůvodnění rozsudku, na které pro stručnost odkázal i soud odvolací v napadeném usnesení, při argumentaci, proč v jednání dovolatele oproti podané obžalobě neshledal znaky týrání, zdůraznil, že dovolatel nejednal v úmyslu ubližovat poškozenému, ale ve snaze zajistit jeho řádnou výchovu. Na druhé straně měl opakovaným nepřiměřeným bitím a nepřiměřenou organizací volného času v souvislosti se špatným školním prospěchem zároveň ohrozit vývoj poškozeného, neboť závažným způsobem porušoval svoji povinnost o něj řádně pečovat, v tomto případě až přehnanou péčí v podobě nepřiměřených školních nároků. Odvolací soud pak doplnil, že dovolatel zcela v rozporu se zákonem o rodině používal nepřiměřené výchovné prostředky a zlým zacházením se svým synem se dotkl jeho důstojnosti.

Dovolatel předně nesdílí názor soudů, že by svým jednáním porušil nějakou důležitou povinnost. Za předpokladu, že by syna skutečně nepřiměřeně fyzicky trestal, se měly v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat především s tím, proč v jeho počínání spatřovaly úmysl ohrozit vývoj dítěte alespoň ve formě srozumění. Přitom z výrazného zlepšení školního prospěchu syna, ale také z reakcí specialistů na výchovu, za kterými docházel do základní školy, mohl dovolatel oprávněně vyvodit naprosto opačný závěr, tedy že jím nastolený režim a řád je poškozenému jedině ku prospěchu. Celým trestním spisem i odůvodněním písemného vyhotovení odsuzujícího rozsudku se zároveň prolínají informace o tom, že se zajímal o dění ve škole a snažil se synovi (poškozenému) pomoci ve zlepšení jeho prospěchu, že se mu snažil ukázat smysluplnější způsoby trávení volného času, než jen válení se na posteli a pohybování se po hospodách. Dovolatel má proto výhrady i vůči skutkovému závěru, že poškozený musel svůj volný čas trávit v dílně a nemohl se věnovat koníčkům, sportům nebo vrstevníkům. Poškozený totiž žádné koníčky neměl a zájem věnovat se nějakému sportu či vrstevníkům rovněž neprojevoval. Pokud ho dovolatel posílal do dílny, činil tak proto, aby měl kontrolu nad tím, jak tráví volný čas, ale také proto, aby u něj případně vzbudil zájem o jeden z možných koníčků - činnost mechanika. Brával ho také do lesa, kde mu ukazoval práci myslivců. Tímto způsobem se mu snažil přiblížit jemu známé činnosti a formy trávení času. Apatie poškozeného však převážila nad vším.

Podle dovolatele neodpovídá skutečnosti ani závěr soudu prvního stupně o tom, že nevyhledal pomoc odborného lékaře nebo pedagoga. Jednak soud sám vzal za prokázané, že na základní škole pravidelně navštěvoval specialisty na tuto problematiku, a navíc z výpovědi svědkyně Mgr. H. V. jednoznačně vyplynulo, že její návrh na spolupráci s PhDr. S. (psychologem ze Š.) přijal s nadšením, neboť chtěl nějak napravit vztah se synem. Tedy neustále hledal radu, jak výchovné problémy se synem zvládat lépe. Rovněž není pravdou, že by se otázku vzdělávání syna snažil řešit toliko doučováním mimo domov. Takový závěr nelze dovodit z žádného z provedených důkazů. Dovolatel také poukázal na to, že detaily o zažitých vzorcích chování svého syna a jeho životních návycích se dozvídal až v době, kdy se vídali dennodenně, tj. od počátku roku 2011. Již v této době přitom spolupracoval s odborníky na danou problematiku ve škole. Ti zpočátku jeho působení na syna vnímali a hodnotili jako pozitivní. Neměl tedy jako laik důvod vyhodnocovat je jinak než jako prospěch přinášející.

V závěrečné části dovolání obviněný vyslovil pochybnost o procesní použitelnosti důkazu výpovědí poškozeného (syna), kterou učinil před zahájením trestního stíhání bez jeho přítomnosti i přítomnosti jeho obhájce. Tento úkon sice byl formálně činěn jako neodkladný a neopakovatelný, avšak konkrétní okolnosti takový procesní postup neodůvodňovaly. Že nešlo o úkon neopakovatelný, prokazuje samotná skutečnost, že poškozený se dostavil k hlavnímu líčení a toho se zúčastnil. To, že nešlo o úkon neodkladný, je zřejmé z průběhu celého trestního řízení, které bylo vedeno proti jednomu podezřelému (obviněnému), jehož totožnost byla orgánům činným v trestním řízení po celou dobu známa. Zároveň neexistoval jediný odůvodněný předpoklad, že řízení bude vedeno po delší dobu. Odůvodněný nebyl ani postup podle § 102 tr. ř., neboť poškozený v době výslechu nebyl osobou mladší patnácti let. Pokud snad soud ve vztahu k poškozenému, který v době, kdy odmítl před soudem vypovídat, aplikoval nějaká blíže nespecifikovaná práva dítěte snad vyplývající z mezinárodních úmluv, není vůbec zřejmé, proč tato práva nadřadil nad práva každého obviněného na kontradiktornost trestního řízení a důkazů v něm a nad pravidla o použitelnosti jednotlivých důkazů tak, jak je upravil trestní řád.

Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud poté, co přezkoumá zákonnost a odůvodněnost napadených rozhodnutí, zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 7. 2013, č. j. 55 To 173/2013-368, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl .

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která předně poukázala na to, že obviněný (dovolatel) uplatňuje v řízení stále stejnou obhajobu, přičemž námitky vtělené nyní do jeho mimořádného opravného prostředku uplatnil již v odvolání. V daném případě je přitom možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněný v rozporu s § 31 zákona o rodině používal nepřiměřené výchovné prostředky a zlým zacházením se svým synem se dotkl jeho důstojnosti. Tyto skutečnosti vyplynuly ze závěrů znaleckých posudků, podle kterých obviněný také nese svůj díl odpovědnosti na tom, že v případě poškozeného byl shledán syndrom týraného a zanedbaného dítěte a socializované poruchy chování. Znalci poukázali na nadměrné bití syna, včetně jeho ponižování tím, že obviněný si inkriminovaným způsobem počínal nejen ve střízlivém stavu, ale i pod vlivem alkoholu. Syna nadměrně zatěžoval svými nároky a nerespektoval jeho vývojové potřeby. Proto chlapec, aby se vyhnul trestu, se uchyloval ke lhaní či jiným podvodům, za což byl také trestán. Při takovém komplexním nazírání na počínání obviněného a důsledky jeho jednání, nebyly soudem shledány pochybnosti o tom, že ač měl povinnost pečovat o svého syna, tuto závažným způsobem porušil.

Protože podle státní zástupkyně napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný O. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ryze procesní námitka obviněného stran procesní použitelnosti důkazu výpovědí poškozeného učiněné před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon. K závěrům, které již k této opakované námitce přijaly soudy obou stupňů, Nejvyšší soud pouze jako obiter dictum doplňuje, že soud prvního stupně svá skutková zjištění vtělená do popisu skutku odsuzujícího rozsudku, nezaložil výhradně na výše zmíněné výpovědi poškozeného ze dne 6. 11. 2012, jak naznačuje obhajoba, ale i na důkazech dalších, mimo jiné např. na výpovědích jeho spolužáků, kterým se poškozený svěřoval, a na znaleckém dokazování. Tvrzení poškozeného o zlém nakládání ze strany dovolatele tedy nebylo důkazem výlučným a osamoceným.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že právní posouzení skutku jako přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je v napadeném rozhodnutí založeno na chybném posouzení existence úmyslného zavinění (§ 15 tr. zákoníku), protože rozhodnutí obou soudů vychází po skutkové stránce de facto z toho, že k ohrožení mravní výchovy poškozeného mělo dojít za těch okolností, kdy dovolatel sice na jedné straně používal nepřiměřeně tvrdé výchovné prostředky (týrání), avšak na straně druhé tak činil v zájmu a ve prospěch dítěte, tzn. nikoliv s cílem či alespoň ve srozumění ohrozit jeho rozumový, citový a mravní vývoj.

Protože Nejvyšší soud zároveň v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve je nutno v obecné rovině připomenout, že přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče. V § 31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen zákon o rodině ), byla jako nejvýznamnější oprávnění i povinnost rodiče vymezena tak, že vedle zdraví dítěte zahrnovala i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Zákon ji tedy chápal široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale se zřetelem na harmonický vývoj dítěte i dalších významných potřeb. Kromě povinnosti pečovat byly v § 31 zákona o rodině o rodičovské zodpovědnosti zahrnuty i další práva a povinnosti, mezi něž patří povinnost důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Rodiče přitom mají právo užít přiměřených výchovných prostředků, ovšem tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (§ 31 odst. 2 zákona o rodině). Závažné porušení takové povinnosti musí výrazně překračovat tyto limity. S přihlédnutím k argumentaci dovolatele je dále nutno zdůraznit, že přečin podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku může být spáchán jak úmyslně, tak i z nedbalosti. Zavinění pachatele se přitom musí vztahovat na všechny znaky tohoto přečinu. Zároveň je třeba vždy důsledně zjišťovat formu zavinění a také rozsudečný výrok (tzv. právní věta) musí obsahovat údaj, zda byl čin spáchán úmyslně nebo z nedbalosti.

Soudy při právním posouzení jednání obviněného (dovolatele) vycházely ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která lze stručně shrnout tak, že obviněný v době od března 2011 do 21. 10. 2011, mimo období letních prázdnin v červenci a srpnu 2011, poté, co získal do péče svého nezletilého, v dosavadní péči matky zanedbávaného, syna, jej opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestal (bitím rukou do hlavy a dřevěnou hůlkou a šlauchem do zad) zejména za špatný školní prospěch, nedostatečnou přípravu do školy a lhaní. Vyjma toho mu vulgárně nadával, že je blbeček a hajzl , a volný čas mu organizoval přes týden tak, že poškozený jej musel na jeho pokyn trávit v dílně a nemohl se věnovat žádným koníčkům, sportům a vrstevníkům. Tímto způsobem se poškozeného snažil přimět, aby se učil a měl lepší prospěch. Dále soudy dovodily, že přestože obviněný sám řádnou výchovu poškozeného a péči o něj nezvládal bez používání opakovaných nepřiměřených fyzických trestů, nevyhledal pomoc odborného lékaře nebo pedagoga. V tom pak mělo spočívat jeho výchovné selhání, které vedlo k tomu, že u poškozeného vznikaly pocity strachu, nejistoty a silného stresu, v důsledku čehož se uchyloval ke lhaní a jevil tendence vyhnout se dalšímu postihu podváděním, a částečně se u něj rozvinul syndrom týraného a zanedbávaného dítěte.

Za takto popsaných skutkových okolností je možno u pachatele (zde dovolatele) dovodit naplnění objektivní stránky přečinu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Výchovné prostředky, které zvolil, nepochybně nelze ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 věty druhé zákona o rodině považovat za přiměřené a byť tak činil ve prospěch vychovávaného, bylo jeho počínání způsobilé dotknout se důstojnosti dítěte a ohrozit nejen jeho zdraví, ale i jeho citový, rozumový a mravní vývoj. K tomuto následku (jak je rozvedeno výše) ostatně u poškozeného také došlo.

Pokud jde o naplnění stránky subjektivní (zavinění), je předmětná trestní věc specifická tím, že dovolatel byl původně stíhán za jednání, v němž byl obžalobou spatřován zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je pak zřejmé, že oba soudy se - po určité modifikaci popisu skutku oproti podané obžalobě - při posuzování subjektivní stránky trestného činu důsledně zaměřily především na to, zda lze v žalovaném jednání obviněného spatřovat úmysl poškozeného týrat a způsobovat mu tak těžké příkoří, či zda byl veden jiným motivem, v daném případě snahou o dosažení zlepšení školního prospěchu poškozeného, k čemuž však volil nevhodné a nepřiměřené výchovné prostředky. Jestliže se soudy posléze přiklonily k právní kvalifikaci skutku jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, bylo ovšem nutno vyřešit otázku, zda se obviněný tohoto přečinu dopustil v úmyslné (§ 15 tr. zákoníku) či pouze v nedbalostní formě (§ 16 tr. zákoníku).

Dovolateli je pak nutno přisvědčit, že soudy se formou jeho zavinění ve vztahu k přečinu ohrožování výchovy dítěte dostatečně nezabývaly a věc zůstala v tomto směru neobjasněna.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 27 dole konstatoval, že v daném případě nešlo o týrání, ale o ohrožování výchovy dítěte úmyslným jednáním opakovaným nepřiměřeným bitím a nepřiměřenou organizací volného času v souvislosti se špatným školním prospěchem , když obviněný s poškozeným nenavštívil odborného dětského lékaře nebo jiného odborníka na výchovu a péči o těžko zvladatelné děti a tímto způsobem ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte, neboť závažným způsobem porušoval svoji povinnost řádně pečovat o nezletilého, v tomto případě až přehnanou péčí v podobě nepřiměřených školních nároků a následných fyzických trestů a takto porušoval i důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, když studijní problémy poškozeného přehodil pouze na doučující osoby a výchovné problémy neřešil s odborníky, kromě návštěv školy pro to sám nic aktivně nečinil . Odvolací soud k námitce obviněného, že z takového jednání samo o sobě nelze dovodit jeho úmysl ve vztahu k přečinu podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a to ani v eventuální formě, pouze akcentoval závěr soudu prvního stupně, že obviněný vnímal výchovné problémy syna, na tyto reagoval, avšak nevhodným způsobem, tj. bitím, ponižováním a kladením nepřiměřených nároků.

Obecně platí, že k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu nepostačuje zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co vedlo k následku předpokládanému v trestním zákoně. Úmysl pachatele v té či oné formě se musí zásadně vztahovat na všechny znaky trestného činu . U přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku musí úmyslné zavinění zahrnovat především věk ohrožené osoby, dále skutečnosti, které jsou způsobilé mít dopad na způsob života takové osoby, a konečně i na důsledky hrozící pro její další život . Srov. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II, zvláštní část, 2. Vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1958 Právní závěr o tom, že pachatel uvedený přečin spáchal úmyslně, by odůvodňovalo toliko zjištění, že věděl , že svým jednáním způsobí nebo může způsobit ohrožení zájmu chráněného ustanovením § 201 tr. zákoníku, a pro případ, že je způsobí, s tím byl přinejmenším srozuměn .

V popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně je zdůrazňována motivace obviněného (dovolatele) dosáhnout inkriminovanými výchovnými prostředky pozitivních cílů, tzn. zamýšlené nápravy poškozeného. To by ovšem znamenalo, že neměl v úmyslu výchovu svého syna jakkoliv ohrožovat. Naproti tomu jsou do tzv. skutkové věty zařazeny pasáže svědčící o tom, že nepřípustné výchovné metody používal zčásti i v situaci, kdy mohl důvodně pochybovat o jejich účelném a pozitivním dopadu na poškozeného. Právní zhodnocení skutku si pak dílem vzájemně protiřečí, a proto ohledně otázek zavinění vzbuzuje pochybnosti, se kterými se posléze nevypořádal ani odvolací soud. Právě na to výstižně poukazuje dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Na právní moci napadeného rozhodnutí tak nelze spravedlivě trvat.

V důsledku shora konstatovaných vad proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného O. V. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 7. 2013, č. j. 55 To 173/2013-368, jako soudu odvolacího, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2013, č. j. 5 T 205/2012-342. Zároveň podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat. V novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Především bude zapotřebí, aby si důsledně ujasnil subjektivní stránku dovolatelova jednání ve vztahu k přečinu podle § 201 tr. zákoníku, a to i ve světle soudy zjištěné pohnutky činu. Bude-li to pro posouzení sporné právní otázky nezbytné, doplní v tomto směru i dosud provedené dokazování. Pokud by opětovně dospěl k závěru, že obviněný spáchal přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku úmyslně , musel by skutek nově popsat (formulovat) s uvedením takového (konkrétního) způsobu jeho jednání, jenž by ohledně této formy zavinění již nevzbuzoval pochybnosti (k tomu srov. § 120 odst. 3 tr. ř.).

Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler