3 Tdo 1363/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,3 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 1363/2015 -13

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání, které podala obviněná Ing. V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 13 To 236/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 56/2015, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné Ing. V. S. odmítá .

Odůvodnění:
I.

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 1 T 56/2015, byla obviněná V. S. uznán vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ) , kterého se dle učiněných skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěný den koncem měsíce února 2015 v S., okres Ú. n. O., si jako disponentka bankovního účtu, který dříve užívala spolu se svým bývalým manželem S. H., ponechala finanční prostředky ve výši 67 522 Kč, které byly na tento účet poukázány dne 25. 2. 2015 Finančním úřadem pro Pardubický kraj, Územním pracovištěm v P., kdy tato částka představovala nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty uplatněný za zdaňovací období IV/2014 daňovým subjektem S. H., se sídlem F., Č., který opomenul změnu bankovního účtu finančnímu úřadu nahlásit, a uvedené finanční prostředky nevydala ani na opakovanou výzvu, čímž způsobila S. H., škodu ve výši 67 522 Kč.

Za to byla odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 (jeden) rok, který byl v souladu s ustanovením § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle ustanovení § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na 1 (jeden) rok.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému S. H., bytem F., Č., náhradu škody ve výši 67 522 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 1 T 56/2015, podala obviněná v zákonné lhůtě odvolání, v rámci něhož napadla výroky o vině i trestu.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 13 To 236/2015, tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 13 To 236/2015, podala obviněná dovolání (č. l.112-114), přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotně právním posouzení.

Obviněná především brojí proti závěru odvolacího soudu stran naplnění materiálního znaku jejího jednání, tedy dosažení takové společenské škodlivosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Má za to, že v projednávané věci je otázkou do jaké míry lze využít institut zadržovacího práva a následného započtení vzájemných pohledávek podle předpisů občanského práva. Současně uvádí, že odvolací soud taktéž nerespektoval zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v tomto ustanovení, jelikož v dané věci zcela chybí trestněprávní rozměr jejího jednání a tento svůj záměr dovozuje zejména ze skutečnosti, že pokud poškozený nesouhlasil se započtením vzájemných pohledávek, měl se obrátit se svým nárokem na zaplacení částky ve výši 67 522 Kč na soud v rámci občanskoprávního řízení.

Rovněž obviněná nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého nebylo možné finanční prostředky ve výši 67 522 Kč zadržet ve smyslu ustanovení § 1395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník ), podle kterého, ten, kdo má povinnost vydat cizí movitou věc (t.j. i finanční prostředky), kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat. Zadržet cizí věc pak nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocní-li se jí násilně nebo lstí. V této souvislosti obviněná uvedla, že danou finanční částku neměla na svém bankovním účtu neprávem, kdy tato finanční částka byla na její účet vyplacena na základě přihlášky k registraci k dani z přidané hodnoty, kterou podal poškozený. V žádném případě tedy nedošlo k tomu, že by se jí zmocnila násilně nebo lstí a ani nebyla sama v tomto ohledu nijak aktivní. K zadržení finančních prostředků a následnému započtení vzájemných pohledávek byla tedy dle občanského práva oprávněná. Dle jejího názoru tedy projednávaný skutek nenaplňuje formální ani materiální znaky některé skutkové podstaty trestných činů vymezených trestním zákoníkem a v projednávané věci se jedná o otázku ryze občanskoprávní, nikoli trestněprávní.

Stran nesprávné právní kvalifikace skutku namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jelikož nikoho v omyl neuvedla, nevyužila ničího omylu a ani nezamlčela žádné podstatné skutečnosti. Nesouhlasí tedy se závěrem odvolacího soudu, dle něhož využila omylu poškozeného, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že sám poškozený v roce 2008 uvedl číslo bankovního účtu v přihlášce k registraci k dani z přidané hodnoty, na který měly být následně finančním úřadem zasílány platby nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, přičemž po rozvodu manželství poškozený neučinil ničeho, aby bankovní účet uvedený pro tyto účely u finančního úřadu změnil. Ze strany finančního úřadu taktéž nedošlo k žádnému omylu, jelikož vyplatil předmětnou částku dle údajů uvedených v přihlášce k registraci k dani z přidané hodnoty.

Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21. 7. 2015, č. j. 13 To 236/2015-93, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 5. 2015, č. j. 1 T 56/2015-75.

Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 13 To 236/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou V. S. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněná byla uznána vinou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.

Větší škodou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 50 000 Kč.

Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu, ale i úřad státní nebo jiný orgán. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Při využití něčího omylu pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného jednal v příčinném vztahu tak, aby ke škodě na cizím majetku sebe nebo jiného obohatil. Nevyžaduje se, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 pro určení hranic výše škody. Další vyšší hranicí je značná škoda [srov. § 209 odst. 4 písm. d)]. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049 2058).

Dle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněná, si jako disponentka bankovního účtu, jež dříve používala spolu se svým bývalým manželem, poškozeným S. H., ponechala finanční prostředky ve výši 67 522 Kč, jež byly na tento účet poukázány Finančním úřadem pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v P. jako nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty uplatněný za zdaňovací období IV/2014 daňovým subjektem S. H. Obviněná ani přes opakované výzvy ze strany poškozeného finanční prostředky nevydala a rozhodla se využít zadržovacího práva a následného započtení své pohledávky za poškozeným podle občanského práva.

Předmětného jednání se obviněná dopustila, přestože byla poškozeným vyzvána k vrácení peněz a byla si tedy vědoma, že tyto finanční prostředky nebyly na její účet poukázány poškozeným jako úhrada dluhu. Taktéž vzhledem ke svému vzdělání, zaměstnání a zkušenostem, stejně tak k jejímu jednání ve vztahu k dříve zasílaným platbám na tento účet, které jako chybně provedené vracela, si musela být vědoma, že finanční prostředky byly na její účet poukázány omylem. Na tomto místě je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu stran využití omylu finančního úřadu, jenž finanční prostředky zasílal na účet uvedený v přihlášce k registraci daně z přidané hodnoty, tedy jeho záměrem bylo zaslat finanční prostředky poškozenému jako daňovému subjektu, nikoli obviněné. Přijetí peněžité částky z cizího majetku v úmyslu si je ponechat, ačkoliv pachatel ví, že mu tato částka nenáleží a že mu byla zaslána omylem, je jednáním, které zakládá znaky trestného činu podvodu podle § 209, tj. obohacení se ke škodě cizího majetku využitím omylu jiného (srovnej R 17/1980).

K námitce obviněné, že se v tomto případě řeší otázka ryze občanskoprávní lze konstatovat, že obecně lze považovat institut zadržovacího práva podle § 1395 a násl. občanského zákoníku a následného započtení pohledávky podle § 1982 a násl. občanského zákoníku za způsob zániku vzájemných pohledávek, avšak v dané věci se o takový případ nejedná. Pokud obviněná využila omylu finančního úřadu, na základě kterého byly finanční prostředky na její účet poukázány, nelze s odkazem na institut zadržovacího práva a následného započtení pohledávky podle norem občanského práva tvrdit, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu ve smyslu § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jinými slovy, dle názoru obviněné nejde o podvod, využije-li někdo omylu druhého k získání plnění, na něž měl právní nárok. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že trestnost trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku není vyloučena tím, že má pachatel vůči poškozenému skutečný či domnělý majetkový nárok (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1196/2007).

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).

Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že skutek, kterého se obviněná dopustila, má zcela jistě trestněprávní charakter. V projednávané věci se do značné míry prolínají aspekty trestněprávní s aspekty občanskoprávními, zejména ve vztahu k využití institutu zadržovacího práva podle občanského zákoníku. Jak již správně poznamenal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, trestní soudy nejsou povolány k řešení občanskoprávních otázek. Využití institutů soukromého práva ve věcech, které se z jeho pohledu jeví jako standardní vyřizování vzájemných pohledávek, nelze vzhledem k okolnostem případu považovat za dovolené z hlediska práva trestního. Tím by totiž mohlo být aprobováno jednání, které se běžně za trestněprávní považuje (str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu).

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Ing. V. S. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. Petr Šabata
předseda senátu