3 Tdo 1373/2015
Datum rozhodnutí: 04.11.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



3 Tdo 1373/2015 -21 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 4. listopadu 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 176/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 131/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 3 T 131/2014, byla obviněná K. K. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byla podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

K odvolání obviněné Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 176/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. shora citovaný soudu prvního zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že přestože byla rozhodnutím Městského úřadu Strakonice, odbor vnitřních věcí, ze dne 14. září 2012, č. j. MUST/038128/2012/VV/poš. uznána vinnou přestupkem proti občanskému soužití spočívajícím ve fyzickém trestání nezletilé, nejméně od března 2013 do 7. 6. 2013 nejprve ve S., v bytě na adrese M., a poté v P., v bytě na adrese Š., opakovaně nepřiměřeně trestala své děti, a to tím způsobem, že jim rukou či vařečkou dávala na zadek, mnohdy je uhodila do obličeje či jinde po těle, přičemž k bití užívala intenzity zcela nepřiměřené věku a subtilní konstituci obou dětí, a toto hrubé zacházení děti jednak pociťovaly jako těžké příkoří a jednak jako fyzický následek bití měly podlitiny a rozsáhlé modřiny v obličeji, a v důsledku necitlivého nakládání se u nezletilého rozvinuly symptomy syndromu CAN, kdy nezletilý je zvýšeně úzkostný, má obavy z poškození, je u něj zjevná nejistota, omezená spontaneita, vyhýbavé chování a byla u něj shledána částečná chybná identifikace s vlastní sexuální rolí, negativní sebepojetí a podvědomé pocity psychické deformace, a u nezletilé se projevil psychomotorický neklid s rysy nejistoty, živá reaktibilita, familiárnost a méně vyspělé chování, přičemž nezletilá má tendenci selhávat při kontaktu s ženskou autoritou, kdy v případě obou dětí se jedná o lehkou psychickou újmu . Podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon soud podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 6. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Obviněná K. K. jej následně napadla dovoláním , v němž uplatnila důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že skutek, jímž byla uznána vinnou, se nestal v takové intenzitě, jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Proto byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli trestným činem není. Podle dovolatelky nebylo především prokázáno, že by své nezletilé děti nepřiměřeně fyzicky trestala. Soudům vytýká, že tento skutkový závěr opřely zejména o výpovědi učitelek obou dětí Mgr. V. Š. a D. H. a dále o zaujatou a účelovou výpověď jejího bývalého manžela - svědka M. Č. Obě jmenované svědkyně podle dovolatelky při výsleších toliko prezentovaly své ničím nepodložené osobní domněnky. Nevěděly nic o mimoškolních sportovních aktivitách obou dětí (obě navštěvovaly házenou) ani o jejich společných hrách a vzájemných potyčkách, které občas vedly ke vzniku podlitin na jejich těle. Děti nikdy neuvedly, že by jim drobná poranění způsobila v rámci fyzického trestání dovolatelka. Výpověď M. Č., jejich otce, pak byla motivována osobní záští, snahou získat děti do výhradní péče a tudíž měla být posuzována jako zcela nevěrohodná. Výpovědi svědkyň D. T., N. H. a L. K. naopak vycházely z osobně nabytých poznatků o dění v rodině a soudy je přesto bezdůvodně hodnotily k tíži dovolatelky jako zjevně účelové. Dovolatelka vyjádřila nesouhlas také se závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie, klinická psychologie, MUDr. Ludmily Josefovičové a PhDr. Karla Humhala, kteří podle jejího přesvědčení zcela nekriticky převzali pouhé podezření orgánů činných v trestním řízení a údajné nepřiměřené fyzické trestání dětí považovali za prokázaný fakt. Z něj pak u obou dětí dovodili projevy syndromu CAN nebo projevy úzkosti, které však mohly pramenit ze zcela jiných příčin, například z dlouhodobého nevysvětleného odloučení od matky a změny výchovného prostředí. Tuto alternativu ostatně znalkyně v rámci své výpovědi u hlavního líčení sama nevyloučila. Dovolatelka trvá na tom, že její výchovné metody nevybočovaly z rámce běžných zvyklostí. Pokud už v konkrétní situaci zvolila fyzické potrestání dítěte, nikdy nejednala v úmyslu mu ublížit nebo je jakkoli ponížit. Pouze chtěla, aby si uvědomilo, že něco udělalo moc špatně .

Z výše uvedených důvodů závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 176/2015, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci podání vyjádřila souhlas s tím, aby její dovolání bylo ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projednáno v neveřejném zasedání.

Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 9. 9. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 20. 10. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněná K. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázala. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatelka namítla nesprávnost hmotně právního posouzení stíhaného skutku jako trestného činu (zločinu) týrání svěřené osoby podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku blíže odůvodnila výhradně argumentací o nesprávnosti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. V podstatě setrvala na své obhajobě, uplatňované po celé trestní řízení, podle níž sice někdy trestala své nezletilé děti fyzicky, ovšem nikoli často a především ne s takovou nepřiměřenou razancí, která by vedla ke vzniku podlitin nebo jiných obdobných úrazových změn na jejich těle, jak je jí kladeno za vinu. Soudy podle přesvědčení dovolatelky tuto její verzi provedeným dokazováním nevyvrátily. Vytkla jim, že důkazy interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v její neprospěch, ač takový postup odporuje zásadám spravedlivého procesu. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který - zejména pokud jde o intenzitu a následky vykonaného jednání - zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatelka na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy ve skutečnosti nezaložila na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhala revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při právním posouzení jejího jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil i při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.

Na tomto místě je třeba uvést, že již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté přesvědčivě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 7 dole a 8 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací dovolatelky jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně - pokud jde o způsob a četnost jejího zlého nakládání se svými nezletilými dětmi (v té době ve věku 8 a 10 let) - neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) řádně odůvodnil. Také on dostatečně vysvětlil, proč nepřisvědčil konstantní obhajobě obviněné, spočívající částečně v popírání a částečně v bagatelizaci žalovaného jednání (viz část na str. 4 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněné K. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu