3 Tdo 1386/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř.



3 Tdo 1386/2013-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. ledna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 To 248/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 25/2013, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 To 248/2013, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 11 T 25/2013 , byl obviněný L. S. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že

dne 3. 12. 2012 ve 13:30 hodin v B. na ulici L., řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Chrysler Neon, modré barvy, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou dopravní policie, ačkoliv měl trestním příkazem Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 13/2012 ze dne 9. 3. 2012, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2012, uložen zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel od 31. 3. 2012 do 14. 7. 2013 .

Za to byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 To 248/2013 , tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného L. S. zprostil návrhu na potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 6 ZK 57/2013, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl v neprospěch obviněného L. S. nejvyšší státní zástupce dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce uvedl, že Krajský soud v Brně zjevně překročil meze své věcné příslušnosti, pokud rozhodl, že jednání obviněného nemůže být přestupkem. Soud totiž není oprávněn rozhodovat o vině a sankci pachatele přestupku, neboť toto rozhodnutí náleží příslušnému správnímu orgánu. Pokud přichází v úvahu možnost, že by takový úřad mohl v žalovaném jednání spatřovat přestupek, nemůže soud vyslovit zprošťující výrok podle § 226 písm. b) tr. ř., nýbrž musí věc postoupit správnímu úřadu k projednání skutku z hlediska možného přestupkového jednání. Obviněný přitom svým jednáním prokazatelně porušil konkrétní povinnosti uložené v § 3 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 8 písm. a) i v § 102 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Za nesprávné nejvyšší státní zástupce označil také právní hodnocení věci z hlediska účinnosti usnesení Městského soudu v Brně, jímž bylo u obviněného podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Toto usnesení bylo vyhlášeno v nepřítomnosti státního zástupce, jemuž bylo doručeno až dne 11. 12. 2012, tedy osm dní poté, co se obviněný dopustil jednání popsaného v návrhu na potrestání. V době činu nebylo usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti pravomocné a účinné, právní moci nabylo až dne 15. 12. 2012. V době činu pro obviněného stále a bez jakéhokoli omezení platil trest zákazu činnosti, čehož si s ohledem na poskytnuté poučení musel být vědom. Nejvyšší státní zástupce označil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně za překvapivé a nepředpokládané, neboť postupoval v rozporu s § 296 odst. 7 tr. ř., jestliže sám neprováděl žádné nové dokazování, a přesto v otázce důvodnosti obhajoby obviněného vyhodnotil důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně zcela protikladně oproti názoru soudu nalézacího. Podle nejvyššího státního zástupce nelze přisvědčit ani právnímu posouzení odvolacího soudu z hlediska principu ultima ratio. Za absurdní označil argument, že jednání obviněného nevykazuje dostatečnou společenskou škodlivost, protože státní zástupce usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2012 akceptoval. V době, kdy státnímu zástupci bylo doručeno toto usnesení nalézacího soudu, nemohl mít povědomost o tom, jakého jednání se obviněný bezprostředně po vyhlášení usnesení dopustil, jeho reakce přišla teprve ex post, takže se skutku vůbec nemohla týkat. Přečin podle § 337 odst. písm. a) tr. zákoníku navíc nelze považovat za bagatelní delikt na hranici trestnosti. Dostatečné společenské škodlivosti činu v konkrétním případě odpovídá i charakteristika obviněného, který jeví zřetelné sklony k porušování pravidel silničního provozu a svým činem demonstroval zcela přezíravý poměr k závaznosti soudního rozhodnutí. Jednání obviněného tak nepostrádá potřebnou míru společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 To 248/2013, jakož i všechna případná rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než předpokládaného v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájkyni obviněného a obviněnému s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný ve svém vyjádření uvedl, že důvodem jeho jednání nebyl úmysl mařit soudní rozhodnutí, ale nevědomost ohledně účinků usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 3 T 13/2012, která byla zapříčiněna tím, že nebyl v předmětném řízení zastoupen právním zástupcem. Domníval se, že usnesení nabylo účinnosti již vyhlášením, a proto nabyl přesvědčení, že je již dnem vyhlášení usnesení, tj. dnem 3. 12. 2012 znovu oprávněn řídit veškerá motorová vozidla. Ostatně i Krajský soud v Brně v dovoláním napadeném rozhodnutí konstatoval, že při své rozhodovací činnosti se opakovaně setkává s nepochopením obviněných ohledně poučení o opravných prostředcích a s neznalostí právních pojmů. Obviněný zdůraznil, že vedl po celou dobu trestu zákazu činnosti spořádaný život, nedopustil se žádného přestupku či trestného činu a nevykonával zakázanou činnost řízení motorového vozidla. Pokud by byl srozuměn s tím, že usnesení o podmíněném upuštění od zbytku trestu zákazu činnosti nabývá právní moci až dnem 15. 12. 2012, posečkal by s řízením motorového vozidla do nabytí právní moci usnesení. K vědomému porušení zákonných ustanovení neměl jakýkoli důvod. Z uvedených důvodů považuje rozhodnutí Krajského soudu v Brně za správné, když jeho jednání nevykazuje takovou společenskou škodlivost, aby jej bylo možno kvalifikovat jako trestný čin či přestupek.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. dovolání jako nedůvodné zamítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud shledal, že konkrétní argumentace nejvyššího státního zástupce směřuje výhradně do oblasti právního posouzení skutku, a plně tak vyhovuje uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovolací námitky ve své podstatě směřují k posouzení, zda jednání obviněného bylo namístě i po zohlednění zásady subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku posoudit jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. zda odvolací soud oprávněně posoudil skutek tak, že nevykazuje takovou společenskou škodlivost, aby jej bylo možné kvalifikovat jako trestný čin nebo přestupek.

V obecné rovině lze připomenout, že podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bude potrestán odnětím svobody až na tři léta ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Objektem uvedeného přečinu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Pokud jde o výklad § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio, lze odkázat především na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, Tpjn 301/2012, uveřejněné pod číslem 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 26/2013, a v něm uvedené závěry:

Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

V nyní projednávané věci Nejvyšší soud z předmětného procesního spisu a z trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 13/2012, zjistil, že obviněnému byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 3 T 13/2012, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2012, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18ti měsíců, tj. po provedeném zápočtu do dne 14. 7. 2013. K návrhu obviněného následně rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 3 T 13/2012, o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti z citovaného trestního příkazu, a to poté, kdy soud zjistil, že obviněný splnil veškeré zákonné podmínky pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, které uvádí § 90 odst. 1 tr. zákoníku, způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu trestu zákazu činnosti není třeba, a vykonaný trest zákazu činnosti tak splnil svůj účel (č. l. 21 verte). Usnesení bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání za přítomnosti obviněného, ovšem v nepřítomnosti státního zástupce. Ihned po vyhlášení usnesení a po poučení o opravném prostředku se obviněný vzdal práva stížnosti. Písemné vyhotovení usnesení bylo státnímu zástupci doručeno dne 11. 12. 2012. Státní zástupce usnesení akceptoval a stížnost proti němu nepodal. Usnesení nabylo právní moci dne 15. 12. 2012. Přestože usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti dosud nebylo v právní moci, a aniž by činil jakékoli kroky směřující k vrácení řidičského oprávnění, řídil obviněný dne 3. 12. 2012 ve 13:30 hod. v B. osobní motorové vozidlo, přičemž byl kontrolován hlídkou dopravní policie.

Na tomto skutkovém základě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s námitkou nejvyššího státního zástupce, že v dané věci nebylo namístě s poukazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku dojít k závěru, že jednání obviněného nevykazuje dostatečnou společenskou škodlivost a není tak trestným činem, nelze souhlasit.

Předně je třeba poukázat na to, že řídí-li motorové vozidlo řidič, který již vykonal uložený trest nebo sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, avšak dosud mu nebylo vráceno řidičské oprávnění (viz § 102 zák. č. 361/2000 Sb., zákon o silničním provozu), nedopouští se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž jednání, ve kterém je možné spatřovat přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silniční provozu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 15 Tdo 876/2013). Za této situace totiž již nemůže být porušen zájem na řádném výkonu trestu či sankce, který již byl vykonán. Totéž platí i v případě, že bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.

V projednávané věci řídil obviněný motorové vozidlo ovšem v době, kdy sice již bylo o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti rozhodnuto, ovšem toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Nejvyšší soud v této konkrétní věci dospěl k závěru, že by uplatňování trestní odpovědnosti obviněného bylo skutečně v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe upravenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

V okamžiku spáchání činu totiž již materiálně neexistoval žádný důvod, aby byl obviněný nadále plně omezován zákazem řízení motorových vozidel, když obviněný splnil všechny zákonem stanovené podmínky pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu trestu zákazu činnosti není třeba, a vykonaný trest zákazu činnosti splnil svůj účel. K tomu závěru přitom dospěl nejen soud rozhodující v této věci, ale i příslušný státní zástupce, který se s tímto závěrem ztotožnil a rozhodnutí soudu plně akceptoval. Přestože nejvyšší státní zástupce v dovolání považuje argument o akceptaci rozhodnutí státním zástupcem za absurdní, Nejvyšší soud považuje tento argument odvolacího soudu za správný, jelikož státní zástupce tím, že proti usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nepodal opravný prostředek, nezaujímal žádný postoj k jakémukoliv jednání obviněného učiněnému po vyhlášení předmětného usnesení (dokonce snad v tom smyslu, že by schvaloval řízení vozidla obviněným dne 3. 12. 2012), nýbrž se svým postojem vyjadřoval a vyjadřovat se pouze mohl ke stavu, který předcházel vyhlášení usnesení. Za této situace je nepochybné, že rovněž příslušný státní zástupce k okamžiku vyhlášení usnesení akceptoval absenci dalšího zájmu na tom, aby obviněný byl nadále plně omezen uvedeným trestem zákazu činnosti (další výkon trestu byl toliko podmíněný).

Obviněný se navíc po celou dobu trestního stíhání hájil tím, že nejednal v úmyslu mařit soudní rozhodnutí, nýbrž jednal v nevědomosti ohledně účinků usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato obhajoba nebyla vyvrácena. Nejvyšší soud se musí v této souvislosti přiklonit k vyjádření obviněného k dovolání, že k vědomému porušení zákonných ustanovení neměl žádný důvod, když předtím po celou dobu trestu zákazu činnosti vedl spořádaný život, nedopustil se žádného přestupku či trestného činu a nevykonával zakázanou činnost řízení motorového vozidla, přičemž mu současně nic nebránilo případně dalších několik dní s řízení motorového vozidla posečkat.

Nejvyšší soud proto považuje jednání obviněného za hraniční případ, patrně nevykazující potřebný stupeň společenské škodlivosti, když trestní represe by v tomto konkrétním případě byla založena pouze na formálním požadavku důsledného dodržení podmínky právní moci rozhodnutí. Nižší míra společenské škodlivosti jednání obviněného je zde navíc doplněna souvislostmi majícími svůj odraz v principu ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž jednání obviněného zřejmě naplňuje všechny znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu, za který se podle § 125c odst. 4 písm. a) a § 125c odst. 5 téhož zákona ukládá pokuta od 25.000,- Kč do 50.000,- Kč a současně zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Takové jednání je navíc sledováno bodovým hodnocením řidičů, přičemž se za něj přidělují 4 body (§ 123a zákona o silničním provozu ve spojení s přílohou k tomuto zákonu). Ochranu společnosti před tímto nepochybně nežádoucím a škodlivým jednáním prostřednictvím prostředků správního práva považuje Nejvyšší soud již s ohledem na reálně hrozící správní sankci za vhodnější a rovněž nepochybně dostatečně účinnou.

Z těchto důvodů se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce uvedeným v dovolání, a v příslušné části vztahující se k § 12 odst. 2 tr. zákoníku považuje dovolání za nedůvodné.

Naproti tomu za zcela důvodnou nutno označit tu část dovolání, ve které nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako přestupek. Jak již bylo výše uvedeno, v jednání obviněného je nepochybně možné spatřovat přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silničním provozu. Pokud tedy odvolací soud při posuzování předběžné otázky, kterou byl povinen před vyslovením zprošťujícího výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. řešit, dospěl k závěru, že v jednání obviněného nelze spatřovat ani přestupek, dopustil se jiného nesprávného hmotně právního posouzení, a založil tím existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce částečně důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 5 To 248/2013, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a současně podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby krajský soud v případě, že dospěje k závěru, že v dané věci není na místě s poukazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin [přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], správně právně posoudil všechny okolnosti vztahující se k předběžné otázce, zda by jednání obviněného mohlo být posouzeno příslušným orgánem jako přestupek [přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona o silniční provozu]. Teprve na tomto základě poté učiní příslušné rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký