3 Tdo 139/2011
Datum rozhodnutí: 02.02.2011
Dotčené předpisy: § 219 tr. zák., tr. zák.




3 Tdo 139/2011 -22 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný A. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 To 71/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 5/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 3 T 5/2010, byl obviněný A. K. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e), h) tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 26. 9. 2009 mezi 01.00 až 02.00 hod. v P., v ulici P., v úmyslu získat peníze, kdy věděl, že nezl., která je jeho sestřenicí, bude sama doma, pod záminkou, že si jde pro bundu a deku, vnikl do bytu a v obývacím pokoji odcizil 1 prstýnek z bílého kovu a 1 prstýnek ze žlutého kovu, celkem v hodnotě nejméně 2.100,- Kč ke škodě J. K., přičemž byl vyrušen nezl., a když chtěla jeho jednání zabránit a zatelefonovat pro pomoc, udeřil ji pěstí do obličeje, až upadla, poté ji odtáhl do dětského pokoje a poté, co se probrala, ji v úmyslu usmrtit, aby se zbavil svědka krádeže, škrtil do bezvědomí, poté jí pevně uvázal rukáv mikiny kolem krku a druhý rukáv provázal s další mikinou, kterou jí svázal ruce za zády, čímž jí dále omezil dýchání, a takto byla nalezena svým strýcem B. K. kolem 06.30 hod., nezletilá utrpěla dvě tržně zhmožděné rány čela, pohmoždění levého oka, otřes mozku, krvácení z nosu a vdechnutí krve, oděrky kůže podčelistní krajiny, dále škrcení a rdoušení vedlo k dušení a déletrvajícímu nedostatku kyslíku, při kterém byly porušeny životně důležité orgány srdce, svalstvo, játra, břišní slinivka a došlo k otoku mozku, vdechnutím krve došlo k vážnému přechodnému narušení funkce plic a tato zranění ji bezprostředně ohrožovala na životě, když ke smrtelnému následku nedošlo díky poskytnuté pomoci . Za to byl obviněný podle § 219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem P., O., na náhradě škody částku 107.793,56 Kč a poškozené nezl. částku 40.350,- Kč.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali jednak obviněný a jednak jeho rodiče A. K. starší a H. K., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 To 71/2010, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 9. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. K. následně dovoláním , které zároveň směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že z provedeného dokazování bez pochybností nevyplynulo, že by svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy, když zejména nebyl prokázán jeho úmysl (ať už přímý či nepřímý) poškozenou usmrtit. V uvedené souvislosti soudům vytkl, že závěr o tom, že jednal ve vražedném úmyslu, přijaly pouze na základě důkazně nepodložené premisy, podle níž musel být přinejmenším srozuměn s tím, že stav, ve kterém poškozenou zanechal, bezprostředně ohrožuje její život. V další části dovolání pak podrobně rozvedl teoretická východiska pro prokazování subjektivní stránky trestného (zde úmyslného zavinění) a provedl obsáhlý výklad pojmů srozumění , vědění a lhostejnosti pachatele, pokud jde o možný smrtelný následek jeho jednání vůči oběti. Z nich pak dovodil, že pokud zanechal poškozenou ve spoutaném stavu, který s odstupem času ohrozil její život, nelze z takového jednání automaticky přijmout závěr o jeho přímém úmyslu ani o kumulativní existenci dvou složek úmyslu nepřímého, tedy vědění a srozumění . Naopak, skutkové okolnosti jeho útoku na poškozenou podle dovolatele jednoznačně svědčí v jeho prospěch. Pokud by to měl skutečně v úmyslu, pak především měl možnost poškozenou usmrtit okamžitě. Jestliže ji ale svázal tak, aby se - podle názoru soudů - sama uškrtila, je třeba zároveň vzít v úvahu, že se jednalo o značně nejistý způsob, který k usmrcení poškozené vůbec vést nemusel a konečně také ani nevedl. Soudy však vůbec nezjišťovaly důvod, pro který zanechal rdoušení či škrcení poškozené, která v tu chvíli bezvládně ležela na zemi. Přitom je zřejmé, že pokud od něj upustil, aniž by musel, nelze dojít k jinému závěru, než že poškozenou, a to ani nepřímo, usmrtit nechtěl. Vzhledem ke svému vzdělání, intelektovým schopnostem hodnoceným jako lehce podprůměrným a tím méně vzhledem ke svým životním zkušenostem si sotva mohl přesněji představit, že i přerušované rdoušení poškozené může vést k fatálnímu následku (smrti) a nemohl jej tedy ani předvídat, natož aby byl s ním srozuměn. Dovolatel poukázal rovněž na to, že v etniku, k němuž patří, není fyzické násilí mezi rodinnými příslušníky ničím výjimečným, avšak citové a emocionální vazby mezi příbuznými jsou zde mnohem silnější než u příslušníků jiných etnik či národů a brání daleko účinněji překročení byť jinak posunutých hranic morálky. Ani z tohoto důvodu proto nemohl být srozuměn s možností smrtelného následku svého jednání.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům vyslovil dovolatel přesvědčení, že zjištěný skutek měl být Vrchním soudem v Praze posouzen nikoliv jako pokus trestného činu vraždy, ale v souladu se zákonem pouze jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 odst. 4 tr. zák. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Pozn. : správně usnesení . Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 To 71/2010, v celém rozsahu, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 3 T 5/2010, rovněž v celém rozsahu, a aby ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem uvedl, že dovolatel pouze opakuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z obsahu jeho odvolání. Jeho totožnými námitkami se náležitě zabýval v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně, přičemž jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Pokud tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud České republiky povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakuje jen proto, že není spokojen s výsledkem řízení o odvolání.

Soudy obou stupňů podle názoru státního zástupce správně dovodily, že počínání obviněného vůči poškozené i jeho chování po činu nedovolují jiný výklad, než že byl naprosto srozuměn s případným úmrtím poškozené v důsledku soudy zjištěné intenzity a povahy násilí, jakého vůči ní užil. Kdyby tomu tak nebylo, neměl by žádný důvod užívat právě takový způsob spoutání, který nutně vedl k jejímu škrcení, kdyby se pokoušela osvobodit, ale i při samovolném pohybu jejích horních končetin. Obviněný navíc svou oběť opustil ve chvíli, kdy se nacházela v bezvědomí, do kterého ji předtím uvedl škrcením. Nemohl mít tedy žádnou představu o tom, zda se ještě po škrcení probere k vědomí anebo zda umírá. Po činu se o stav poškozené dva dny ani v nejmenším nezajímal, takže pokud by ji dříve nenašel její strýc, mohlo s vysokou pravděpodobností dojít k jejímu úmrtí ještě v této době.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečností nelze podle státního zástupce dospět k jinému výsledku, než že obviněný byl přinejmenším plně srozuměn s tím, že kvůli dvěma prstýnkům, které hodlal zpeněžit, aby měl na nákup drogy, usmrtí svou třináctiletou sestřenici. O subjektivní stránce tudíž nemůže být nejmenších pochybností, a proto je rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho vině správné a není zatíženo vadou naplňující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže odvolací soud za této situace odvolání obviněného zamítl, podmínky důvodu dovolání podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nenaplnil.

Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , protože je zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný A. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů . Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu , a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Námitkou, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož soudy vycházely, neumožňoval dovodit, že jednal v úmyslu (§ 4 tr. zák.) jiného usmrtit, resp. že objektivně zjištěné okolnosti útoku vylučovaly právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e), h) tr. zák., uplatnil obviněný hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně .

Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je předně zapotřebí rozvést, že trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí. Pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde.

Dovolateli lze obecně přisvědčit v tom, že k závěru o vražedném úmyslu nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt . Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý (§ 4 písm. a/ tr. zák.) či nepřímý (§ 4 písm. b/ tr. zák.) směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti). Podle právní nauky srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218 představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. srov. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003, To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle.

Jinými slovy, u nepřímého úmyslu (§ 4 písm. b/ tr. zák.), který u dovolatele dovodily soudy obou stupňů, musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod.

Ve výše uvedených souvislostech je dále nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, P. Šámal Trestní zákon, Komentář, (P. Šámal, F. Púry, S. Rizman) 5. přepracované vydání 2003, C. H. BECK Praha, str. 48, v Komentáři k trestnímu zákonu upozorňuje na to, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by však bylo možno dovodit v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). To znamená, že kladné stanovisko zde musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku.

Výše uvedené zásady soudy v nyní projednávané trestní věci neporušily.

Skutkový stav věci, který měly při hmotně právním posouzení jednání dovolatele A. K. k dispozici, lze stručně shrnout tak, že dovolatel se dne 26. 9. 2009 mezi 01.00 až 02.00 hod. v úmyslu získat peníze a s vědomím, že jeho nezletilá sestřenice je sama doma, se touto nechal vpustit do bytu pod záminkou, že si jde pro bundu a deku. Zatímco poškozená šla pro vyžádané věci, snažil se najít v obývacím pokoji peníze nebo jiné cennosti a odcizil 1 prstýnek z bílého a jeden ze žlutého kovu. Když ho poškozená přistihla při krádeži a chtěla o tom telefonicky informovat babičku a strýce, obviněný, veden snahou ji umlčet, aby nic nevyzradila, napadl poškozenou úderem pěstí do obličeje. Poté, co se probrala z krátkého bezvědomí, ji začal škrtit až do chvíle, než do bezvědomí upadla znovu. Za stavu, kdy již nekladla žádný odpor, přistoupil k jejímu pečlivému a důmyslnému spoutání pevným úvazem mikiny kolem krku (čímž jí omezil dýchání) a kolem rukou poměrně vysoko sepjatých za zády (téměř nad lopatkami). V poloze, kdy mohl podle závěru znalců z oboru psychiatrie a psychologie - vzhledem k jeho intelektovým schopnostem - předpokládat, že by ji mohla udusit, pak poškozenou zraněnou a v bezvědomí opustil a z bytu odešel. Takto se zachoval, přestože věděl, že poškozená zde takto sama a bez pomoci zůstane ležet po delší dobu. O celé události následně nikomu neřekl a dva dny, během nichž neprojevil o její osud sebemenší zájem, se schovával, dle svých slov v obavě, že by mohl jít do vězení.

Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného na poškozenou pak plně odůvodňují právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e), h) tr. zák.

Dovolatel jednal se znalostí všech rozhodných skutkových okolností. Musel především vědět, že - vzhledem ke zřetelným následkům na poškozené (bezvědomí) - si vůči ní počíná dostatečně razantně. Jeho útok zprvu spočíval v silném škrcení poškozené, které, jak je obecně známo a není třeba být v tomto směru zvlášť vzdělán, vyvolává u oběti po určité době zástavu dechu a může vést mnohdy až ke ztrátě vitálních funkcí, potažmo ke smrti. Poté, co poškozená zůstala v důsledku tohoto škrcení ležet v bezvědomí, se obviněný nejenže nesnažil poskytnout jí pomoc, ale vykonané násilí ještě stupňoval tím, že ji mikinou spoutal těsným úvazem kolem krku a kolem rukou do polohy, v níž je téměř vyloučeno nehybně setrvat po delší dobu a při níž zároveň jakýkoliv pohyb rukou úvaz kolem krku ještě více utahuje a tím stupňuje intenzitu dušení spoutaného . O intenzitě jednání dovolatele svědčí též skutečnost, že na těle poškozené byla v oblasti hlavy a krku způsobena různá poranění (tržně-zhmožděné rány čela, pohmoždění oka, krvácení z nosu, oděrky kůže v oblasti podčelistní krajiny), přičemž utrpěla i otřes mozku. Samotné škrcení a rdoušení zároveň vedlo k prolongovanému dušení a déletrvajícímu nedostatku kyslíku, při němž byly porušeny životně důležité orgány srdce, játra a břišní slinivka. S dušením byl spojen rovněž otok mozku. Vzdechnutí krve pak bylo příčinou vážného přechodného narušení funkce plic. Za souhrnu výše uvedených okolností byla poškozená bezprostředně ohrožena na životě. Ke smrtelnému následku podle zjištění soudů nedošlo jen díky tomu, že jí byla poskytnuta včasná pomoc.

Z hlediska subjektivní stránky činu (zavinění) je významné i to, že dovolatel zanechal bezvědomou a svázanou poškozenou ležet v bytě, odkud vzápětí odešel, ačkoliv podle soudu věděl, že babička poškozené je na noční směně a v nejbližších hodinách se domů nevrátí, a jistotu brzkého návratu neměl ani v případě strýce, o němž věděl, že je na technoparty, kde požívá alkoholické nápoje a drogy.

Již sama technika provedení činu v daném případě dostatečně svědčí jak o vědomí dovolatele, že inkriminovaným počínáním může způsobit poškozené smrt, tak zároveň o dostatku vůle přivodit tento následek (účinek) vlastním jednáním. Přistoupí-li k tomu soudy akcentovaná skutečnost, že v závěrečné fázi svého činu byl k dalšímu osudu poškozené, kterou předtím vědomě vystavil riziku pozvolného udušení, zcela lhostejný (viz shora tzv. nepravá lhostejnost), lze přijmout závěr, že dovolatel byl pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e), h) tr. zák. uznán vinným právem.

Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněného A. K. nemají z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění. Protože nebylo zjištěno, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení bylo zatíženo vadami předpokládanými v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo možno přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler